Slunovratná fauna

Čtvrtek v 16:10 | nebel |  Moje galerie

aneb

Vítání Slunovratu



To letos proběhlo o pár dní dříve, o jednom krásně slunném a horkém odpoledni v přírodě, jak jinak než v Krušných horách. Celý den jsem kromě odpočinku na čerstvém horském vzduchu strávila taky nasáváním vůně přírody, zdravení stromů a focení nejrůznějších zvířátek, které jsem v ten den potkala. Moc příjemně mě to naladilo a inspirovalo do dalších letních dnů, takže chystám během léta další výjezdy do ticha a vůní tam, kde kraluje les a dá se pod moudrými vysokými smrky strávit celičký den.

Vůbec, ono toto období ve mě vždy probuzí tradiční napojení se na prastarý zdroj tajemna, esoteriky a vůně všeho mystického mě lákají nabírat zkušenosti ze studnice, jejíž pramen prýští duchovním přerodem a (nad)přirozeným věděním. Koncem června se díky vodnímu znamení raka všechny tyto síly pomalu probouzejí a začínají plodit neuvěřitelné přívaly kreativity, intuice a zesíleného vnímání zelenavých lesů, luk a modrého nebe i čirých přírodních vod. I proto jsem si řekla, že letošní Letní rovnodennost (Litha) by bylo nejsprávnější a nejhezčí přivítat i rituálním koupáním v oblíbeném přírodním koupališti - voda v tomto období dává úžasnou očistu a uvolnění celému tělu i mysli. Navíc, v těchto dnech jsou taková parna, že by to přišlo k chuti dvakrát. Vzhledem k tomu, že ale musíme doma dohlížet na zotavujícího se psa a musela bych jet sama, odkládám tuto pomyslnou a nejryzejší oslavu račího období na neurčito. V červenci mám k vodě nejblíž, takže si jí určitě užiji dosyta.


Tenhle článek je jenom drobnou oslavou začátku nejmystičtějšího období roku a zde pod ním je už odkaz na tu hlavní věc, o kterou zde běží - pořádná story galerka zmíněného super dne, kdy mě obklopovala příroda na každém kroku :) Užijte si ji se mnou, stejně jako nastávající léto!

SLUNOVRATNÁ FAUNA 2017


by nebel(r)
 

Čarodějný Střížák

7. května 2017 v 14:52 | nebel |  Moje galerie

Poslední dubnový den trávilo naše trio po svém...

Čarodějnice jsme sice nespálily, ale uvítaly jsme přírodu v předvečer Valpružiny noci po svém - pořádnou procházkou na čerstvém vzduchu a načerpáním všech vibrací přírody, které zrovna v ten podvečer poletovaly v povětří i sálaly z lůna Země. Všechno se zelenalo, foukal svěží vítr a bylo to magické…




by nebel(r)

Akční víkend Laponky, Japonky a čoklbáby

22. ledna 2017 v 17:56 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Tenhle víkend patřil neplánovaně k těm velice povedeným a šťastným, kdy jsme si s mou drahou polovičkou užily zábavy dosyta nejenom doma v teple, ale hlavně i venku, na sněhu a v lese. Mám z toho moc velkou radost a rozhodla jsem se o ní (i řádnou fotodokumentaci) s Vámi podělit. Hned se bude pracovnímu týdnu čelit lépe a odpočatěji.Usmívající se


