Poslední slova roku 2017

31. prosince 2017 v 20:37 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Letošní rok by se dal lehce shrnout jako rozjetá horská dráha, na které se člověk musel opravdu extrémně pevně držet, aby nevypadl z obří výšky do hluboké temnoty, když s ním šili nejrůznější démoni převtělení v lidské bytosti. Naštěstí sem tam průvodčí přibrzdil, a tak jsem se mohla alespoň chvílemi kochat maličkými úspěchy a pěknými chvílemi s lidmi, co člověka inspirují a je mu s nimi dobře. Pár výletů vstříc přírodě a akční zábavě mě vrátilo do naděje, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jinými slovy, bugr! 2017 - rok těžkostí, velkých změn i nemalých příležitostí, občasného vydařeného cestování, prohlubování zájmů i kontaktů a kromě pádu z výšky i pár úžasných chvil, pro které má cenu žít. Nejdůležitějším prozřením letošního roku byl fakt, že člověk nesmí nikdy přestat věřit sám sobě a někdy se i jen na sebe spoléhat. A v neposlední řadě i to, že když člověk dělá, co ho skutečně baví a co nejlépe umí, všechno je tak, jak má být, přírozené. A od toho se pak všechno odvíjí. Nenechte se proto nikdy zastrašit tvrzením, že jít si za svým snem a podřizovat mu svůj život a okolnosti, je idealismus. Je jedno jaká je doba, jestli je desetiletí to či ono. Nevšímejte si, jak se chová většina, buďte vždycky sví. Oni už si vás ty správní lidé a okolnosti najdou. Vemte na to jeT.

Vánoce se letos vydařily na výbornou, přestože chyběla sněhová esence, byly však neobyčejně štědré, příjemné a bezstarostné i plné překvapení. Poslední den roku jsme oslavili sice na blátě, zato však procházkou v lese za neobyčejně teplého odpoledne a poslední západ slunce roku 2017 stál za to!


Ať je příští rok plný stejně krásných okamžiků jako letos, ať je méně starostí a zvratů, ze kterých stávají vlasy na hlavě, krev se pění a člověk musí počítat do sta, aby ho to nesložilo. Ať se povedou sny, co se zatím nesplnily a je víc síly zdolávat překážky. Ať má nebel kolem sebe stále tak perfektních pár přátel, s kterými je legrace a dobrodružství vždycky zaručeno. A ať je on sám ostatním taky tím nejlepším rádcem a společníkem. Společně se zvládá i užívá všechno líp. Tak ať se všichni máme fajn a daří se to, co si přejeme:)



PÍEF 2018

nebeL(r)
 

Radostné Vánoce po nebelsku(r) - rady, tipy, prožitky vol.2+3

22. prosince 2017 v 22:50 | nebel |  napsáno nebel(r)em
vol. 2: ČINNOSTI, KTERÉ MI ZARUČENĚ NAVODÍ TU SPRÁVNOU VÁNOČNÍ ATMOSFÉRU ANEBO SE JEDNODUŠE POJÍ K MÝM VÁNOČNÍM VZPOMÍNKÁM

Řekne se činnosti spojené s Vánoci, tradice, zvyky a každý si pod tím představí naprosto něco jiného. Záleží na prostředí, v jakém vyrůstáte a slavíte svátky, co máte rádi, zda jste akční typy nebo raději povaleči a neexistuje jednotná definice toho, co si pod typicky vánočními aktivitami představit. Já mám v tomhle jasno...

Na plné čáře vítězí jednoznačně balení dárků a poslech té správné hudby. Hudbě však ponechám samostatný článek. Pojďme na dárky.

Balení dárků je asi nejoblíbenější vánoční rituál každého,kdo to alespoň trochu tradičně slaví. Samozřejmě najdou se i tací, kteří dárky raději dostávají nebo je jednoduše nic okolo balení a mašlování nebaví a pod stromem se řídí heslem : "Darovanému koni na pentli se nekoukej". Dost jich znám. Pak mám ve svém okolí naštěstí i většinu těch, co se v balení a vymýšlení dárků vyžívají na plné čáře. Já spadám někam doprostřed. Nicméně rituální (vždy noční) spacifikovávání dárků do těch správných krabiček, obalů, odstínů mě baví jen o chlup méně než pečlivé vymýšlení co komu dát a koupit a to nejlépe měsíc až dva dopředu. Samotné "pentlení" pak probíhá zpravidla 23. prosince v noci, ale bývaly i doby, kdy jsem balila ještě těsně před hozením darů pod stromek. Čím jsem starší, tím se snažím ušetřit si stres a alespoň něco nakupovat a balit s předstihem. Letos se mi povedlo něco kouzelného, z čehož bych ráda nastolila tradici i do dalších let.Jak nejsem stresor ohledně předvánočního úklidu a pečení cukroví, dárky mi dokážou každoročně udělat dost vrásek na čele. Tentokrát jsem si dala předsevzetí nakoupit hromadně už měsíc dopředu a sama jsem koukala, že skutečně první prosincový týden jsem už měla po kupě 80% všech dárků. Doladit zbytek už byla díky obrovské motivaci, že už je skoro hotovo, maličkost. Není pro mě větší odměny, než když si něco naplánuju a skutečně to splním v daný termín. Pecka. Taky jsem letos vsadila ne na kvantitu, ale tak trochu i estetiku. Většina obalů dárků proto ladí barevně do stříbrna či modré a uvnitř jsou maličkosti, které mají za úkol především potěšit nejen povrchním vizuálem, ale i obsahem. Předchozí léta jsem se hnala za perfektními dárky, které jsem ale se svojí ruční šikovností nedokázala dost dobře načančat, takže výsledný dojem nebyl moc extra, což byla vzhledem k těm věcem dost škoda. Elegance taky potěší, i když nic nepřeháním. 80% darů je tekutého skupenství a tak se i lehce balí, stejně jako knihy... No a jelikož všechno už mám až na výjimky nachystané, letos jsem zamáčkla slzu nad tím, že co mi jindy přijde vyčerpávající, leč zábavné, letos bylo do hodiny hotové:D Ještěže chci podarovat tolik lidí a stále je co dobálet:D K balení dárků se u nás obvykle pojí uvolněná nálada, skvělá hudba a obvykle i něco dobrého k pití, takže rituál se vším všudy.

