býčko-vodnáří tvořivá nálada

7. května 2018 v 17:10 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Solární býččí období je solidní (čti stálé) a lunární vodnář je nesmírně tvořivý a plný dynamiky. Dejte si tyhle dvě energeticky vyzařující veličiny k sobě a máte namíchané nesmírně podnětné období. I kdybyste v něm nestvořili obraz nadčasové hodnoty, neutepali sochu, neuháčkovali výstavní svetr nebo nenapsali bestseller (což vzhledem k tomu, že tyto společné aspekty přetrvávají "pouhé" tři dny a kousek, je zhola nemožné), určitě podvědomě naložíte s touhle blahodárnou myslitelskou atmosférou ku prospěchu lidstva nebo alespoň v rámci své osobní skupiny - třeba k duchovnímu růstu sebe sama, k pomoci rodině a přátelům, k naplánování změny životního stylu, letní dovolené, vymyslíte novou dobrotu do vaší kuchyně....možností je nepřeberné množství, jak kdysi vepsal do některých zdí tajemný městský umělec. I na viditelné úrovni se tyto skutečně "výživné" záchvěvy hvězd odrážejí - jen se podívejte ven z okna, jak je tam nekonečně modré nebe, které se na vás zhůry směje a poskytuje vyloženě pozitivní náladu snad každému, kdo se na svět dnes nehodlá mračit jako přichcíplá mrkev. Dumavý a nekomplikovaný vodnář se umí položit do jakékoliv duchovní/duševní práce, která je každému blízká nějak jinak. I kdyby to měl být "pokec" u kafe či piva na venkovní zahrádce, věřte, že dneska to bude mít "grády". Můžete s přáteli klidně spřádat dlouhodobější plány, i kdyby to byla spíše zbožná přání a sny. Proč se jim alespoň slovem a myšlenkou nedostat o kus blíž. Zeleno-modré vábení je konečně tak trochu ochuzeno o valící se žlutou zkázu pylu, a tak se dá venku leccos podnikat i bez toho, aby každý alergik a citlivý člověk opuchl a zadusil se. Takže vzhůru na nějaký výlet, do hor i do města. Zítřejší volno většině lidí tento komfort poskytne. A zemitý býček prahne po nějakém tom horsko-lesním dobrodružství. A protože je trochu lenivý, i na sobě pozoruju, že se v tomto období raději kydnu na lavičku (do trávy, na lesní palouček) než abych dala přednost velké tůře. Nicméně, tu svojí "životní" tůru jsem si taky už odbyla před pár dny. Ale o tom až příště. Vzývejme rohatého zemního boha coby krásnou Venuši a nezapomeňme se nějak duchovně/kulturně obohatit v probíhajících dvou dnech. Obléknout se do odstínů modré bude to pravé ořechové! Tvořte v jakékoliv formě a užívejte jarních darů přírody všemi smysly. A nezapomeňte se kochat i očima.


by nebelqa(r)
 

Brütal Düha

25. dubna 2018 v 20:45 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Vždycky mě nejvíc fascinovalo z ročních období to podzimní. Melancholie, depky, barevná bolest skrze stromy a ztenčenou hranicí mezi radostí a smutkem, štírova nadvláda a hloubka kralovala i mě (ještě aby ne). Ale letos jsem naprosto unešená z nástupu jara. Kéž by tohleto období vydrželo déle, než všechna ostatní. Bohužel je tomu naopak.. Je nejvíc proměnlivé, naprosto nestrnulé, všechno je tvořivé! A zatraceně krátké, než se všeho ujme spalující vedro léta a na mě příliš ohnivá, vysušující energie... Ale to jaro! Člověk se podívá kolem sebe a tráva je krásně zelená, až skoro jedovatě, překypuje energií... Je v ní tolik nových začátků a života. Barevnost stromů je monumentální, úplně jásá. Miluju jarní bouřky, čerstvý vzduch když sprchne a konečně chvíli osvobodí alergiky od všudepřítomných létajících pylů, které těsně před bouřkou při pozdvihnutém větru trápí své okolí. Ale i to má svoje kouzlo. Ta neklidnost je prostě Boží (samozřejmě, že je a všechno ostatní taky :D), burcující, svéhlavá a neskutečně inspirativní. Korunu tomu nasadila dnešní kupolovitá duha, kterou jsem příznačně nazvala "brütal düha". Krásný to přelud a hra světla. Taková multispektrální iluze, jako život sám. Tak každý krásný jarní den, spěchejte ven a uzměte si pro sebe z té přírody a prudké revolty přírody a pučivosti co nejvíc. Za chvíli to zase nebude.