Jak jsme dobo(jo)bovaly.
Zima je v plném proudu, sníh se letos drží zuby nehty a je to docela pěkné. Rozhodně lepší než snášet tuhý holomráz jako několik předchozích zim. A k zimě plné sněhu patří neodmyslitelně i sněhové radovánky a to ať je Vám deset nebo padesát. Když už je možnost si jet zalyžovat komfort, který si z určitých důvodů člověk nemůže dovolit (no jo, prostě chybí auto, abychom se mohli vydat na nejbližší kopce, a navíc polovině osazenstva chybí třeba i lyžáky…), zůstává tu pořád ještě kupa možností jak si užít trochu zimní srandy. No jasně, sjíždění kopců na saních a bobech. Když nějaké máte… A když ne, běžte si je koupit do nejbližšího supermarketu. My jsme si tuto libůstku odpíraly několik let, zcela zbytečně. Letos jsem rozhodla, že dost bylo sezení doma za pecí a že procházky bílou krajinou je zapotřebí občas vyměnit za něco s velkou měrou adrenalinu. Ten by se dal dneska krájet. Nebo spíše odlamovat. Přesně to se totiž stalo s mými fungl novými boby, které jsem měla pouhých pár hodin. Martin sněžný talíř vydržel kupodivu i přes větší zátěž a menší sjízdnou plochu. Tak to dopadá, když je nebel z něčeho příliš natěšený. Po dvou super jízdách v odlehlém lese, kde jsme měly celou dlouhou dráhu mezi stromy pro sebe, se jeden velký kámen na cestě rozhodl, že už bylo srandy dost. A tak, přestože jsem necítila ani neslyšela výrazné křupnutí, pro boby se stalo osudným. Přímo u sedačky zela asi dvaceticentimetrová prasklina a bob byl na odpis. To jsem si tedy moc nezašpásovala. Sice už padal soumrak, ale já se těšila na bobovačku s baterkou a notnou dávku večerního adrenalinu, ostatně na takové akce jsem byla zvyklá už od dětství, kdy jsme s babičkou brázdily zasněžené stezky nad chatou a v lese na saních až do černočerné tmy a vždycky to byla skvělá zábava a nezapomenutelné vzpomínky. No, aspoň jsme si to s Marťou vyzkoušely a i ona zjistila, že tento zimní sport není zdaleka jenom pro děti, ale že i dospělý skorotřicátník, se u toho báječně odreaguje a pobaví své dětské já. Ano, dítě v sobě nosíme do smrti každý, je jen na každém z nás, zda tomu svému dáme prostor a budeme ho těšit, anebo v sobě vnitřní dítě udusíme, což ještě nikomu nepřineslo nic dobrého… Boby skončily u popelnice, Martin sněžný talíř z tvrdšího plastu přežil i přejezd přes ten kámen no a my šly, alespoň částečně vyblbnuté (a já příjemně unavená) domů. Ha, stejně už si brousím zuby na další boby, tentokráte na model, typu "twister". Dobře, přiznávám, nepůjde o žádné výstřelky, prostě klasické boby, ovšem žluté a s identickým vykrojením. Jen se nám už snad nerozbijí po čvrthodině v lese a taky nenapraskneme brzdovou část už při domácí instalaci brzdové klapky Mlčící. Největším paradoxem stejně zůstává fakt, že přestože jsme porušily všechny zásady bezpečného používání a manipulace (nosnost 50 kg, správná instalace brzd (bez křupnutí) a jízda vhodného terénu...ehm) tak nebýt toho kamene v cestě, nejspíš by boby aspoň do dalšího sportovního dne, vydržely. Anebo bych si stihla přejet a zlomit ruku dřív, než bysme se vrátily domů...Úžasný


