Helfenburské zjevení...

9. července 2018 v 11:19 | nebel |  napsáno nebel(r)em

..aneb vejšlap na Hrádek,kde skvijou se hradby místo zahrádek...



"A tag zme vám, pána jeho, onam dožly, po těch peripetijovinách, na cestě minuoc chobotnic, grošáků, avšag po těh opech ani památeg!"



Tak abych nám tady tu putovací kroničku na způsob dávných praslovanských a středověkých časů dala do dnešní pamluvy, radšejc popíšu naší cestovačku tak nějak polidštěněj a po česku. Porozumění už je ryze na vás! Příběh se datuje do dne včerejšího, kdy rozhodlo se s jednodenním odkladem, že na hrad Helfenburk zkrátka zajede se! A co by taky ne, jenom se to o dník posunulo, neboť bylo v páteční den lijavicí ranní ouzko. Vyplatilo se nám si ten den počkat na více jak sto procent - počasí bylo lepší, foukal chladnější větřík a navíc, víkendová věž hradu HáEf byla v sobotu otevřená! To jsme se sice dozvěděly až po návratu (že nám tenhle bonus nadělila asi paní synchronicita, díkec viď), stejně jako když jsem si o den později projížděla nějakous tu legendu o hrádku opičím, jejíž neznalost nijak poklidnou cestu nenarušila.



Cesta do Úštěka zeleným busem je fajne. Za pár kaček od žvejkaček, žádnej přestup, za hodinu luskneš prstem a už stojíš na ouštěckým náměstí. Zatím jsem nepátrala coby horlivec přes etymologický hříčky po původu názvu Úštěka, ale tipovačka padla na jakýs štěk, po kterým bylo všem úzko (ouzko) a že tam jako i ty psi, štěkali jen ouzce. Asociace vizuální jako první vždycky padne na úhoře, ale ten bude mít s úštěkem a jeho kořenem slova, jen pramálo společného. Zapátrám po tom každopádně a netuším, co vyhrabu. Zpět ale ku putovačce pěšochodem. Ta následovala asi dvouhodinově s tím, že jsme se každou chvíli zastavovaly ku focení (paní M) a v mém případě ku kousnutí do doma řádně uchystané svačinky (no co, když se furt zastavovalo). Ještěže byl zvolen na poslední chvíli lehký oděv, protože jít to v metalově laděném outfitu "na černokněžnicko", už bych asi pochcipla. I pečlivě zvolené množství tekutin pro dvě osoby jakés takés vyšel a to i v poměru cukrů na h2o, kofein a tak dále, jenže pro dvě osoby při svižnějším výšlapu při cca 27 stupních celsijních doporučuji alespoň o litr víc. Takže tak dvě 1,5 l obsahující petlahve, štávu a ještě něco k tomu. Klidně si vemte i pivo, kdo mu holdýřujete. Z něj vydobyté minerály v každém kroku využijete snáze, nežli na gauči :D Pojďme ale k samotné cestě ku vrcholu. Šly jsme žlutou, pozvolně se odvíjející nepříliš komplikovanou stezku. Silnice s plotem ovinutým chobotnicí -křovinatý okruh s rojem oranžových, černých a bílých motýlků (roje, reje, motýlí svatby, orgie a tak) a drsného daňkovitého gangu v jejich soukromé oboře, jimž udával směr obří dančí albín, který asi poskytl svolení k vlastnímu hologramu v Potterovi;) - později nějaké ty křižovatky, strouha, přes kterou vedl most jen zleva (ne, lev ten tam nebyl, ten už byl vysochán v mnoha kopiích před samotnou cestou přes silnici). Pak už zbývalo jen pokořit pár zákrut, lehce náročný kopec, co navíc se stáčel šikmo do strany a to byla dost mela na kolena. Ale podařilo se nám to a ve chvíli, kdy už jsem se nesunula za "větrnými mlýny" ale otevřela se naproti nad námi scénérie s hradem, koupající se v modrém nebi obklopená listovím, tak už mě motivace začala hnát krutě vpřed a vidina pořádného dobrodružství za hradbami mě nutila zrychlit na devadesát na hodinu. Protože jsem však šplahala ve vesničce, nakonec mi nohy jely tou padesátkou...A už jsme byly nahoře a už jsem se řítila, abych se mohla zřítit do zřícenin hradu. (Do)svačilo se a já už neklidně očima těkala po celém areálu a přemýšlela, kam vlezu první. Nejdříve to bylo nějaké to sklepení a myší díry (ale nebyly v nich sýry:() do nichž jsem hupsla a málem nevylezla, štěstí, že sklepy byly nadzemní. Načež jsem se jala jak drak a vběhla po už nepadacích dveřích a po mostě do hradu samotného. Prošly jsme si nádvoří, každou skulinku v pískovci coby hradbách nenechaly suchou, prolezly, nafotily, rozjímaly a pokořily jsme i těsnou, temnou a úzkou hradní věž, při jejímž sešlapu po točitých schodech (ač renovovaných betonem) tuhla krev v nohách. Bylo to tam krásné, sice ne příliš tajemné, ani okultní (to mi přišel Bezděz a Houska mnohem víc a pochopitelně), leč přírodní a historická atmosféra načerpat se dala doušky plnými. Protože jsme nechtěly v tom vedru spočinout přes limit, pití skoro došlo a cesta nebyla tak komplikovaná, rozhodly jsme se, že dolů to seběhneme bez focení a zastávek a ten autobus zpět stihneme v předsevzatý čas. Nohy sice už nevykazovaly velkou známku spolupráce a slunce pražilo o sto šest, nicméně cestu jsme skutečně vzaly hopem a stihly spoj tak, aby ještě večer bylo možno užít sobotního volna ve svém. Štreka to byla se vším všudy asi 12 km, plus mínus, střední, fajnová a obohacující. Zrodilo se spoustu fotek a jistě zde jejich příběh povypráví více, než-li udýchané plíce. Tady je galerie našich eskapád, při kterých naštěstí, ( i když konstelace mohly vést ku úrazům) neutržil nikdo žádný pád Usmívající se Cestou jsme potkali chovnu chobotnic, nosorožce, na hradě hady, žirafy a hvězdice, ale o věrohodnosti tohoto tvrzení si popřemýšlejte sami, třeba právě pomocí storygalerie nebela :) Výlet to byl srandovní, bujarý a bleskový, energie luny vládla beranovi i když byla prázdná, ale k lumpárnám slovního rázu nebylo daleko a fantazii přálo spoustu nachozených kilometrů, unavených nohou a těžké vedro. To jsem zvědavá, jakou zvířenu tam potkáte při výstupu vy;)