Stromeček umělý, náladu nemění

Poslední léta preferuji stromeček stolní, umělý. Přijde mi škoda koupit stromeček živý,ač je to nádhera a ta opojná vůně mě vždycky dostávala a uklidňovala. A co pak s ním, za pár týdnů se chudinka vyhodí k popelnici. Tak si vůni vychutnávám u ostatních rodinných živých stromků a doma volím skladný každoroční stromek na stůl. Letos jsme si pořídili nový a s krásnými barevnými světly to onu atmosféru Vánoc přiblížilo už před 14 dny. Zato v dětství jsem se vyžívala ve zdobení stromečku a všech těch kouličkách, andělíčkách, zvonečkách a ptáčcích jsem viděla prazvláštní symboliku a tvary,které snad ani neměly. Bavilo mě to stejně jako pomáhat péct cukroví a oboje mělo svou specifickou vůni, na kterou se nezapomíná. Ráda si na ta léta vzpomínám, stejně jako na několik předvánočních večerů u babičky, kdy jsme kromě cukroví odlévaly z horkých čokokaštanů formičky a zadělávaly na ledové bonbony, někdy dokonce i s oříškem. Tohle jsem mimochodem zkusila i vloni, s příměsí karamelu a právě ořechů a povedlo se to natolik, že z toho byl jeden dárek pro největšího milovníka sladkostí v rodině.

Nostalgické vzpomínky a aluze na tehdejší atmosféry

Dobře, tohle není činnost, to je vyloženě KULT :D Provázaný s vánoční náladou, vzpomínkami acyklickou obsesí, která je vždy vítána.. K tomuhle kultu se vážou jednak různé pohádky (ty ale rok od roku vypouštím, protože jednoduše nestíhám a raději povídám a cestuju na návštěvy, až je mi to pak vždycky líto), filmy (semtam i něco komerčního, jednou do roka, že...Nekonečný příběh, německé hororové pohádky, Fantaghiro, kreslený Asterix..), knihy, co jsem četla nebo čítávám na Vánoce a...POČÍTAČOVÉ HRY. A v těch je zatraceně tolik nerdích vzpomínek, že každoročně před Vánoci, na Vánoce nebo o Silvestra a dále oprašuju svojí největší srdcovečku, Jacka Jazzrabbita. A taky další oldschoolové pecky, které mě hlavně počátkem ledna čapnou a pár týdnů nepustí. Nejvíc mě baví se v nich rochnit, číst si o nich informace, pouštět si jejich soundtracky (více v článku o vánoční hudbě) a snít o tom, kterak jsem se před deseti či dvaceti lety nemohla dostat do toho a onoho levelu, jak jsem byla malá, čas na PC byl tak trochu omezený a že jsem dokázala s každou novou hrou pod stromkem hlavně v období puberty a před, propařit celé svátky (ostuda, ale což:D), přestože v dnešní době si raději něco přečtu nebo provozuju něco akčnějšího a venkovního.

Všechno to začalo někdy ve 4 letech, kdy jsem začala okupovat tátovo PC. První hra, co si matně spojuju s předvánoční náladou, byl "malý muk" Aladdin. V osmi letech šílenství odstartoval právě Jazz Jackrabbit 2, kterého jsem pařila v poslední den starého milénia LP 1999. Později to byl Rayman 2, který se ale na našem PC ani za boha nechtěl rozchodit. Tuším, že v roce 2000 či ještě téhož přelomového 1999 to byl i můj 1. vlastní PC, který byl ale tak stařičký, že na něm nešlo snad nic novějšího,než CD MAN, Comic a spol. Nicméně událost desetiletí byl o pár let později THPS 2, s nímž jsem strávila nejkrásnější svátky a Silvestra a také Harry Potter 2 o rok dříve či později, u něhož jsem zasedla odpoledne a vyháněna od PC byla až ve večerních hodinách. To ještě nevykoukly na povrch zájmy typu hudba, vztahy, knihy, protože vše pak dosáhlo zcela jiných rozměrů a "bezstarostné" osamělé herní svátky se transformovaly v muka a proflákané vánoční prázdniny. Kromě roku, kdy jsem dostala Ohnivý pohár a zhltla ho asi za 4 dny nepřetržité četby a ani nevystrčila nos z domu, dokonce ani z domu u příbuzných na návštěvě. To možná taky nastartovalo mojí čtenářskou kariéru a vystrčilo ze hry všechnu tu posedlost PC hrami. Jednou, to mi bylo možná 7, jsme mezi svátky jeli jako vždy za hodně starším bratrancem a ten mi půjčil takové množství her (hlavně těch strašidelných), že jsem měla vyloženě druhé kybervánoce:)

Avšak každý rok od LP 2011, kdy jsem dostala 1.netbook, na němž šly rozchodit staré DOSOVKY, které od té doby patří k mojí věčné vášni, (viz tento článek z roku 2012 http://spiraljoker.blog.cz/1201/pojdme-si-hrat-aneb-oldschool-pc-games se vracím v čase vánočním ku JRR, Comanderu Keenovi, Raymanovi, Mystic Towers, Lomaxovi a občas i něčemu novějšímu, když je čas a chuť zahrát si nejčastěji něco ve dvou.

Kdysi jsme pravidelně o Vánocích hrávali s rodiči taky různé deskové hry, ale třeba Osadníci z Katanu mě tehdy nechytly. Teď hrajeme pravidelně ve dvou alespoň žolíky a scrabble. Sem tam si k Vánocům nechám nadělit taky zbývající gamebooky.

A když už jsme u těch hraček, takové lego nebo panenky barbie bude pro mě vždy symbolem Vánoc. S PC hrami šlo ruku v ruce vždy nějaké to lego a navždy zvítězil létající UFO talíř s marťanem, co měl přilbu s mozkem a byl celý modrý, kdežto jeho vesmírné plavidlo plné blýskajících se hologramů. O rok později jsme si o Vánocích pořídili domů akvárko s rybičkami a to mělo holografický nalepovací teploměr s měnícími se barvami.

Nejkrásnějším dárkem byla ale bezesporu moje nejmilejší, bohužel už několik let pochovaná želvička, moje první zvíře vůbec - Terezka. Tyhle Vánoce byly nezapomenutelné a vůbec si nepamatuju, co všechno jsem dostala, v hlavě jsem měla jenom jí. Nebylo nic krásnějšího, než se probudit a slyšet vedle sebe v pokoji v terárku štrachat živého tvora. Vydržela jsem hodiny se na ní dívat a hrát si s ní, měla sotva 10 cm a mě ani nevadilo, že mě ten rok strašně bolelo ucho. Všechno šlo stranou, dokonce i PC hry:D Každé další Vánoce jsme si jí brali s sebou pod stromek volně chodit, aby byla s námi. Bylo to magické. Když to srovnám s robotickým psem Hankem, kterého jsem dostala o dva roky předtím, tak je to až k smíchu.

