|reports|reviews|visual art|music..& life| na Blog.cz

Potápím se hluboko pod povrch všeho jsoucna.

Nořím se do zelených vln. Slunce laská mi myšlenky, odrážející se v modročerných otázkách. Reflexe mramorového spočinutí a alabastrových řas. Snívání o rozmazaných prostorech a očích, které nevidí a přece pronikají všemu až na kost. Čekám na tvou expresivní odpověď, při které jen přivřu oči a budu živě snít. Než se tak stane, musíme si všichni projít zamrzlým peklem. Začínám návštěvy tamních prostor brát už skoro samozřejmě. Počáteční jemnost, přetavila se v obnaženou skutečnost. Proutky a větvičky, bezinky a lavičky. Občas je potřeba se nadechnout čerstvého vzduchu a vydechnout jedy. Škorpionova růže. Klepeta z mosazi. A trn jedový, dvojnásobnou sílu má. V každém nádechu i výdechu, skrývá se podstata světa. Hledím na nebe, modrou barvu jako moje srdce má. A všude kolem, zeleň vesmírná. Zůstat a neutéct. Pevně stisknout své srdce a obejmout sám sebe. Teprve pak může člověk objímat druhé. Objímám celý svět a prosím universum, dej mi sílu vyndat ten trn z těla ven. Nenech mě spočinout v krychli pochybností. Nech mě být opravdovým básníkem, tím trubačem lásky a králem svého srdce, nikoliv žolíkem. Nech mne polykat bez pachuti bolesti. Obnov mi prostor a nech mne do něj zapustit své kořeny. Nech mne být, světe, umělcem, který tvoří úsměv.Ať jsem ti světlem, které nezaplouvá každou druhou noc do království černého sukna. Dej mi konečné porozumění. Dej mi možnost být láskou v té nejryzejší podobě. Nech mne rozštěpit se a vniknout do každé molekuly DNA. Nech pokrýt hroby rozkvetlými květy. Otevři oči řekám i jezerům. Nech promluvit stromoví. Vtiskni mi polibek pochopení a poskytni mi dotyk víry. Osvoboď mne z okovů všech eg a daruj mi vše prostřednictvím sebe sama. Nech mne znovu vidět pulsovat krev, jako tomu bylo onehdy. Beze strachu... A okolí nechť spolkne svá neporozumění a přetaví je k sebereflexi a uzdravení se. Děkuji Ti! Děkuji lásko, děkuji světe, děkuji porozumění. Děkuji, že žiji!

The true is out of there. With the truth, don´t come out, but in, and btw, knock please;)

Žánr: Road movie/ drama s komediálními a psychologickými prvky

Režie: Karin Babinská

Hlavní role: Sandra Nováková, Marie Doležalová, Petra Nesvačilová, Oldřich Hajlich

Zajímavé herecké obsazení pro mě bylo první impulsem, abych se na film podívala. Obávala jsem se, aby mé oči nespočinuly na něčem ve stylu zprofanovaných teenagerských komedií v čele s Vojtou Kotkem. Nakonec pro mne byly Pusinky dokonalým překvapením a doslova mi už v první polovině děje spadla čelist. To, že jsem to zhltla jedním dechem, asi nemusím moc zdůrazňovat….

Filmů s podobnou tematikou už tu nebylo málo, ale přestože by pojem "road movie" mohl spoustu lidí odradit ještě před shlédnutím, všechno je tu jinak. Tenhle film je originalitou a ani nemůžu říct svého druhu, protože on je tím, co by mohlo být základním pilířem nového žánru, který se vlastně ani nedá pořádně uchopit. Což je myslím, jedině dobře.

Typologie postav je natolik autentická, lidská a odlišná, že se člověk po několika minutách do děje naprosto ponoří a neubrání se ztotožňování se s některou z nich, anebo v nich alespoň vidí odlesk někoho, koho kdysi dobře znal…

Hořkosladkost dospívání a spontánní únik od rodičů a nalajnovaných pravidel, není ničím výjimečným a přesto tomu Karin Babinská vtiskla cosi neopakovatelného a tak moc blízkého všem, co si dospíváním právě procházejí nebo už prošli, ale mají na to stále velmi živé vzpomínky.