P.S. Většinu foteček má s mým velkým díky a jejím laskavým svolením na svědomí slečna M. jež umí markantně a s ladností zachytit požadované momentky, nálady i scenérie. Na divočinu, situační aranžmá a focení " teď a cvak" jsem tu zase já Úžasný


by nebel(r)


 

Dvanáctero let spirálních

8. července 2018 v 15:37 | nebel |  napsáno nebel(r)em

...datuje se ku dni včerejšímu, sedmému sedmí, dvoutisícému osmnáctému roku pozemskému. Neb před léty dvanácti, světlo světa spatřil zápisník žertíře do spirál stočeného


A vznikl tak spiraljoker, který si každý rok ve stejnou dobu svůj vznik připomíná výročními řádky. Letos tomu nebude jinak.

Zpečetěn byl tento den putováním světským, tedy dobrodružstvím rázu historického, aby bylo o čem psáti. Ale o tom až za chvíli. Je krásné, že tento blog už tolik let funguje, je aktivní a stále tady sem tam, poslední rok i dost pravidelně, přibývají články, hlavně rázu cestovatelského, plné přírodního rozjímání a prostorové svobody. A fotek. Jednoduchých, neoříznutých a neupravených (kromě ARTWORKŮ jednotlivých...) Protože v jednoduchosti a ryzosti je dle mého umění i krása. Ač vznikl žolíkový blog čistě spontánně, něco na oné šprýmařské nátuře bezesporu je a každodenně si svými slovními a lingvistickými hříčkami, sprostonárodními básněmi vlastní výroby, kreslenými vtipy a hrou s jazykem českým i anglickým připomínám nejspíše svůj minulý život na dvoře královském jako šašek. Nebo taškář? Možná i batožník, ale svět je občas jedna velká švanda, takže švihárny a harykárny stále žijí v srdci nebelově a když je někdy špatně, dobrý vtip a bryskní mluva zažene i Belzebuba! Děkuji všem pár čtenářům co sem sem tam zavítají a v krajinách točených spirál vizuálně i textově setrvávají. Takže chadaš a zase za rok u jubilejního textu vytesaného do soušl nitvórk kamene Úžasný

by nebel(r) stále svěží, shlížející z hradních věží!



A jak jste oslavili Svatojánskou atmosféru vy?

28. června 2018 v 13:38 | nebel |  Moje galerie
Já velice jednoduše. Díky doznívající skvělé náladě po víkendu stráveném u rybníka v přírodě za dunění skvělé metalové muziky, jsem měla dostatek duševní pohody a souznění s přírodou. Jala jsem se proto i začátkem týdne, končícího právě Svatojánskou nocí, upevnit svojí harmonii a nasát skrze přírodu ještě více pozitivní energie. A samozřejmě i oslavit nadcházející letní slunovrat i Noc svatého Jana. Prostě nejmagičtějších několik dnů v roce. Skutečně. Příroda pulsovala v těch dnech příjemným počasím, spoustou slunce a nezapomenutelné nálady přicházející oslavy Slunce.


na téhle první fotce je ta atmosféra asi nejpatrnější. Ten podvečer bylo slunce protkané zlatou energií a vůní dálav. Les prosycený věčným světlem léta a zkrátka to celé bylo takové silně magické. Ani zástupy běžců, které si vybírají tu nejklidnější lesní stezečku mi to rozjímání nijak nerozhodily. Bylo to prostě celé jen mé, každičký nádech přírody a pohyb vánku...