bei nebel(r)

Moc přírody (Natürlich in natur)

22. dubna 2018 v 14:23 | nebel |  Moje galerie
Kouzlo, moc a radost z přírodních živlů tady opěvuji snad každý druhý článek. Aby taky ne, když tam je mi zkrátka nejlíp. V obklopení stromů, zpěvu ptáků, zurčícího potoka, hor a spoustu kyslíku z všudypřítomné zeleně a její nevyčerpatelné energie. Tentokrát mi odpočinek v přírodě dal tolik síly a vnitřní vyrovnanosti, jako snad nikdy. Navíc jsem přidala ruku k dílu a v rodinném kruhu zvelebovala náš prostor okolo chaty. Hrabání listí a následovné odvážení shrabaného na trakaři mělo věřte nebo ne poprvé svoje kouzlo. Člověk si u toho skvěle popovídá a protáhne si zakrnělé svaly zad a ramen, která jsou z věčného jednostranného pracovního pohybu a sezení u počítače chronicky zdevastovaná. A ten klid! Příjemně vanoucí horský větřík je mi určitě milejší než skoro až tropické teploty ve městě, které tento týden opět vystrkovaly svoje rohy. Na to, že máme duben je to nějaké moc narychlo. A já si tak ráda užívám atmosféru kvetoucích stromů a zelenající se trávy! Na horách je všechno teprve v rozpuku - vždyť tam před pár dny sotva roztál poslední sníh. A přesně takhle pomalu si to člověk nejvíc vychutná. Stačí si lehnout na útulnou lavici a dívat se do nebe, na oblíbený strom a poslouchat divoký potok s životadárnou tekutinou - pramenitou, krásně osvěžující vodou, jaká vám obyčejným opláchnutím se zprostředkuje svěží regeneraci. Veškerou krásu a klíč k moudrosti i porozumění hledejte v přírodě. Včera byla prý velká možnost napojit se na přírodní duchy a elementy. Tak asi oni mi zprostředkovaly ten klid v duši a vibrace, potřebné k celostnímu niternému probuzení Úžasný Nepřímo jsme svým holdem přírodě v podobě kultivace našeho krásného lesního plácku oslavili dnešní Den Země, což je krásné zjištění, protože přesně naše snahy a tvůrčí činnost v rámci starání se o přírodu bylo přírozeným krokem k obnově zeleně v rámci cyklické změny ročních období.

maličká fotodokumentace nechyběla samozřejmě ani tentokrát, ale snažila jsem se užívat si to opojení smyslů spíše vnitřně a uchovat si obraz krásného společenského i duševního zážitku (ač to zní sebedivněji) raději v duši než na displeji. Zkrátka vše plynulo tak přirozeně, až to bylo dojemné. Konverzace, voda, svěží odpoledne, čas...



by nebel(r)

 


Ve chlumecké přírodě...

16. dubna 2018 v 20:51 | nebel |  Moje galerie
...jsou tak příjemné lesní světy a přitom nedaleko. Rybník, spousta stromů, výhled na kopce, mlází a taky desítky zvěřeny, především vodní. Labutě, kachny, skoro utopená a posléze zachráněná žížala (Julie?) ...A co teprve les a stráně okolo místní kapličky na vrcholku. Ta pravá příroda, ta echtovní srdci lahodící svoboda a někdy silně potřebná romantika. To vše prožito a hlavně zachyceno v pár obrázcích, jež zůstanou na duši pěkně dlouho. Takové krásné pozdní jarní odpoledne onehdy v sobotu. Myslím, že k té kapli se ještě brzy vrátíme. Minimálně navštívit místní hřbitov, protože to už se při všem tom rozjímání nestihlo :) A jsou tam úplně úžasně klidné a inspirující energie!







by nebel (r) forest joker

Zpět k lesním kořenům...