Klíčovým poselstvím filmu je přátelství a soudržnost, přestože si hlavní hrdinky procházejí každá zcela jinou cestou za hledáním svého vlastního Já. Jejich postupné spřátelení se s Išky mladším bratrem Vojtou, který zezačátku má zhatit vše, co si holky na svém útěku plánovaly, se vyvíjí postupně z vzájemného pohrdání až na jakési milostně laděné přátelství, kdy si ho Vendula i Karolína nápadně i nenápadně přátelsky i sexuálně dobírají. Zkrátka mezi těmi čtyřmi putovateli vládne nepojmenovatelné pouto, které asi nikdy nebude vzájemně zapomenuto. Tenhle nezvyklý fakt člověka zahřeje až kdesi u srdce.

Film není přecpaný zbytečnými klišé a je v něm velká dávka upřímnosti. Málokomu se podaří oslovit diváka přímo, udělat z něj pozorovatele a zároveň ho vidět očima všech postav najednou a vykreslit onu naivitu, okouzlení, zatracení a procitání, křehkost, ale především touhu po svobodě a spontánnosti.

Iška, Karolína, Vendula. Každá z nich něco skrývá, jakousi otázku na sebe sama a během jejich putování vyjde najevo jejich nejniternější strach i touha, prostřednictvím lidí, které stopují a potkávají a i nutnosti soužití se mezi sebou, zatímco jdou za svým cílem . Ne vždy to dopadá dobře, ale ve většině případů nad nimi drží ruku jakýsi patron mládí a odhodlání.

Ovšem v případě Venduly to bylo dost ošklivé procitnutí a scéna u benzinové pumpy v podání Filipa Blažka pro mě asi jako jediná byla dost nestravitelná…

Většina filmu se ale nese v duchu věcí, které se vždycky dají napravit a které spějí k nějakému lepšímu konci a tisícům možností, které nabízí mládí a odhodlanost.

A tahle svěžest, navíc umocněná snově/realistickým industriálním prostředím protkaným s přírodou, je největším motorem, který pohání film Pusinky od začátku až k závěrečným titulkům.

Nejen kousek sebe sama nalezne každý v tomto příběhu. Zjemnělá syrovost a melancholický nádech, okořeněný specifickým hudebním doprovodem, zavede každého do té nejniternější komůrky vlastního já a hořkosladkost více, než-li spustí slzy, pohladí staré rány na duši.

Žádná planá poselství, ale film o tom, že víra v cokoliv dává (nejen)mladým lidem, smysl života a i ten, kdo ho stále ještě nenašel, může po shlédnutí filmu začít s pátráním po svém cíli:)

Jelikož jsem už jako malé dítě patřila k těm průkopnickým "pionýrům", kteří vlastnili pomalu od kolébky počítač, poznala jsem 90% her, které v 80. a 90. letech minulého století "frčely". Asi každý pařmen a milovník starých her zná postavičky jako Jazz rabbit, Billy Blaze (Šílený Velitel), Sonic, Aladdin, Lví král a třeba Prince z Persie. To jsou takové ty klasiky počítačových konzolí mé generace.

Ale říká vám něco baron Baldric, Cosmo, princ Lomax, Rayman a Neverhood? Seznamte se s mými nejlepšími kamarády z dětství:)

Většina holčiček ve školce malovala princezny... Já také, ale mnohem častěji se v mých malůvkách před obědem a po odpolední svačině objevovala postavička zeleného zajíce Jazze a již zmiňovaného prince Lomaxe. A pokud jsem si zrovna nehrála ve školce se stavebnicí nebo mě učitelka nepeskovala, ať už konečně dojím tu hnusnou koprovku aby mě mohli šoupnout spát, v myšlenkách a častých diskuzích s ostatními jsem byla stále ve hrách.

Zkrátka, jestli mám na něco obrovské vzpomínky, jsou to počítačové hry. Pojí se mi s nimi hudba, seriály co zrovna běžely v televizi a já u nich pařila ( úplně přesně si vybavuju level v Lomaxovi při sledování legendární Xeny /konkrétně konec 3.série/ jedním okem anebo přelouskávání Dungeonu v Aladdinovi za křiku topící se April v Pobřežní hlídce, kterou zrovna uštkla medůza..:D) . Ač to může zní až fanaticky, hry mi opravdu byly tehdy vším a mám díky nim úžasné vzpomínky na různé okamžiky dětství i události.