Louka zlatých klasů trávy se tetelila pýchou i když je tak suchá a částečně i zlatá právě z důvodu nedostatku vody. Ten den to přírodě ale snad ani nevadilo. Oslavovala svůj soukromý triumf, příchod letních oddechovin.

Za takové pohledy by se člověk nebál položit leccos. Atmosféra byla skutečně nadčasová, zvláštní, plná nikdy nekončících aeonů věčnosti, současnosti, pomíjivosti, éterického vědomí. Nádhera!

by nebel aeternus (r)
 


býčko-vodnáří tvořivá nálada

7. května 2018 v 17:10 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Solární býččí období je solidní (čti stálé) a lunární vodnář je nesmírně tvořivý a plný dynamiky. Dejte si tyhle dvě energeticky vyzařující veličiny k sobě a máte namíchané nesmírně podnětné období. I kdybyste v něm nestvořili obraz nadčasové hodnoty, neutepali sochu, neuháčkovali výstavní svetr nebo nenapsali bestseller (což vzhledem k tomu, že tyto společné aspekty přetrvávají "pouhé" tři dny a kousek, je zhola nemožné), určitě podvědomě naložíte s touhle blahodárnou myslitelskou atmosférou ku prospěchu lidstva nebo alespoň v rámci své osobní skupiny - třeba k duchovnímu růstu sebe sama, k pomoci rodině a přátelům, k naplánování změny životního stylu, letní dovolené, vymyslíte novou dobrotu do vaší kuchyně....možností je nepřeberné množství, jak kdysi vepsal do některých zdí tajemný městský umělec. I na viditelné úrovni se tyto skutečně "výživné" záchvěvy hvězd odrážejí - jen se podívejte ven z okna, jak je tam nekonečně modré nebe, které se na vás zhůry směje a poskytuje vyloženě pozitivní náladu snad každému, kdo se na svět dnes nehodlá mračit jako přichcíplá mrkev. Dumavý a nekomplikovaný vodnář se umí položit do jakékoliv duchovní/duševní práce, která je každému blízká nějak jinak. I kdyby to měl být "pokec" u kafe či piva na venkovní zahrádce, věřte, že dneska to bude mít "grády". Můžete s přáteli klidně spřádat dlouhodobější plány, i kdyby to byla spíše zbožná přání a sny. Proč se jim alespoň slovem a myšlenkou nedostat o kus blíž. Zeleno-modré vábení je konečně tak trochu ochuzeno o valící se žlutou zkázu pylu, a tak se dá venku leccos podnikat i bez toho, aby každý alergik a citlivý člověk opuchl a zadusil se. Takže vzhůru na nějaký výlet, do hor i do města. Zítřejší volno většině lidí tento komfort poskytne. A zemitý býček prahne po nějakém tom horsko-lesním dobrodružství. A protože je trochu lenivý, i na sobě pozoruju, že se v tomto období raději kydnu na lavičku (do trávy, na lesní palouček) než abych dala přednost velké tůře. Nicméně, tu svojí "životní" tůru jsem si taky už odbyla před pár dny. Ale o tom až příště. Vzývejme rohatého zemního boha coby krásnou Venuši a nezapomeňme se nějak duchovně/kulturně obohatit v probíhajících dvou dnech. Obléknout se do odstínů modré bude to pravé ořechové! Tvořte v jakékoliv formě a užívejte jarních darů přírody všemi smysly. A nezapomeňte se kochat i očima.