Povinné procházky povýšeny na osobní tradici

Další tradicí v ohledů her a ryku, ještě za té hodně dětské éry, bylo čtení vánočních speciálů časopisu Kačer Donald. Obvykle před tím, než se šlo na "vánoční procházku". Ta mě každoročně iritovala stejně, jako české koledy. Ne, nikdy mě až na pár lidových nebraly, zvláště ty v rádiu, od všemožných českých interpretů. Zkrátka NE. Představte si dítě, natěšené na dárky pod stromem, které ví, že ještě musí počkat zhruba 5 hodin než proběhne vycházka, návštěva babiček (jen v posledních cca 10 letech), nachystání, večeře...grrr.

Od 16ti let výše však procházka na Vánoce, zvláště v okolí Teplic patří k neodmyslitelným nutnostem. Vyčistit si hlavu, zabilancovat si a nasát energii lesa, starých čtvrtí města nebo alespoň zajít na hřbitov za praprarodiči. Prostě rozjímat mimo čtyři stěny. Pokud je ještě navíc sníh, což v posledních x letech nebyl, nálada je naprosto akurátní.

Obcházení prarodičů je každoročním pravidlem už od mého narození a za posledních deset let mi dělají opravdu radost. Jednak jsou spojené s cestováním, "nutnou" procházkou, pokecem a prostě k tomu všemu patří.


Bobovačky a Vánoce na horách

A když ještě býval sníh za nebelových mladých let, tak se na Boží hod i Štěpána sáňkovalo, bobovalo a sněhu bylo tolik, že to šlo i za barákem na kopečku. Občas ho napadlo takové množství, že se mezi svátky jelo i na lyže, ale takové časy patří vzhledem ke globálnímu oteplování téměř už k legendám.

Zejzenovská setkání byla svého času též kouzelnou vánoční činností a i když jsme je poslední roky nestíhaly, nikdy nezapomenu na "jídlo od popelnic", výměnu diářů a čokolád a štědrovečerní srandu venku;)


No a když jsem ještě nosila červené bačkůrky a účes přes hrnec, trávily se poslední dny v roce na chatě s celou rodinou pohromadě až do Nového roku, čas od času i v pořádně početné společnosti. Naposledy se hodilo repete asi patnáct let zpět, kdy ona sešlost měla grády a kromě rachejtlí a kvalitních moků nechyběla ani švanda v podobě "lesního skřeta" aka "pána s kolem" z něhož má moje sestřenice trauma ještě doteď:D Tehdy před více než dvaceti lety však měla ona vánoční chata přesně onu atmosféru, kterou v druhém tisíciletí marně nacházím.

Pravé vánoční tradice

A v poslední řadě bych se chtěla pomalu začít soustředit na obnovení opravdových starých lidových tradic spojených s těmito svátky. Dřív jsme rozkrajovali doma jablko a pouštěli lodičky se svíčkou v umyvadle. Bylo to krásné a ráda bych na to v příštích letech navázala.

Asi bych celé toto kontemplování zakončila s tím, že existuje nespočet věcí, spojených s činnostmi, které budu mít navždycky zaryté v mysli i srdci do svých posledních Vánoc v životě:) A že je toho sakra hodně, když na to teď zpětně koukám. Zajímalo by mě, jak to máte vy.



by nebel(r) the memories collector






Radostné Vánoce po nebelsku(r) - rady, tipy, prožitky vol.1

21. prosince 2017 v 19:26 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Napadlo mě každoroční myšlenky a vize o tom, jak ideálně bych chtěla jednou prožít Vánoce nebo už se mi podařilo (a já nikdy nevypustím tyto milé vzpomínky z hlavy) sepsat do uceleného (snad) seriálu a podělit se s Vámi, jak to vidím a cítím já. Minimalismus a klídek je pro mě o každoročních Vánocích ne tak docela dosažitelným pojmem, ale už se to párkrát téměř vyvedlo... Tak co že činí srdce,duši a v neposlední řadě i všechny smysly nebelovy o svátcích šťastného a veselého? Kromě zážitků a tužeb nechybí ani pár dobře míněných rad, z kterých si i možná někdo něco vezme pro sebe...

Vol. 1 - Jídlo - aneb proč si nevzít na paškál jako první hned nejdůležitější položku Vánoc a to nečekaně - pokrmy ku pojídání i jinému vnitřnímu využití...

Nebelův mlsný jazýček to už má více než dekádu těžké...Může splácat kde co a možná si i krátkodobě pochutnat na hříšných lákadlech každoročních Vánoc - cukroví, krémy, smažené řízky, saláty, griotky, oříšky, zmrzliny, ale...Bohužel, jsou mezi námi i tací, kteří si nemůžou s lehkomyslností hodit do žaludku co se jim zachce a pak spokojeně a trochu náročně odfrkovat s tím, že odpočívají po třech večeřích a že toho smaženého a salátu bylo letos trochu moc, ale to se vsákne..Nebo vypaří? A já už více jak dekádu patřím mezi ně. Tak si to trochu ulehčeme...

a) rok co rok vypouštím "normálně dostupná" jídla a nápoje, které do mě široký rodinný kruh permanentně během těch 2-3 dnů lije a kydá horem dolem:D Víno už je tabu cca 2 roky a to ne úplně proto, že by mi škodilo, což škodí. Jednoduše proto, že hodit do sebe Štědrovečerní jídlo/oběd a pak to zaplácnout cukrovím se ještě dá vydýchat (no i když letos...), ale kopnout do sebe ještě jednu dvě sklenky vína je skutečný hřích, jež můj žaludek nejen že po zásluze brzy trestá a společně s bolestí hlavy tvoří účinné kombo, ale hlavně to kazí totálně chuť z oněch jídel. Z pravidla a) tedy plyne, že se postupně snažím eliminovat cokoliv, co by mi narušovalo chutě nebo mi splývalo jako celek bez libých kontrastů chutí. Kyselé víno zabíjí cukroví úplně, sladké ťuká do jater a zvyšuje promile v krvi rychleji.

b) potravinové alergie jako zabiják svátečních chvil

Letos se k tomu vesele přidala i netušená alergie na mouku a ořešenstvo či něco v tom blasfemickém duchu a tak tentokrát přibylo k alkoholu, mastnému jídlu, nestravitelnému salátu, cukru a kouzelné laktóze netěšení se na tácy s cukrovím a misky s pistáciemi a kešu. Ještě pořád jsou tu ale olivy a sem tam se pečou i listové sýrové tyčinky což je takové menší zlo v rámci té mouky. Navíc v nich není cukr, takže kromě hesla "netřepat a nemíchat" se budu držet slaného. Alespoň to bude motivace k udržení váhy.