Japonky procházka s Laponkou & čoklbábou aneb Tři zimnice
Přestože(lbohu) u nás takhle akční víkend rozhodně nebývají ve zvyku a už vůbec ne dva dny po sobě, mé dobrodružné já tentokráte zaplesalo. Včerejší bobovačka se sice nevydařila podle mých představ, ale dnešní procházka oblíbenou stezkou, tentokráte i v doprovodu drahé polovičky a psí báby Aliny, mi to bohatě vynahradila. Když člověka probudí modré nebe a krásná slunečná neděle je na obzoru, jen blázen by posledního volného dne nevyužil právě venku, v přírodě. Po snídani jsme si tedy vyšláply po nejbližší lesní stezce, abychom následovaly mé středeční kroky bílou peřinou. Dneska bylo o poznání tepleji i slunečněji, takže se procházka vydařila dvojnásob. A navíc se davy lidí kumulovaly jiným směrem a tak jsme se s větší skupinkou lidí a psů setkaly až na cestě zpátky. To ještě umocnilo tu lesní pohodičku ve dvou ("Haf!" Dobře, tak ve třech…). Alina si užila v lese nejvíc, protože se po strašně dlouhé době strávené jenom na gauči, konečně protáhla ty svoje čtyři běhy a ani nemusela dělat sedy-lehy. Čmuchala, skákala a nejradši by nám hupsla do rokle, kudy vedly desítky srnčích stop, jenže my zvěřinový guláš nerady a pak, Ali-bába dala taky přednost klackům a kládám, mnohdy až dvoumetrovým, až jí z toho musely bolet zuby. Zimní pláně poseté sněhem a ozářené sluncem jsou přecijenom kouzelné. A když vás jde víc, všechno je větší zábava. A takový byl i náš víkend a já doufám, že si takhle budeme užívat i v dalších týdnech. Rozhodně se ale nebudeme tisknout s desítkou dětí a dospělých, kteří se rozhodli sjíždět přímý "vstup" na Střížák a mačkat se na poměrně malém sjezdovém plácku, kde se věčně musejí vyhýbat chodcům, psům, běžkařům i autům. Nejlepší je mít "svoje" ukryté místečko, kde snad i lišky občas dají dobrou noc.




by snowby nebel(r)

P.S. Galerka záhy!



 


Birgitino mámení očima nebel

18. ledna 2017 v 17:40 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Letos mě paní zima velice překvapila. Konečně obestřela krajinu široko daleko nejen krutými mrazy, které zdá se, jen tak neutečou pod zem. Ale po několika letech je konečně taky všude sníh. Mraky sněhu. V mé hlavě se honí toužebné myšlenky o lyžování a dalších radovánkách, neodmyslitelně patřících k tomuto mnou jinak neoblíbeného období. Obrovské nutkání vyrazit si do zimní krajiny vygradovalo dnešním nádherně slunným počasím, blankytně modrým nebem a usmívajícími se paprsky slunce.


Už dlouho jsem se sama nevydala vstříc nejbližším zasněženým vrcholkům (bohužel ne těm horským, ale pouze těm, které se rozprostírají nad městem.) a dnešnímu azuru by odlolal jen totální zápecník. A mezi ty já rozhodně nepatřím. Sebrala jsem tedy plnou polní výbavu, včetně nové a super (přestože totálně obyčejné) termosky, do které se vejde akorád jeden velký čaj, protože nikdy nevíte, kdy se bude v mrazivém počasí hodit. Hlavně jsem však zašla koupit ptáčkům kouličky. Ne, že by je ve zdejším květinářství měli nejlevnější, ale ptáčkům se radost udělat musí a navíc, za boha si nemůžu vzpomenout, kde že je to měli tak levně...Nevadí! Ptačí mls jsem ještě ovázala předem připravenými provázky z bavlnek na dětském hřišti těsně pod začátkem kopce. Bohužel to příliš nešlo, kouličky padaly a lojová mlska v sítce nepříliš držela a smekalo se to. I tak jsem se po cestě vzhůru snažila ptáčkům co nejstrategičtěji rozvěsit těch pár lojovek. A mezitím jsem se samozřejmě kochala krajinou.

Přestože jsem zapomněla doma svůj perfektní samsung aka "mobilní foťák", řekla jsem si, že dneska zkusím fotit aspoň tou C5. Ta má sice nesrovnatelně horší kvalitu než výše jmenovaný přístroj, ale dneska jsem se přesvědčila o tom, že NENÍ DŮLEŽITÉ ČÍM FOTÍTE, ALE ZÁLEŽÍ NA TOM CO FOTÍTE.