A jelikož mi posledních pár týdnů je dopřán zasloužený oddych od školy, můžu se ve svém dávném koníčku po letech opět dosyta pohrabat:)

Ráda bych vám sem teď napsala žebříček mých 20ti nej her (a počítejme za oldschool i věci jako Starcraft, HoM&M 3 a AOE 2, protože tyto strategie vládly mým zájmům až do dob, než mne uchvátila věc, jménem kniha a ovládla mi po boku hudby život nadobro O:) )

A u vychytávek jako série s postavičkou vajíčka Magic Dizzy Land, Blues Brothers, autíčkem Putt Putt, starými díly Poldy a Ve stínu havrana jsem strávila též dost početných hodin:) Nesmím zapomenout taky na Prehistorika, Asterixe a Obelixe a nezapomenutelný midi soundtrack včetně legendárního Lambada theme!

Po cca 10-letech hledání jsem našla název hry, která v mém věku cca 6ti let byla tak strašidelná, že jsem jí dobrovolně radši nehrála:D Nedávno jsem zjistila, že hra se jmenuje Monster Bash! a zase tak strašidelná není. Ale samozřejmě, v porovnání s tehdejší mentalitou a dětským pohledem na svět, byla überstrašidelná:D

Jediné dvě hry, na jejichž jméno nemůžu doteď přijít, je jedna s tanky a vrtulníky, kde se prostě střílelo, plavalo lodí a sestřelovalo vrtulníky nepřítelova pole..Jednoduchá a úžasná, bohužel, zůstane už asi v propadlišti dějin. Stejně tak hra s podivným panáčkem -kosmonautem ale cosmo, comic, ani týpek z CC to nebyl..

Jako kuriozitu bych uvedla, že nadšení ohledně hraní starých dosovek na aktuálních windows vás může uvrhnout do pěkně svízelné situace. Sama jsem se o tom přesvědčila jedné bezesné šílené noci před pár týdny, kdy mi Earthworm Jim 2, kterého jsem do té doby nikdy nehrála (jen 1 a velmi podobnou hru Crazy Drake), kompletně rozházel grafiku a zdevastoval HDD na notebooku, takže re-instal s maximální ztrátou dat byl jediným řešením:/

Což mě dostalo z takové té prvotní euforie a už si dávám pozor, co a jak si na PC spustím. Ovšem Mystic Towers a Jazz rabbitové stále vítězí;) A možná přijde i Theme Hospital.. Aby se neřeklo, najde se i pár her, které jsem odjakživa nesnášela. Kupříkladu Sokobana, který přehazoval bedny sem a tam a taky Pushovera, i když animace s fialovýma panáčkama na začátku hry byla pěkná. Ale to bylo tak vše:D

Jako správný fanda a magor jsem si našla trošku odlišnější, progresivnější a možná i věku úměrnou (no, to nejspíš vůbec:D) zábavu - sledování videií z jmenovaných her na YT a především - sbírání soundtracků (přesněji řečeno midi collecting) z těchto dosovek. A řeknu vám, nemá to chybu:D

Přijde vám to ujeté? Tak až potkáte na ulici někoho, kdo se podivně pohupuje a zpívá si "Tddtdtdtdtdd" tak se nelekejte. To jen nebel má před očima svou oblíbenou postavičku -šílenou houbičku a k tomu theme song z Commander Keen 4: Secret of The Oracle a vůbec se za to nestydí;)

A víte co? Kdo si hraje, nezlobí;) Že ovečko? A máš pravdu, Spaz na Jacka nemá:D (Ale Jack zas nemá na Keena a Lomaxe..I když.. A co na to Rayman?) ...Nikdy nenechte Claymana sníst více, než tři bobulky z muchomůrky. Jeho krkání by vám mohlo na dobrých pár desítek minut zmrazit celou hru...

A nakonec, moji drazí kamarádi aneb postavičky z jednotlivých her:

Tak tohle je kámoš Baldric a jeho milovaná cháska nepřátel -prskající želvo-cosi, obří pavouk, zmije na kterou platí jen sníst muchomůrku...a když se Baldric opije, je s ním vážně sranda;) Tedy pozor na rohy s pitím a pravidelný pitný režim i jídelníček...(nojo hra je krásně ujetá)

Prdící rybka z Keena. Krká, prdí a ještě žere všechno, co se hýbe ve vodě na x metrů...