Kdybych se měla striktně držet anti-alergických doporučení a diet, tak bych měla na Vánoce nejspíš vařenou krůtu s bramborama. Ale klídek, krůta je každoročně na Hodový oběd, je pečená a není problém k ní mít kaši (laktózo, stůj!) nebo prostě ty brambory. Z alkoholu maximálně kvalitní (a hlavně osvědčený) desetiletý arménský koňak nebo nepřílíš pro trávicí trakt šetrný ochucený cider typu frisco, který jde ale pořád docela přežít, narozdíl od vína, cinzana a šampusu. A samozřejmě nebude chybět zelený čaj, tuna zeleného čaje na udržení žaludku v nekritickém chodu. Taky doporučuju touareg, dělá dobře na žaludek po ránu, když jste večer předtím snědli trochu víc salátu a o řízek navíc.

Co ale na Vánocích navzdory všem pitomým alergiím zbožňuju, jsou karamelové krémy a pistácie. Hřích bude jistě spáchán alespoň v tomto ohledu:D

c) tradice versus originalita, stravitelnost versus chutnost a experimentování vizí příštích let

Už tak 5 let přemýšlím nad tím, jak ozvláštnit Štědrovečerní tabuli. Jelikož stále jezdím vánočně povečeřet k rodičům, těžko může člověk přijít s tím, že se letos bude místo řízku a smažených ryb nebo klobás a salátu podávat něco jiného. Navíc vaří oni a člověk se bez práce nají, takže trocha shovívavosti v tomto ohledu a blaho žaludku stranou je zde na místě. Ale kdyby bylo po mém a já uměla a mohla vařit z vlastních surovin nebo měla možnost někomu říct, aby to připravil a snědl společně, pak bych nastolila Nový věk "Štědrovečeřní".

Moje tradice by navázala na jídla vegetariánsky, bezlepkově a nezvykle orientovaná. Tím netvrdím, že by jednotlivá jídla neobsahovala vůbec maso, mouku a nebyla teplá. Jenom by to prostě nebyl řízek a salát. Minimálně by ten salát nebyl z brambor, majonézy, mrkve (a dosaďte si libovolně sami, co tam všechno dáváte). Ony takové speciální biošpagety s nějakým masem a bylinkami, klidně i nějakou omáčkou, řízlou laktózou nebo rýži s kuřecím na "nějaký" způsob, vánoční kukuřičné lasagne, zapečené brambory a dobrá polévka, nechybějící nepečený dezert s ovocem a čerstvá zelenina zakomponovaná s kusem sýra, olivami, atd. by to hodily úplně jinam a člověk by klidně mohl být ještě po té večeři akční nejen na gauči u dárků, ale třeba ještě i venku a minimálně by nešel spát s bolavým břichem a hlavou, potravinovou kocovinou a pokud by nezlokl lahev vína tak ani tou klasickou. I to cukroví bych (pravděpodobně nepečené) jednou chtěla slavnostně z vlastní inciativy a pro vlastní nebolestivé pojídání představit blízkému okruhu přátel.

Co ne(má) chybět na mém vánočním jídelním stole

Na štědrovečerní tabuli mě nikdy (a Vám by taky neměl) nechybí zelený čaj, letos si ho připravím pořádně trpký možná i bez cukru a hlavně sypaný a silný, abych eliminovala tu mastnotu co do sebe dostanu tučnou večeří a obědem. A v žádném případě netvrdím, že dvě nejlepší kuchařky v naší rodině (sem tam i čtyři) neumí dobře a chutně uvařit. Ani omylem! Jen bohužel moje trávicí soustava nebyla jaksi naprogramovaná na českou tučnou kuchyni a rychlý sled chodů a potom ty bolestivé dojezdy trvají mnohdy tři dny i celý týden. Depresivní záležitost. Ráda bych někdy vyzkoušela čočkového a jáhlového kubu, ale bohužel, luštěniny a houby se mnou (až na výjimečně konzumované polévky) taky už nekamarádí. A tak prastarou tradici Vánoc z našich luhů a hájů musím také bohužel nechat netknutou.

Jak už jsem nakousla, pitný štědrovečerní režim se pokusím dodržet kromě vody bohatý na zelený čaj (můj resureksátor a lék na všechno), pokud mi nabídne Till ze svého baru tak si s chutí dám panáka či dva arménského koňaku (ale ne na lačno), zobnu něco slaného a velmi málo cukroví a nepřidám si řízek a už vůbec k němu nebudu přikusovat chleba. Jestli dostanu k odpolednímu čaji u paní H. vánočku, tak tou nepohrdnu, protože ona jí dělá tvarohovou s mandlemi a těch tam není moc, navíc není suchá a je moc lahodná. Avšak rohlíček letos nedám do pusy a budu to brát jako striktní zásadu stejně, jako žádné víno ani becher a podobně. Tedy jen koňak, čaj, vodu a maximálně nějaký ten ciderrr.

Zlaté prasátko vídám jedině v televizi.

Chápu, že legendu o zlaté svini vymysleli za dávných a dávných dob, kdy se měli lidi pravděpodobně postít proto, aby jednak vzdali hold bohu a prokázali svojí vůli, jednak aby jim zbylo dost místa na večerní hodování a mohli si ho dovolit i finančně. Jenže v dnešní době, pokud nejste třeba bezdomovec nebo v úplné finanční krizi, že není na jídlo na následující dva dny (tak to byste asi ani Vánoce neslavili a vůbec nic z toho neřešili, možná viděli to prase třikrát týdně z hladu, což je pak skutečně smutné) je podle mě blbost se postít - pokud si úmyslně nechcete zadělat na žaludeční potíže ještě před štědrou večeří... Prokazatelně dokládám a tentokráte nezačnu z vlastní zkušenosti, že kdo v okolí držel bobříka zlatého prasete, ten dostal křeče do žaludku a bylo mu fakt blbě, takže předržel hlad a ani si kapra/řizekk neužil. Já to zkoušela zamlada max. tak dvakrát, nikdy úspěšně a ne úplně. V dnešních dnech to udělat, tak mi tak klesne tlak a cukr (o škrundání a bolestech nemluvě), že si další hodiny neškrtnu a večeře by se změnila v noční můru toaletní. Lidi, normálně se najezte a doporučuju snídani klasickou, oběd lehký a pokud možno třeba jen polívku a něco malého bez masa. Když jsem byla malá, máma dělala většinou vařené brambory s něčím, třeba jen máslem a jednou i strouhaným uzeným sýrem. Zní to bizarně, ale na ty Vánoce si díky tomu pamatuju a ta chuť byla vyloženě zvláštní, sváteční:D