Což dnes rozhodně bylo. Běloučká sněhová peřina, slunečné nebe, posléze i krvavé zapadající slunce, zamrzlá krajina ticha. Prostě idyla. Kromě pár běžců na mé oblíbené stezce nikdo nebyl, nikdo nerušil, naprostá bomba. Úžasně jsem si touhle středně dlouhou procházkou vyčistila hlavu, napojila se na kreativní a léčivou vibraci přírody a cítila se zase aspoň na pár okamžiků doma a svobodně.



A zase jsem se přesvědčila o tom, že mi stačí k pocitu štěstí tak málo a přece mám tak mnoho - možnost jít si kam chci (téměř) kdy chci a užívat si každý krok v potichoučku dřímající krajině. Takovou možnost zdaleka každý nemá. Buď proto, že prostě nemůže, což je hrozně smutné, já sama bych se bez občasného výšlapu do přírody zbláznila! A co je ještě horší varianta, jsou i lidé, kterým taková "obyčejná" procházka přírodou nic neříká, přijde jim jako ztráta času a dřina. A pak se divme, že je všude kolem tolik nemocných lidí. Jednoduše neví, že energii zpět načerpává člověk odjakživa hlavně z pohybu v přírodě, nikoliv ve virtuální realitě nebo na gauči. Naopak, je velice pěkné se po třeba i jen hodinové couračce venku, kdy už zajde slunce a skutečně přituhuje (simulace polární záře a tuhých nordických zim alespoň jako RPG rullez S vyplazeným jazykem), vrátit do teplého domova, dát si horký čaj a těšit se z nabyté energie díky čerstvému vzduchu a příjemným úlovkům v podobě pár memory obrázků. O tom, že taková procházka o samotě je nejlepší s kvalitní obuví (kterou jsem taky řádně otestovala - tentokráte pracovní boty Dunlop, jež tímto dostávají za 1! ve sněhu perfektně plnily svojí funkci a nepromokly a přitom pevně držely nohu/což je pro nohochromého nebela stěžejní/...)


A v neposlední řadě taky padnoucí muzikou, nejlépe nějakým norským metalem či čímkoliv spjatým s aurou zamrzlého zimního světa, asi není třeba se více rozepisovati...


Zase jsem se ujistila, že dýchám, že po vlastních nohou chodím po Matce Zemi, která dokáže být krásná za každého ročního období. A že jen tam, VENKU, se cítím skutečně ŽIVÁ. A taky, že se moc těším na jaro a budu tajně doufat, že si letos užiju toho parádního sněhu třeba i na lyžích na nedalekých kopcích. A nějakým těm alotriím na sáňkách či bobech, se rozhodně taky nebráním! (hned po tom, co si je pořídím Smějící se). A ještě něco - sněhuláků je všude kolem spousta, ale mě se tedy z toho prašanu nepodařilo udělat jakýkoliv patvar. Třeba Vy budete úspěšnějšíMrkající


SKÅL!


by nebel(r)

P.S. to be continued in přidružená galerka

Dva jedna šest, dva jedna sedm

31. prosince 2016 v 15:05 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Je tu vítaný konec letošního roku. Ač byl jeho závěr a prostředek velice plodný a pozitivní, o zbytku roku se takto sumarizovat rozhodně nedá. Takže ať tu máme už ten nový věk s velkou sedmou na konci. A ať už dnešní den příliš nezamíchá kartami osudu. Již bylo dostatečně mnoho her s vysokými sázkami na kolesu jménem život.


nebel by(r)