by nebelqa(r)

Brütal Düha

25. dubna 2018 v 20:45 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Vždycky mě nejvíc fascinovalo z ročních období to podzimní. Melancholie, depky, barevná bolest skrze stromy a ztenčenou hranicí mezi radostí a smutkem, štírova nadvláda a hloubka kralovala i mě (ještě aby ne). Ale letos jsem naprosto unešená z nástupu jara. Kéž by tohleto období vydrželo déle, než všechna ostatní. Bohužel je tomu naopak.. Je nejvíc proměnlivé, naprosto nestrnulé, všechno je tvořivé! A zatraceně krátké, než se všeho ujme spalující vedro léta a na mě příliš ohnivá, vysušující energie... Ale to jaro! Člověk se podívá kolem sebe a tráva je krásně zelená, až skoro jedovatě, překypuje energií... Je v ní tolik nových začátků a života. Barevnost stromů je monumentální, úplně jásá. Miluju jarní bouřky, čerstvý vzduch když sprchne a konečně chvíli osvobodí alergiky od všudepřítomných létajících pylů, které těsně před bouřkou při pozdvihnutém větru trápí své okolí. Ale i to má svoje kouzlo. Ta neklidnost je prostě Boží (samozřejmě, že je a všechno ostatní taky :D), burcující, svéhlavá a neskutečně inspirativní. Korunu tomu nasadila dnešní kupolovitá duha, kterou jsem příznačně nazvala "brütal düha". Krásný to přelud a hra světla. Taková multispektrální iluze, jako život sám. Tak každý krásný jarní den, spěchejte ven a uzměte si pro sebe z té přírody a prudké revolty přírody a pučivosti co nejvíc. Za chvíli to zase nebude.


bei nebel(r)

Moc přírody (Natürlich in natur)