Nesmí chybět ani přítelkyně šílená houbička ze stejné Keen epizody 4. Ty její skoky mě vždycky rozesmály.

Lomax..Hodný princ z říše Lemmingsů, co zachraňuje kamarády z podob hnusných příšer a zombies.

Medivo... Level v Jazzovi který ve mě zanechal nejvíc vzpomínek. Za a) hudba za b) enemies v podobě helmutů (Připomínají mi postavičku od Looney Tunes, za boha si nemůžu vzpomenout na její jméno:/)

Zajímalo by mě, které postavy, jednotky a epizody jednotlivých her jste měli rádi vy...Ale o tom třeba zase v dalším článku...někdy;) Všechna čest především Apogee!

So..LET´S PLAY, MATE! Aneb oprašte klávesnice, Joypady, gamepady a joysticky a vrhněte se na dobrodružství v 16ti bitu s dosboxem;)

Tak jak už se chystá konec roku, je samozřejmně čas na nějaké ty bilance apod. Kolik a jakého druhu se jich stihne, netuším. Ale minimálně jednu nemohu vynechat. A to soupis akcí, které jsem letos zažila a prožila. Samozřejmně kromě toho se dělo spoustu událostí, které třeba tak úplně nespadají do této kategorie, anebo pár dnb akcí, ke kterým jsem prostě nenalezla plágo. Nu, nevadí. Tak jako tak, dalo to necelou desítku a co je hlavní, splnil se mi sen a to koncert RAMMSTEIN 12.11.2011. Což je událost naprosto stěžejní! Já doufám, že takovéto hudební sny si budu v následujícím roce nadále plnit a pojede se už i na nějaký ten festival, především na BA. Rammstein jen tak něco nepřekoná. Když si vzpomenu na The CURE z roku 2008, též to byl dlouho nepřekonatelný zážitek. Rammstein ho malinko překonali, ale to proto, že s těmi jsem spjata o kus více a o trochu více té krve;)

Na to, že jsem letos začínala ryze elektronickou akcí a hudbou, skončil rok v náručí převážně black metalové, což je úctyhodné. Dnb naprosto vynechávám a možná, že zase přijde chuť. Momentálně mé srdce patří černému kovu, TURBONEGRO kultu a folkovým (ambient a metal v kombinaci, samozřejmně) záležitostem. Avantgarda navždy;)

Kampak mě hudebně zavane rok další, nechám se překvapit:)

Děkuji především možnosti působit na poli hudebního časopisu Pařát, který mi umožňuje být hvězdám nebe hudebního blízko, jako stát si leckdy tváří v tvář. Sen se stává skutečností a chuť po dobré hudbě roste...A trojúhelníků příbývá...

Jaképak akce jsem měla letos v merku, to se dozvíte, pokud kliknete na následující odkaz;)

tak nějak;)

P.S. hudba je ten největší dar!

Psaní se dlouho neprovozovalo, byla ho potřeba, ale nebyl čas. Nevím co, ale cítím, že prostě cosi ze sebe vypsat musím... Je to už taková životní potřeba mé osoby, už byl zkrátka absťák.

Období trojúhelníku, období magického čísla TŘI 3. Nikoliv transkričpní dz. Trojka vládne prosinci, jako triton mořské planině. Drei. Tri. Tres. Three a tak podobně. Dualita nezná mezí a přibírá si k sobě třetí dimenzi. Ale to už je silná káv a co teprve, kdyby přišlo 4D. Nie, ďakujem, radšej knihu...

Snění a iluze umocňujou realitu ještě tvrdší, než doopravdy je. Vlastně je uplně v pohodě, je jaká je. Nic míň, nic víc. A jací jste vy uvnitř? A navenek? A jste takový jací být chcete, nebo jaké vás chce většina (ostatních)? Přirozenost nikdy nemůže být ryzí, dokud má člověk zábrany a sám v sobě se nevyzná. A že té je sakra potřeba k pokojnému bytí...

Strach je největší sobec. Vše souvisí se vším. Vše má svojí dualitu a mnohonásobně více dimenzí. Všechno je jedna a zároveň dva.

Mít všechno nebo nemít nic? Hlavně mít sám sebe, jinak jste ztracení, nehledě na počty. Nejironičtější je znát své chyby, ale nic s nimi nedělat. Nebo se spíš bát je vidět.