Slunkovratné noce

23. prosince 2016 v 15:22 | nebel
Letošní Slunovrat byl takový divný. Dá se ale říct, že jsem tuto oslavu přírodních cyklů a nástup Nejtemnějšího období roku, uctila už mnohem dříve, velice poetickou, blaženou a symbolickou procházkou, při níž nechyběly dary přírodě. Ten sobotní den, někdy dva týdny nazpět, byl prosluněný zlatavými paprsky, hřejivým teplem, chutí probádat nové stezky a s oříšky pro zvířatka v kapse a s foťákem v ruce se urodilo mnohem více, než jen několik desítek obrázků a dobrý pocit z pobytu na relativně čerstvém vzduchu. Les mi byl ten den největší odměnou a i já jemu jsem se odměnila, jak jen to šlo.
Už vloni jsem chtěla dát zvířátkům něco víc než jen pár lojových kouliček v největších mrazech. Tak snad si veverky, myšky a nevím, kdo ještě (třeba skřítci a další lesní obyvatelé, kteří na našem vršku jistotojistě přebývají) alespoň trochu pochutnaly.

Vzdám tedy hold již proběhlému Yulu, alespoň přídáním pár fotek, které zachytily ke spánku se ukládající přírodu zatím asi nejpoetičtěji a to i přesto, že nenapadl (dodnes) žádný sníh. Ta tichost a malebnost Střižovického vrchu mi podlamuje kolena. A našeptává při každé cestě vzhůru. Slyšíte, ten sladký šelest větvoví?


Nejvíc mě učarovala tichá a trochu tajemná krajina u rybníka. Taková ladovská, že.

Už hodně let vzpomínám na své dětství, kdy skutečně ladovská zima byla. Všude sníh, mráz tak akorád. Hned se slavily Vánoce příjemněji. Nevím proč, ale takové ty fráze typu "Hezké svátky" nebo "Pěkné Vánoce" mi pořád moc nejdou přes pusu. Stejně jako poslouchání a zpívání koled. Bude to tím, že není sníh a taky tím, jak přílišně jsou Vánoce komerčním svátkem. Kéž by víc lidí věnovalo v ty dny pozornost domácí pohodě, hojnosti všeho dobrého v rodině, přírodě a rozjímání. O tom to přece celé je. V hloubi duše tohle přání cítí každý aspoň trochu vnímavý člověk. Tak ať už máte jakékoliv možnosti a zvyky, ať se Vám daří prožít je v pohodě a meditativně. A nezapomeňte mezi svátky (konečně jsem taky měla důvod tuto divnou frázi použít) navštívit přírodu, udělat si výlet do lesa, ono je jedno, že není sníh. Les má otevřenou náruč pořád. Tak hezké - SlunovratnéNOCE!

ny bebel(r)

Vlastně devítka

24. října 2016 v 23:56 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Za pár hodin je to tu...SEDMADVACÍTKA. Léta kostrbatá a přesto je mi tam ta sedmička nějak víc sympatická než předcházející šestka a následující buclatá osmička. Sečteme-li 2+7, vychází mí devítka. Devítka je symbolem konce, i nového začátku. Přesně takový je obecně letošní rok pro všechny bytosti. Takže já mám dvojitou porci...Určitě je letošek o velkých koncích, třeba o koncích iluzí o rozbíjení starých vzorců myšlení, neustálému čelení starých strachů...I o začátcích nových, dosud neprobádaných stezek života. Tenhle rok je pro mě asi nejvíc za život o učení se veskrze poučení se ne zrovna příjemnou, bezstarostnou cestou. 2016tka hází klacky pod nohy dost solidně a právě o tom to asi celé je. Největších zkušeností a posunů dosáhne člověk právě při zkouškách pekelných. Přesto myslím, že letošní narozeniny nebudou úplně obvyklé a že si je snad prožiju s největším darem,jehož se mi stále moc nedostává - větším klidem na duši a pohodou, než obvykle. A možná i nějakým tím překvápkem navíc. Moc díky všem za podporu, která nade mnou stále drží ochranou ruku a nenechá mě sejít uplně do nejnižších temnot. Letošní narozky budou zajímavé i tím, že se odehrají ve velmi podobných konstelacích, jaké vládly kdysi, před těmi sedmadvaceti lety. Tedy v totožném horoskopu, který panoval, když nebel ještě nebyl nebelem, ale světlem, které přišlo v hmotné podobě na svět a VĚDĚL. A to bývá, podle astrologie, ta největší výzva. Tak že bych si zítra pomyslně, jak hovoří lunární astrologie, udělala v životě ten zasloužený pořádek, alespoň částečně? Kéž by - by bylo tím největším darem pro mojí ztahanou, ale nikdy neuhasínající duši, která stále lozí za pravdou a světlem. TAK AŤ, NECHME SE PŘEKVAPIT! :) Neochvějnost rodu nebelského, jemuž srdce tluče vlevo, se dere opět na povrch. TAK TEDY VPŘED, dvojče ukryté v mé hrudi!