Před úplným závěrem si neodpustím libovou zkušenost s Amundsenem, jež se naplnila po okraj ještě tehdejšího Silvestra a byla túze brutální. Shrnu to do jednoduchého doporučení a tím je, nepít jahodový Amundsen á 2-4 panáky před vánoční večeří. Sice je to švanda, ale jen tak hodinu, protože pak usnete a probudíte se až s posledním usmaženým řízkem, načež u večerní tabule působíte jako po těžké nemovici. Ale fuj! Sofistikovanost je na ty Vánoce zapotřebí a nějaká ta hygiena stravování, včetně nezaplácnutí se kravinama před jídlem, by měla platit. Jelikož je nebel již stár a snad i rozumen, tak ví, že tohle prasení se už nikdy nebude opakovat. A jestli už si chcete před jídlem dopřát alkohol, tak pokud to nemůže být nějaký ten dražší koňak, volte aspoň ne uplně nejlevnější pití typu aperitiv. ;)

Ještě se u jídla vyvarovat shonu a touze sníst toho co nejvíc co se nabízí dřív než:
a) budete muset jít, protože spěcháte jinam
b) ty olivy vypadají tak dobře a už jich tam moc není, což se nedá říct o počtu vašich spolusedících
c) dostanete další chod a vystydl by vám
d) do vás začne zase někdo hučet a vy si to chcete vychutnat v klidu, tak to do sebe paradoxně naházíte a jen polknete:D
e) se vymění osazenstvo u vašeho stolu "na střídačku", protože se pojídá "na etapy" a vy už chcete vypadnout se svojí jídelní skvadrou ke stromku nebo na pokec

O stresujících faktorech tipu rodinní příslušníci, kteří chtějí mít všechno perfektní a nedají s tím pokoj ani v rámci štědré večeře, která se podle nich v nějakém bodu nevyvedla, prarodiče, kteří zrovna ve chvíli, kdy se ládujete tím nejlepším, co napekli(uvařili, nalili) mají nevhodné a záludné otázky ohledně vašeho soukromého života, nad kterými je zapotřebí hodně přemýšlet, v místnosti se vzhledem k počtu lidí moc křičí, je přetopeno a do toho zrovna jíte a pijete ve svém obvyklém tempu (anebo máte zlozvyk, že ve společnosti, kde se hodně povídá hodně rychle pijete, hlavně teplý čaj) ani nemluvě, tyto se však velice špatně eliminují a tak bude nejlepší se je pokusit úplně ignorovat.

Přeju Vám všem na Vánoce VESELÉ TRÁVENÍ a žádné toaletní trápení :)) Především myslím a soucítím s těmi, kteří mají nějaké trávicí omezení, alergie nebo prostě problémy s druhem a množstvím potravin. Na závěr doporučím hodně ALOE EMULZE a OSTROPESTŘEC nebo jiné kapky, po kterých to snad letos všichni mnohem lépe zvládneme ;) ŽRÁDLU ZDAR!


by nebel(r) the consumer
 


Yule na blátě

21. prosince 2017 v 16:02 | nebel |  napsáno nebel(r)em
aneb Zimní Slunovrat ochuzen vlivem globálního oteplování versus sociální ochlazení kozoroží nadvlády

Tak tu máme zas jeden z nejmagičtějších dnů v roce. Ne Vánoce, ale zimní Slunovrat, Solstice, je opět tady. Jak ráda bych ho vítala s hrstí ořechů v ruce, podarovala jimi les a mezitím se kochala zapadajícími paprsky prvního zimního slunce. Ale kdeže, nejsme tady na Stonehedge, jenom v hnusném smogem nasáklém severočeském krpálu, kam celý den slunce ani nenahlédne. Patrně proto, že místní sociální vibrace toho nejsou hodny. No já se nedivím. Navíc převzal žezlo saturnovými prstenci ověnčený pán Kozoroh, věčný Kronos, který nikomu nic nedaruje. Pěkně díky, má se tu držet zas až do 20. ledna. A do té doby, ať máme všichni prý promrzlé nosy i zkřehlá srdce. Všechno půjde ztuha, stejně jako naše kosti po ránu. Goodbye střelečku veselý a rozverný, teď prý nastal čas "makat". Jaký paradox, když všichni odkládají své working cards do šuplete dnes, zítra či pozítří proto, aby si užili pár vánočních dnů bez práce. No jo, vesmír to tak určil, hvězdy protočily úhly a máme tu to, co tu být má. Jen doufám, že tenhle Slunovrat nebude, jak avizují eso weby, tím nejhorším za posledních cca 400 let. To by bylo husto... Ale jak vzdát hold královně zimy, mocné Birgit, když nepadá sníh, nezpívají ptáci, krajina není posetá ledovými posypky a nemrzne až praští, zatímco za horizont nezapadá zlatavé nehřející slunce? Jde to těžce. Stačilo by tak málo a pravá vánoční magie okamžiku by navodila v duších to pravé naladění. Nic naplat, takové jsou následky globálního oteplování a zchladlých lidských srdcí konzumu.

Tak si aspoň zapněte světla na stromku nebo svíčku a já si dovolím sem sdílet pro tu přírodně nevyvedenou slunovratnou atmosféru alespoň úžasný svícen domácí výroby velmi šikovné paní, jejíž tvorba je nadčasová a nebojím se říct, že dokonalá.


by nebel(r) unwintered

Month of Scorpio

23. října 2017 v 18:12 | nebel |  R3portag3 by nebel(r)

TAUFE DURCH FEUER?