Rádoby přemýšlet, ale motat se v kruhu. Vymýšlet a, b a nevidět c. Všechny cesty vedou do Říma? Jasně, pokud zrovna neplavete mořem. To by vám totiž dalo mnohem více úsilí. Ale jak chcete. Jak chci. Chci, nechci?

Je mi zlo a (ne)jsem. Mělo by mi pouze BÝT a srdce klidně bít:)

Zemřela jako had na provázku? Už by mohla, hadice jedna. A místo ní nastoupit normální dospělá, racionálně přemýšlející sebemilující bytost. To bude ještě trvat...S její leností a bázní. Uff.

Je tu black metalové běsnění, chillouty a taky Serj Tankian. A teď, zvol ty správný dveře, kudy se dát. Taky můžeš zvolit uplně jinou cestu. Z trojúhelníku se stává čtverec. Alternativa, tak vymaň se a nadechni se. PROSÍM(SE).

Tuhle kapelu, jak jistě čtenáři mého blogu dobře vědí, miluju už spoustu let. Mnohokrát už měli RAMMSTEIN (dále jen R+) koncert v Praze, nikdy jsem se však na ně kvůli různým okolnostem, nedostala. Jen jsem si tak o nich snila dále v představách, jež se prolínaly s různými životními zážitky, které jsou stejně tak do jedné s hudbou R+ spojené. Tak moc jsem se do nich v pubertě zamilovala, okouzlila mne čímsi magickým píseň "Nebel" a tato přezdívka, stejně jako láska k jejich hudbě a vyjádření emocí, skrze jejich hudbu, vydržela doteď. Mám je ráda čím dál víc a co teprve, až je za den a půl spatřím na VLASTNÍ OČI!!!

Stále je to pro mne velmi vzdálené a přece tak blízko. Stále tomu tak úplně nevěřím, že se mi splní tajný a snad největší (materialisticky-idealistický) SEN!

Za necelých 11 hodin tu máme zbrusunový klip MEIN LAND. Píseň je to textově dosti nekonvenčí a nebojím se předvídat, že klip, na který jsem zatím viděla jen upoutávky, strhne rekord a bude ještě více šokující, než PUSSY před 2 lety.

A co víc, jenom si my, fanoušci stihneme několikráte po sobě vychutnat nový klip a ejhle, Praha bude prvním městem koncertní šňůry, kde bude Mein Land i živě.

Je to neskutečný pocit, bude to vynikající a ničím neporazitelný zážitek, doufám:)

Nebel se konečně ztratí v mlze, splyne s R+ na emocionální úrovni, napojí se na vyšší vibrace a bude ve svém živlu, Wasser und Feuer zussamen!

Radostné očekávání koncertu mne naprosto odzbrojilo od jakýchkoliv dalších emocionálních výlevů... REISE REISE, SEEMANN REISE, UŽ ZÍTRA!!!!!!!!!!! Těšte se na rozsáhlý report,pokud nový, jiný NEBEL nepozbyde slov do konce života...Jaa!

Smutná zpráva mnou otřásla v dnešní podvečer. Nechtělo se mi věřit svým očím, když jsem četla řádky, které sdělovaly, že můj oblíbený herec a mužská osobnost, plná kouzla, šarmu a hlavně skvělý člověk, Andy Whitfield, který už dlouhou dobu bojoval s netypickým bojem rakoviny, která nakonec zákeřně vyhrála a jeho energický plamen života musel vyhasnout v pouhých 39 letech...

Událost otřásla mnou a fanoušky po celém světě. Milovali jsme nejen jeho roli, ale i jeho osobnost. Pokorný člověk, veselý duch, skvělý otec, manžel i přítel a kolega všech herců ze série Spartacus. Proč si smrt bere lidi, kteří žili s takovým elánem a odhodláním a bojovali do poslední chvíle?

Období neklidu a špatných událostí poslední dny otřásá zeměkoulí. Je to nespravedlivé. Snad jen, že Andy konečně bude odpočívat v pokoji a navždy pro nás bude tím jediným a nenahraditelným- šampionem Capui ale i filmového plátna a v srdcích se navždycky bude odrážet jeho pokora a důstojnost, jaká se málo vidí...navždy s úsměvem na rtech...

RIP ANDY.......Snad se tam někde máš teď už líp..