by nebel(r)

Zweiline in meine brust

24. září 2016 v 15:33 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Oči nevidí, uši neslyší, hlava plná betonu. V hrudi bobtná paštika. Místo rukou slizké štičí ploutve. Každý nádech s brněním Blanických rytířů. Za vše může ŠAŠÍČEK...

Pozdě letní sonáta

22. srpna 2016 v 16:09 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Vibrace lásky tekly proudem, houby chutnaly a z gigantických mraků a prosluněných luk a strání se tajil dech…


Tak přesně takhle bez přehánění vypadal jeden magický víkend pozdního léta v místě, kde dávají lišky dobrou noc. Tradiční letní výlet do Krušných hor se vydařil na výbornou s hvězdou a asi nikomu zde nemusím dlouze vysvětlovat, jak moc pro mě znamená trávit chvíle v přírodě s těmi nejbližšími a že neexistuje pro mojí duši nic silnějšího, než trávit se naplno oddat flóře i fauně a kochat se jejími vibracemi, vůněmi a všemi vjemy, které může horská krajina druhé poloviny srpna nabídnout. Vždy a stále je to - SVOBODA, to slovo, které znamená tak moc a tak málo je v dnešní přetechnizované, mediální masírkou okrádané společnosti, dostupné i jen po doušcích. Proto je nad slunce jasné, že pro mě jakákoliv možnost vyjet si do divoké přírody, která ještě není úplně zmaštěná civilizací zabedněnců (ale paradoxně je na ní obří rozlohou fotovoltaických panelů zprzněná louka), je vítaným balzámem a vytržením ze stereotypu všech těch všedních černobílých dnů, kdy se věci nechtějí hnout novým směrem. Tentokrát byl odjezd do hor skvělým nápadem mé drahé polovičky a o to víc jsem se těšila na ty dva prosluněné dny, protože to byl spontánní čin, což nebývá u nás zvykem.
V sobotu ráno to vypadalo, že nebudeme stíhat ždímat rozmočené oblečení a boty, jak prý na horách pršelo, ale už v polovině cesty jsem jásala, protože slunce zalévalo stromy a louky a i přes chladný vzduch to vypadalo, že slejvák podle předpovědí se bude konat leda až navečer.
Taky se mi potvrdilo pravidlo, že jdeš-li na procházku s prázdnýma rukama, dočkáš se plných dlaní hub a za chvíli nevíš, kam je dávat. A tak jsme vyrazily poznávat krásy našeho okolí, které mám zmapované už od svých pěti let. S nostalgickou náladou si vychutnávaly každičké podloubí, zurčící potůček, pohled na stromy obsypané jeřabinami a zlatavá pohlazení sluncem a za necelé dvě hodinky jsme měly plné ruce klouzků a hřibů, až nebylo kam je dávat. A není nic hezčího, než si z plodů Matky přírody večer moci uvařit lahodný guláš a těšit se z úlovku, který se nabízel podél cesty i na zvláštních místech, jako třeba v pavoučí noře hlavou dolů jako netopýr :)
I druhý den, přestože se ochladilo a vál hodně studený horský vzduch a vlastně vůbec nepršelo, kromě pár odpoledních kapek a ranní spršky, kdy se vrhla na houby yupka s tillánem, takže výletům nic nebránilo. Po obědě jsme už netoužily hledat houby ani se prodírat mokrým borůvčím, takže jsme prostě zamířily tam, kam nás nohy nesly. Nahoru k silnici a mnohem dále… Sklářskou stezku s maličkým lesním ostrůvkem jsme zvolily úplně náhodně, a přestože sklářský domeček, coby mini muzeum historických fotek a povídání o středověké minulosti už odvál vítr nebo někdo zničil a zbyla z něj jen dřevěná kostra, to co jsme objevily za ním byl hotový zázrak. Rozlehlá pole těsně u německých hranic plná "kotoulů" obilí, lesní schovka, kde vál vítr chladný a neklidný, jako z jiného světa a prosvítaly jím paprsky slunce, až si člověk připadal osvícen duchem přírody. Došly jsme asi do poloviny sklářské stezky, jejíž druhá část se ukrývá za německými hranicemi v lese, jež jsme protentokrát nechaly spát, jelikož jsme kráčely nalehko a bez potřebných dokladů. I tak se nám naskytla otevřená krajina s jehličnany rozkládajícími se do nedohledna, nechyběl ani echt dojče posed a pravý "schwarzeswald" do všech světových stran rozkročený, volal mohutným tichem, abychom v něj vstoupily alespoň očima. A tak se stalo a my měly zážitek zvěčněný spoustu fotkami i když ty nikdy nenahradí tu krásu, kterou si člověk odnáší z oněch míst navždy v srdci. Následovala mini tůra mezi gigantickými obry a duchy mraků, které v roztodivných tvarech, mnohdy hrůzu nahánějících i dech tajících, okupovaly celé nebe a my si připadaly jak v říši snů. A to je to, oč moje srdce usiluje. Ruku v ruce poznávat svět, nejen napříč kontinenty, ale především tam, kde příroda má hlavní slovo a vůbec to nemusí být tisíce směry a kilometry dlážděné. Místní krajině je moje srdce věrné už navždy. A vždycky si z ní odnáším nové vjemy, tím šťastnější víc, pokud ji neobjevuji sama, ale kráčím ruku v ruce se svou věčnou polovičkou. A zde bezeslov vím, že nejen existuji, ale že se moje láska k přírodě a bližnímu rozpíná do všech stran, aby ji pohltila nebesa a vsákla všechna ta zeleň kolem. Děkuji ti přírodo, že jsi. Nechť jsou jehličnaté stromy mými věčnými svědky mystických ideí i vhledů.