Období štíra je tu. Ve spadaném listí slyším cvakání nemilosrdných klepet, která umí vyčarovat tu nejjemnější něhu i stisknout tak, že na to do smrti nezapomenete ani vy, ani vaše zlámané údy. O zlomených srdích nemluvě. Za ta je štírem udělena zrádci rovnou poprava, minimálně imaginární. Emocinální smrt čeká štíří jedince minimálně jednou za život, aby ho smetla, roztříštila jeho cíle, hodnoty, psychiku i duši napadrť, donutila ho pokleknout na kolena, dotknout se chladné země a poprosit o odpuštění. Hlavně sama sebe, za to, že se tak vnitřně ničí a ubližuje tomu nejcennějšímu co má - svojí duši, svému stále plápolajícímu ledově chladnému plameni, z nějž se mžikem může stát hotový požár nebo mrazivý rampouch. Čím má duše méně odžito, tím více karmických nesnází a bezvýchodných situací jí čeká. Velice povzbudivé, že? Nebylo by lehčí být jiným znamením nebo jednodušeji nebýt vůbec? Případně rozbít ciferník tomu, kdo to psal? /Nenechte se zmílit, i já hrdě nosím cejch s piktogramem ve tvaru M s bodákem ve tvaru šipky/ To si říká devět z deseti štírů. Ten desátý buď nemá srdce (protože mu ho kdosi kdysi vzal) anebo patří k těm lehkovážnějším štírům, jež proplouvají životem, protože ho mají od A do Z nalajnovaný, úspěšný (a možná přeci tak trochu ochuzený, protože emoce, ty jsou štírům jedem i největším lékem zároveň) a bezproblémový. Nebo jsou tak flegmatičtí, že jim je vše jedno. Ale i této skupině outsiderů muselo něco zpřetrhat nervová zakončení srdce, neboť žádný štír se nerodí immuní vůči světu. Buď se zapojí do toho vnějšího a bojuje s větrnými mlýny tak dlouho, dokud si nenajde své místo v životě anebo se uzavře do sebe a možná se nakonec naučí ve svém nitru objevovat něco krásného, co tam celý život roste, ale málokomu se podaří uzrálé plody sklidit v pravý čas a vykonat tím něco velkého. Do té doby většina štírů, ba právě extrémně křehkých žen, jež ješte zdaleka nepoznaly svou vnitřní sílu a neovládly sebedestrukci, aby ji přetavily v tvůrčí síly gigantických a nevyčerpatelných rozměrů, TRPÍ. Rozklad vnitřních hodnot rovná se smrti, chaosu, nejhlubší samotě a bolesti, která se mnohdy přetrpět nedá. A pak je tu ještě jeden palčivý problém většiny štírů - STRACH. Nejčastěji strach z toho, že ztratíme kontrolu sami nad sebou. Že se z nás stane v nejlepším případě divoké zvíře, jemuž kromě krvelačných instinktů nezbyde nic, ani špetka zdravého rozumu, že se začneme utápět v neřestech, smrtelných hříších a nejvíc se prohřešíme proti vlastním zásadám - ZTRATÍME SAMI SEBE. Nejhorší je, že štír nikdy sám nepozná, že od úplného dna a cestě ke světlu, ho dělí jen maličká skulinka. Že čím je hloubš, tím může jít ještě víc než tomu bylo naposledy, když ozařovalo ho světlo na piedestalu štěstěny, radosti a lásky. Štír, onen neomylný skeptik, nevypočitatelný nihilista, agresor, predátor a pro mnohé noční můra, divoké zvíře, krvavé monstrum. I tento se může během života, díky událostem, růstu a neustálému prorážení nesmyslných, avšak potřebných bariér, dostat až na úroveň mudrce, mága, světce, člověka laskavého, nejvíce dávajícího lásku, pochopení, rozdávajícího radost, podporu a stojící vždy na straně těch, jež to potřebují. Pokud vás štír nechá padnout, pak nebyl dobrým štírem. Nebo jste mu museli provést něco neomluvitelného. Pokud necháte vy štíra padnout, pak nestojíte za nic a budete se s jeho i bez jeho přičinění smažit v pekle. Zrada se neodpouští. Nejen zrada v podobě kudly do zad, ale i neslyšná lhostejnost se trestá doživotním exilem. Leda byste se káli, s hlavou skloněnou, plazíc se na hrachu s protlačenými koleny, ruce semknuté pevně k sobě a v očích nejen strach a krvavé slzy, ale hlavně vědomí, PROČ A ZA CO. Tančili jste někdy smrtelný valčík se škorpiónem? Pokud ano, jistě to moc bolelo, avšak poražené byly nakonec obě strany. Nejen útočník a nejen oběť. Kdo byl obětí, v takových soubojích zůstává vždy nezodpovězenou otázkou. Proč jsou štíři nejvíce nepochopeným znamením zvěrokruhu? Protože skrývají pravdy a vědomosti a city, kterých ostatní nejsou schopní. Nikdy totiž neumí projít ohnivými oblouky až tam, kde se všechna tato bohatství ukrývají. Co naplat, že si štír popálí tvář. Pekelné jazyky nejsou o nic ostřejší než ten štírův, plný jedu. Říjnová příroda je právě tak pestrá jako citový život štíra. Může být rudý, jako vášeň a velká srdce, zelený, jako mezidobí vnitřní očisty, sebeléčby a klidu (i když toto období málokterý štír prožívá dlouhodoběji), žlutý, plný veselých radovánek, bezstarostnosti, tvořivosti (i tato éra má své meze a spíše se střídá s ostatními výkyvy, jako bychom přirozeně trpěli určitou manio-depresí) no a nakonec hnědý, zeltlelý, hnijící - to když v nás to nejdůležitější umírá, ať už rychle a prudce anebo pomaleji a o to bolestněji... Pestrý je život štírův, nekonečně hluboké jsou propasti jeho prastaré duše, která nikdy nedosáhne klidu natrvalo, ale může se o to alespoň pokusit, aby byl schopen s novým přílivem energie čelit všemu, co mu osud přichystá. Milujme svoji štíří podstatu, vzývejme svého vnitřního ducha, nenechme nic ustrnout ve stereotypu, který štíra zabíjí stejně, jako prudké změny s hořkou pachutí. Krotký, ale vždy bdící a moudrý štír po boku, navždy věrný, je přece lepší než smrtonosná zbraň, schopná odpálit sama sebe hořícím srdcem bez odezvy. POJĎME SE MÍT RÁDI, ŠTÍŘI. Objevujme dary, které nám nadělil vesmír, příroda a tajná učení. A především to nejcennější co máme uvnitř nás. KRÁSNÉ ŠTÍŘÍ NAROZENINY VŠEM. Potěště svou duši něčím příjemným. Zasloužíte si to. A já též.

TEDY ŠTIŘME.