22. dubna 2018 v 14:23 | nebel |  Moje galerie
Kouzlo, moc a radost z přírodních živlů tady opěvuji snad každý druhý článek. Aby taky ne, když tam je mi zkrátka nejlíp. V obklopení stromů, zpěvu ptáků, zurčícího potoka, hor a spoustu kyslíku z všudypřítomné zeleně a její nevyčerpatelné energie. Tentokrát mi odpočinek v přírodě dal tolik síly a vnitřní vyrovnanosti, jako snad nikdy. Navíc jsem přidala ruku k dílu a v rodinném kruhu zvelebovala náš prostor okolo chaty. Hrabání listí a následovné odvážení shrabaného na trakaři mělo věřte nebo ne poprvé svoje kouzlo. Člověk si u toho skvěle popovídá a protáhne si zakrnělé svaly zad a ramen, která jsou z věčného jednostranného pracovního pohybu a sezení u počítače chronicky zdevastovaná. A ten klid! Příjemně vanoucí horský větřík je mi určitě milejší než skoro až tropické teploty ve městě, které tento týden opět vystrkovaly svoje rohy. Na to, že máme duben je to nějaké moc narychlo. A já si tak ráda užívám atmosféru kvetoucích stromů a zelenající se trávy! Na horách je všechno teprve v rozpuku - vždyť tam před pár dny sotva roztál poslední sníh. A přesně takhle pomalu si to člověk nejvíc vychutná. Stačí si lehnout na útulnou lavici a dívat se do nebe, na oblíbený strom a poslouchat divoký potok s životadárnou tekutinou - pramenitou, krásně osvěžující vodou, jaká vám obyčejným opláchnutím se zprostředkuje svěží regeneraci. Veškerou krásu a klíč k moudrosti i porozumění hledejte v přírodě. Včera byla prý velká možnost napojit se na přírodní duchy a elementy. Tak asi oni mi zprostředkovaly ten klid v duši a vibrace, potřebné k celostnímu niternému probuzení Úžasný Nepřímo jsme svým holdem přírodě v podobě kultivace našeho krásného lesního plácku oslavili dnešní Den Země, což je krásné zjištění, protože přesně naše snahy a tvůrčí činnost v rámci starání se o přírodu bylo přírozeným krokem k obnově zeleně v rámci cyklické změny ročních období.

maličká fotodokumentace nechyběla samozřejmě ani tentokrát, ale snažila jsem se užívat si to opojení smyslů spíše vnitřně a uchovat si obraz krásného společenského i duševního zážitku (ač to zní sebedivněji) raději v duši než na displeji. Zkrátka vše plynulo tak přirozeně, až to bylo dojemné. Konverzace, voda, svěží odpoledne, čas...



by nebel(r)


Ve chlumecké přírodě...

16. dubna 2018 v 20:51 | nebel |  Moje galerie
...jsou tak příjemné lesní světy a přitom nedaleko. Rybník, spousta stromů, výhled na kopce, mlází a taky desítky zvěřeny, především vodní. Labutě, kachny, skoro utopená a posléze zachráněná žížala (Julie?) ...A co teprve les a stráně okolo místní kapličky na vrcholku. Ta pravá příroda, ta echtovní srdci lahodící svoboda a někdy silně potřebná romantika. To vše prožito a hlavně zachyceno v pár obrázcích, jež zůstanou na duši pěkně dlouho. Takové krásné pozdní jarní odpoledne onehdy v sobotu. Myslím, že k té kapli se ještě brzy vrátíme. Minimálně navštívit místní hřbitov, protože to už se při všem tom rozjímání nestihlo :) A jsou tam úplně úžasně klidné a inspirující energie!







by nebel (r) forest joker

Zpět k lesním kořenům...

8. dubna 2018 v 14:09 | nebel |  Moje galerie
...Tam kde zpívají ptáci ve dne v noci, tam kde ještě v dubnu místy leží sněhová pole, kde zastavil se čas a všechno cyklicky putuje prozářenou krajinou. Čerstvý horský vítr inspiruje unavenou mysl, všude voní probuzející se příroda. PRÁVĚ TAM JE SKUTEČNÝ DOMOV. V přírodě srdci nejbližší.




bei rechte nebel(r)