ONI DÝCHAJÍ VŠECHNU MOUDROST SVĚTA!




by nebel(r)

P.S. a nyní vzhůru do kokořínských skal, kde dávají dobrou noc prozměnu vlci!

Gothoom festival

20. července 2016 v 13:24 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Již zítra se otevřou brány slovenského festivalu GOTHOOM OPEN AIR FEST a já budu poprvé jeho právoplatným účastníkem, nejen jako divák, ale i jako pomocná síla za oponou, s milovaným časopisem Pařát. Žádná tupá stáda lidí, mnoho spřízněných metalových duší se jistě najde na pokec, krásná příroda všemu nasadí korunu a nový kraj uspokojí touhy po dálných dobrodružstvích. S těžkým srdcem nechávám doma svou druhou polovinu, díky které jsme jeden CELEK. Je to trochu smutné, ale snad se to příště povede společně. Stejně jako hezké prožití zbytku léta se ještě může vyrýsovat na krásné chvíle romantiky ve dvou. Přeji si. Ale teď je čas čapnout kufry a nechat se odvlát cestovní horečkou právě tam, do dálav kde sa blýská nad borovičkou (já budu blýskat nealkem).

Plna dojmů jsem za týden zpět a doufejme, že celá a ještě plnější odhodlání a dobrodružstvím ověnčena na další dlouhé časy rozjímání v klidu domova. Světe, vem si mě a vrať zpět!


by nebel(r)

Kam dál