/dedicated to another scorpios whose maybe know/



by nebel(r) M->

Prkno s kolečky

8. srpna 2017 v 15:57 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Skate je super věc, je úžasné sledovat týpky na prknech jak na rampě nebo zábradlí dělají triky o sto šest. Ať si je dělají
o cokoliv, ale nevěděla jsem, že už se trénuje i nějaký trik, u kterého se vám dotyčný snaží svým sprintem na čtyřech kolech, těsně mezi vámi a autem, na uzoučkém chodníčku u hlavní silnice s velkým provozem, osvistnout maso, jež si hrdě nesete v igelitovém pytlíčku (protože se do batohu už nevešlo) a nejlépe vám způsobit i závrať tím, že vás skoro srazí.
A když zjistíte, co to vlastně bylo, a oklepete se, jenom se letmo z dostatečné dálky ohlídne přes rameno, jakože v pohodě, přežil jsem to, a jede dál. Započala jsem tedy bublat vzteky. Chtěla jsem chlapci slušně, ale rázně vysvětlit, že na chodníku chodce nesrážíme, nýbrž se k nim chováme ohleduplně, aby nepočali mít chuť plesknout nám to krásné čerstvé kuřecí prso do obličeje nebo vyzkoušet neoblíbený (ne)trik ze hry THPS, "bloody nose" na vlastní pěst. A taky mu starostlivě
připomenout, že nejen na kolo, ale i na sk8 existuje (nejen) v městském provozu, moc pěkná freestyle přilba, sama jednu krásnou doma mám. Už jsem ho však nechytila. Jel svým svistem obšťastňovat další nešťastné chodce vpředu, až se ztratil
v městském smogu nadobro. Že bych snad já sama měla začít nosit na chodníku přilbu a chrániče? Něco na tom bude, však ona chůze městem není zdaleka tak bezpečná věc, kterou kdysi bývala. Snad každých pár týdnů se nejen mě snaží skateboard nebo kolo srazit a to zásadně na chodníku. Jednoho dne jsem byla očitým svědkem spanilé jízdy asi pěti cyklistů vedle sebe na tom stejném úseku. Já, má polovička i pes jsme museli uhnout kam? Na silnici. Nadobro mě v tom dnes utvrdilo za pár vteřin od předešlého incidentu jedoucí kolo, toho času alespoň opřilbené a na širším chodníku. V tu chvíli jsem započala rozplétat konspirační teorii o tom, jak se jeden prachobyčejný nákup s půlhodinovou procházkou domů, může pěkně zvrtnout a jestli za tím nejsou temné síly. A tu mi svitlo - jednou si jdu koupit kvalitnější maso a ouha, vždy se dotyčný jezdec soustředil na levou masitou stranu, tudíž možná je to znamení z hůry, to maso nejíst! Nebo se vzdát masa úplně a navždy…? Či šlo snad o novodobé Robiny Hoody, jimž se má omšelá obuv a všední hadróšky zdály moc nóbl a chtěli mé maso (to kuřecí prso v ruce, pochopitelně) darovat potřebnějším? Jala jsem se tedy nésti od této chvíle maso zásadně napravo a u plotu, hrozíce se toho, že mi ho sežere nějaký pes nebo kočka. Když je dnes ten prokletý den, jak se zdá… Ale jak už to tak v hororech bývá, i tento skončil dobře a maso už je u ledu. Tedy to kuřecí. A co z tohoto hrůzného zážitku plyne?

A) Šlo o osvícení a raději se dobrovolně vzdám masa.

B) Ponaučení pro příští generace příštích generací skejťáků a chodců.

C) Že je dnes den plný hrůz pod nadvládou včerejšího úplňku!

D) Vůbec nic. Pěkně mě to všechno namíchlo a tak jsem to potřebovala náležitě rozmíchat.

by nebel(r)

Gothoom festival a Tatry - cestovní horečka vypukla!

16. července 2017 v 13:24 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Už propuká cestovní horečka, protože zítra odjíždím vstříc novým dobrodružstvím a opět po roce se střetnout s prima partou na slovenský metalový festival s rodinnou atmosférou a skvělými zvučnými jmény extrémní scény -
GOTHOOM FESTIVAL!


Avšak, ještě než se stánkem Pařátu a zbrusunovým merchem, plným překvapení zamíříme přímo na festival, čeká nás cesta do Tater a naplánována jest trasa u jednoho z Popradských vodopádů:) Letos budou mou premiérou právě Tatry a tak to chce pořádné vybavení a hlavně prověřím svůj um s novým foto přístrojem, až budu zachycovat malebnou horskou scenérii. Do té doby, cestovní horečka vrcholí a sbalit vše potřebné, ne zbytečné a nic nezapomenout, ouch, velice neoblíbená a stresující činnost :D

Za týden již budu plná nových dojmů z cestování i obohacená o hudební zážitky a snad i setkání tváří v tvář s věhlasnými metalovými legendami, především pak ANCIENT a KRISIUN :) A ještě jedna specialitka - letos se festival koná v jiném areálu, na první pohled malebném Revištském Podzámčí - Revištské Podhradie, s výhledem přímo na tamní hradní rozvalinu Reviště a koupání, coby kamenem dohodil! V duchu už cestuji, plna očekávání a vstříc novým zážitkům. Tak hlavně nic nezapomenout a vrátit se celá domů! Ať je co vyprávět... :)


by nebel(r)

Svatojánská lesní pouť

15. července 2017 v 14:34 | nebel |  napsáno nebel(r)em
UPGRADE:
Trošku se zpožděním, ale přece... Necelý měsíc jsem podnikla svatojánskou procházku kam jinam, než na Střižovický vrch. Tehdy jsem ještě něměla na focení k dispozici nic lepšího, než i tak perfektní foťák z mobilu Samsung. I proto jsem ale nemohla vyfotit stěžejní hřeb večera - střet se srnkou. Kdyby to bylo o 3 týdny později, mohlo by to nabrat zajímavějších obrátek, protože konečně už vlastním něco pořádného na focení. Konečně budu moct fotit naplno :) Teď už se ale nenechte rušit a vraťte se v čase s mými postřehy ze svatojánské toulky přírodou.

Procházka lesem o sobotním svatojánském podvečeru byla neobyčejná a tajemná. Paprsky slunce byly tou dobou už dost nízko, příjemně chladil vánek a cesta byla cítit zeminou před nadcházející rosou, což mělo samo o sobě zvláštní kouzlo.


Louky byly zalité sluncem, které ale už nepálilo, nýbrž příjemně hřálo a v lese byla naopak tma a působilo to příjemně zneklidňujícím dojmem. Až na pitomou rodinku na čtyřkolkách, co se přímo proti mě prohnala na svých hnusně smradlavých a hlučných strojích (a nemyslím si, že by byli beznozí, aby nemohli lesem chodit po svých, jako ostatní!) v lese nikdo nebyl. Proto jsem si mohla vychutnat mysticky probleskující paprsky slunce skrze tisícero větví věrných stromů s náležitou okázalosti a všechno řádně zdokumentovat.

Cestou zpět, těsně před devátou večerní, jsem pak měla hodně zvláštní "střet" přímo na silnici, vedoucí do lesa, jen pár metrů od dětského hřiště a první vilky, kde začíná opět "civilizace". Stála tam naproti mě obrovská srnka a pásla se a když mě spatřila (to už jsem byla hodně blízko), strnula a já měla velkou radost, že zrovna o Svatojánské noci potkávám tak vznešeného lesního obyvatele. Bylo to jak setkání se samotným duchem lesa a já cítila obrovskou radost a zároveň úctu.