Prvojarní putování

12. března 2018 v 11:08 | nebel |  Moje galerie
První letošní blog začneme (byť tři měsíce od počátku kalendářního roku, kdy nebelova stagnace reflektovala vrtkavé depresivní výkyvy počasí i nálad) "pěkně od podlahy". První skutečně jarní den nastal minulý pátek, kdy od rána nebeský blankyt a zlatavé paprsky slunce ozařovaly oblohu a všechno napovídalo tomu, že tohle bude ten skutečně první "pravý jarní den". A byl. Leč nálada se střídala jako na houpačce a ne všechny věci se děly tak, aby páteční odpoledne bylo poklidné a idylicky příjemné, oslavná procházka prosvětlených dnů se uskutečnila. Kousek za městem jsem znovuobjevila novou cestovatelskou a krajinotvornou dimenzi, jíž jsem si o dva dny později ještě detailněji zmapovala a uzřela, že díky ní se mi otevřel nový prostor pro cestovatelskou kreativitu. Tolik cest, tolik možností, nekonečno otevřeného prostoru pro mé myšlenky, tvořivé nasávání přírody a focení. Svoboda na mnoha kilometrech čtverečných, transformace veskrze psychickou smrt a znovuzrození. Mnoho přízvisek má ona lesně-luční stezka, která expandovala mou mysl, jež byla poslední etapy zimovlády smrsknutá na žalostné omezující málo voleb. Hýbe-li se tělo, otvírá se mysl. Každý krok je jedna svěží myšlenka. Ze strmé temné propasti se nebel vždy zachrání jedině pohybem a závanem něčeho nového, ukrytého v prostých věcech, obvykle spjatých s přírodou. Právě ona, královna regenerace a cyklických probuzení mě opět přivedla po podivně táhnoucí se beztvaré zimě opět k životu. Důkazem budiž těchto pár skromných snímků, jež zachycují ospale zívající přírodu, jíž paprsky chtě nechtě burcují z příjemného loňského lůžka, pokrytého starou trávou a tlejícím lučiním. Cítíte tu mnohost ukrytou v minimalistickém hávu? Stačí se nadechnout a vcítit se do příjemného šustícícho vánku. JARO JE TADY!



by nebel(r)

Poslední slova roku 2017

31. prosince 2017 v 20:37 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Letošní rok by se dal lehce shrnout jako rozjetá horská dráha, na které se člověk musel opravdu extrémně pevně držet, aby nevypadl z obří výšky do hluboké temnoty, když s ním šili nejrůznější démoni převtělení v lidské bytosti. Naštěstí sem tam průvodčí přibrzdil, a tak jsem se mohla alespoň chvílemi kochat maličkými úspěchy a pěknými chvílemi s lidmi, co člověka inspirují a je mu s nimi dobře. Pár výletů vstříc přírodě a akční zábavě mě vrátilo do naděje, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jinými slovy, bugr! 2017 - rok těžkostí, velkých změn i nemalých příležitostí, občasného vydařeného cestování, prohlubování zájmů i kontaktů a kromě pádu z výšky i pár úžasných chvil, pro které má cenu žít. Nejdůležitějším prozřením letošního roku byl fakt, že člověk nesmí nikdy přestat věřit sám sobě a někdy se i jen na sebe spoléhat. A v neposlední řadě i to, že když člověk dělá, co ho skutečně baví a co nejlépe umí, všechno je tak, jak má být, přírozené. A od toho se pak všechno odvíjí. Nenechte se proto nikdy zastrašit tvrzením, že jít si za svým snem a podřizovat mu svůj život a okolnosti, je idealismus. Je jedno jaká je doba, jestli je desetiletí to či ono. Nevšímejte si, jak se chová většina, buďte vždycky sví. Oni už si vás ty správní lidé a okolnosti najdou. Vemte na to jeT.

Vánoce se letos vydařily na výbornou, přestože chyběla sněhová esence, byly však neobyčejně štědré, příjemné a bezstarostné i plné překvapení. Poslední den roku jsme oslavili sice na blátě, zato však procházkou v lese za neobyčejně teplého odpoledne a poslední západ slunce roku 2017 stál za to!


Ať je příští rok plný stejně krásných okamžiků jako letos, ať je méně starostí a zvratů, ze kterých stávají vlasy na hlavě, krev se pění a člověk musí počítat do sta, aby ho to nesložilo. Ať se povedou sny, co se zatím nesplnily a je víc síly zdolávat překážky. Ať má nebel kolem sebe stále tak perfektních pár přátel, s kterými je legrace a dobrodružství vždycky zaručeno. A ať je on sám ostatním taky tím nejlepším rádcem a společníkem. Společně se zvládá i užívá všechno líp. Tak ať se všichni máme fajn a daří se to, co si přejeme:)



PÍEF 2018

nebeL(r)

Kam dál