Chtěla jsem jít potichu ještě blíž a velkou oranžovou srnku si vyfotit. Ale najednou na mě tak zabečela či spíš zachrochtala, že jsem se neskutečně vyděsila. Byla ode mě tak 5 metrů a já se v tu chvíli bála, že mě nabere na (nevím jestli měla) rohy nebo mě kousne a pokope kopyty. Tak jsem začala pomalu couvat nahoru po cestě se srdcem až v krku. Naštěstí si mě zase přestala všímat a začala se opět pást, jakoby nic. Mě se povedlo dostat se na "nouzovku", strmý kopec dolů, který využívají bikeři a otrlí turisté. Naštěstí jsem si dnes pro výšlap zvolila super truper nové tretry, alias trekové sandále Acer a tak jsem sešup hravě zvládla a na srnu jsem schválně udělala podobný halek coby odpověď na její skřek. Zarazila se zas, dívala se na mě skrze větvě, za kterými jsem byla při sestupu schovaná a později mi řev opětovala. Ale vyrušovat se už moc nenechala. Když jsem sešplhala až dolů, snažila jsem se jí ještě vyfotit a přiblížit se k ní, ale můj automatický blesk na mobilu jí definitivně odehnal. Ne, že by běžela jak divá, ale rozhlédla se a pak teprve ladně a pomalu odhopkala nahoru do lesa. Docela jsem si oddechla, protože jsem z ní měla docela respekt. Ani ne za dvacet vteřin se tam objevil pán s velkým psem, to už ale srna byla dávno někde v hloubi lesa. Kdyby přišel dřív, myslím, že by neváhala a zmizela rychleji. Ale tohle naše setkání bylo vážně zvláštní, hezké a zneklidňující zároveň. Jako zakončení mé svatojánské lesní pouti ideální mystifikace. A je jedno, jestli šlo o něco "vyššího" nebo byla srna jen nemocná vzteklinou ;)



galerie svatojánské procházky zde:

by nebel(r)

11x SPIRAL JOKER@

7. července 2017 v 18:04 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Od žolíka k srdcové královně...



aneb JEDENÁCTÉ NAROZENINY SPIRAL JOKERA JSOU DNES TADY!

Nejvytrvalejší a jediný stálý projekt mé duševní práce slaví dnes svůj jedenáctý zařez na ornamentální mozaice, tvořené ze střípků okamžiků pestrobarevných zážitků spirálního žolíka.

Letošní rok postupuje mílovými kroky k sebepoznání skrze hluboká duchovní uvědomění, ale i obyčejné světské zážitky a utvrzuje mě v tom, že největší radostí jsou mi tři věci - hudba, duchovno a příroda, to vše nejlépe dohromady a se svými blízkými. Ovšem hluboká duševní uvědomění se dostavují zcela nečekaně a zpravidla v úplné tichosti (vyjma rozjímavou hudbu) o samotě.

Žolíkova pomyslná maska se za těch 11 let bolestivě formovala a už zbývá jen malý krůček k tomu, aby ji odhodil úplně a stal se celistvým člověkem, nikoliv svým vlastním stínem ani éterickým přeludem, jako tomu mnohdy v minulosti bylo. Ovšem jakýkoliv takovýto přerod a transformace vědomí do ryzosti bývá zpravidla velice bolestivý a náročný. A přesně tak se vše děje. Spirální konvulze mi tepají pod kůží a utvářejí nepravidelné záchvěvy střídající se blaženosti a nejhlubší temnoty. Zkušený poutník životem toho však už snesl mnoho a měl by si udělat pořádek v tom, kam že to vlastně míří. Samosebou že do těch nejvyšších možných sfér s občasnými dopady osm stop pod povrch.

Spirála je symbolem neustálé vířících kruhů expanze, ale i donekonečna se opakujících vzorců. Spirála je vládcem času, spirála je nekonečno, konec i začátek.

Radostný je fakt, že žolík je svému přízvisku žertéře stále věrný a snaží se svůj smysl pro sarkasmus vždy přetavit ve vtipnou repliku i v těch nejtěžších chvílích. Kresleným vtipům a gagům jsem propadla už pár let zpět a jsem moc ráda, že své blízké a kamarády sem tam nějakým tím funny komiksem potěším a hlavně rozesměju. Denně mě napadají desítky parodií a mnohosmyslů (obvykle to nezůstane u dvou, ale hned tří a více variant a dumáním nad nesmrtelností brouka) či zkoumání etymologických počátků jednotlivých slov a významů. Jaká sranda je s jazykem, jako vyjadřovacím nástrojem samotným. A když už jsme u jazyka, pak ano, ten má nebel neobyčejně břitký, avšak raději ho používá k ostrým vtipům než jako mnohdy dvojsečnou zbraň.


Nemá to lehké ten žolík, v jehož rouše se snad jednou objeví i pravá tvář - srdcové královny všeobjímající vesmír, která už nebude nebezpečnou sama sobě, zazáří svým intelektuálním skalpelem a všichni padouchové se jí budou klanět a prchat do svých slizských děr.

Do té doby vás zdraví letní atmosférou pohlcený, touhou po dobrodružství a cestováním naladěný, již dekádu mystikou posedlý a v jádru stále ten stejný, nebojácný i naivní...

NEBEL(r)






Slunovratná fauna

22. června 2017 v 16:10 | nebel |  Moje galerie

aneb

Vítání Slunovratu



To letos proběhlo o pár dní dříve, o jednom krásně slunném a horkém odpoledni v přírodě, jak jinak než v Krušných horách. Celý den jsem kromě odpočinku na čerstvém horském vzduchu strávila taky nasáváním vůně přírody, zdravení stromů a focení nejrůznějších zvířátek, které jsem v ten den potkala. Moc příjemně mě to naladilo a inspirovalo do dalších letních dnů, takže chystám během léta další výjezdy do ticha a vůní tam, kde kraluje les a dá se pod moudrými vysokými smrky strávit celičký den.

Vůbec, ono toto období ve mě vždy probuzí tradiční napojení se na prastarý zdroj tajemna, esoteriky a vůně všeho mystického mě lákají nabírat zkušenosti ze studnice, jejíž pramen prýští duchovním přerodem a (nad)přirozeným věděním. Koncem června se díky vodnímu znamení raka všechny tyto síly pomalu probouzejí a začínají plodit neuvěřitelné přívaly kreativity, intuice a zesíleného vnímání zelenavých lesů, luk a modrého nebe i čirých přírodních vod. I proto jsem si řekla, že letošní Letní rovnodennost (Litha) by bylo nejsprávnější a nejhezčí přivítat i rituálním koupáním v oblíbeném přírodním koupališti - voda v tomto období dává úžasnou očistu a uvolnění celému tělu i mysli. Navíc, v těchto dnech jsou taková parna, že by to přišlo k chuti dvakrát. Vzhledem k tomu, že ale musíme doma dohlížet na zotavujícího se psa a musela bych jet sama, odkládám tuto pomyslnou a nejryzejší oslavu račího období na neurčito. V červenci mám k vodě nejblíž, takže si jí určitě užiji dosyta.


Tenhle článek je jenom drobnou oslavou začátku nejmystičtějšího období roku a zde pod ním je už odkaz na tu hlavní věc, o kterou zde běží - pořádná story galerka zmíněného super dne, kdy mě obklopovala příroda na každém kroku :) Užijte si ji se mnou, stejně jako nastávající léto!

SLUNOVRATNÁ FAUNA 2017


by nebel(r)

Kam dál