8. dubna 2018 v 14:09 | nebel |  Moje galerie
...Tam kde zpívají ptáci ve dne v noci, tam kde ještě v dubnu místy leží sněhová pole, kde zastavil se čas a všechno cyklicky putuje prozářenou krajinou. Čerstvý horský vítr inspiruje unavenou mysl, všude voní probuzející se příroda. PRÁVĚ TAM JE SKUTEČNÝ DOMOV. V přírodě srdci nejbližší.




bei rechte nebel(r)

Prvojarní putování

12. března 2018 v 11:08 | nebel |  Moje galerie
První letošní blog začneme (byť tři měsíce od počátku kalendářního roku, kdy nebelova stagnace reflektovala vrtkavé depresivní výkyvy počasí i nálad) "pěkně od podlahy". První skutečně jarní den nastal minulý pátek, kdy od rána nebeský blankyt a zlatavé paprsky slunce ozařovaly oblohu a všechno napovídalo tomu, že tohle bude ten skutečně první "pravý jarní den". A byl. Leč nálada se střídala jako na houpačce a ne všechny věci se děly tak, aby páteční odpoledne bylo poklidné a idylicky příjemné, oslavná procházka prosvětlených dnů se uskutečnila. Kousek za městem jsem znovuobjevila novou cestovatelskou a krajinotvornou dimenzi, jíž jsem si o dva dny později ještě detailněji zmapovala a uzřela, že díky ní se mi otevřel nový prostor pro cestovatelskou kreativitu. Tolik cest, tolik možností, nekonečno otevřeného prostoru pro mé myšlenky, tvořivé nasávání přírody a focení. Svoboda na mnoha kilometrech čtverečných, transformace veskrze psychickou smrt a znovuzrození. Mnoho přízvisek má ona lesně-luční stezka, která expandovala mou mysl, jež byla poslední etapy zimovlády smrsknutá na žalostné omezující málo voleb. Hýbe-li se tělo, otvírá se mysl. Každý krok je jedna svěží myšlenka. Ze strmé temné propasti se nebel vždy zachrání jedině pohybem a závanem něčeho nového, ukrytého v prostých věcech, obvykle spjatých s přírodou. Právě ona, královna regenerace a cyklických probuzení mě opět přivedla po podivně táhnoucí se beztvaré zimě opět k životu. Důkazem budiž těchto pár skromných snímků, jež zachycují ospale zívající přírodu, jíž paprsky chtě nechtě burcují z příjemného loňského lůžka, pokrytého starou trávou a tlejícím lučiním. Cítíte tu mnohost ukrytou v minimalistickém hávu? Stačí se nadechnout a vcítit se do příjemného šustícícho vánku. JARO JE TADY!



by nebel(r)

Poslední slova roku 2017

31. prosince 2017 v 20:37 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Letošní rok by se dal lehce shrnout jako rozjetá horská dráha, na které se člověk musel opravdu extrémně pevně držet, aby nevypadl z obří výšky do hluboké temnoty, když s ním šili nejrůznější démoni převtělení v lidské bytosti. Naštěstí sem tam průvodčí přibrzdil, a tak jsem se mohla alespoň chvílemi kochat maličkými úspěchy a pěknými chvílemi s lidmi, co člověka inspirují a je mu s nimi dobře. Pár výletů vstříc přírodě a akční zábavě mě vrátilo do naděje, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jinými slovy, bugr! 2017 - rok těžkostí, velkých změn i nemalých příležitostí, občasného vydařeného cestování, prohlubování zájmů i kontaktů a kromě pádu z výšky i pár úžasných chvil, pro které má cenu žít. Nejdůležitějším prozřením letošního roku byl fakt, že člověk nesmí nikdy přestat věřit sám sobě a někdy se i jen na sebe spoléhat. A v neposlední řadě i to, že když člověk dělá, co ho skutečně baví a co nejlépe umí, všechno je tak, jak má být, přírozené. A od toho se pak všechno odvíjí. Nenechte se proto nikdy zastrašit tvrzením, že jít si za svým snem a podřizovat mu svůj život a okolnosti, je idealismus. Je jedno jaká je doba, jestli je desetiletí to či ono. Nevšímejte si, jak se chová většina, buďte vždycky sví. Oni už si vás ty správní lidé a okolnosti najdou. Vemte na to jeT.

Vánoce se letos vydařily na výbornou, přestože chyběla sněhová esence, byly však neobyčejně štědré, příjemné a bezstarostné i plné překvapení. Poslední den roku jsme oslavili sice na blátě, zato však procházkou v lese za neobyčejně teplého odpoledne a poslední západ slunce roku 2017 stál za to!


Ať je příští rok plný stejně krásných okamžiků jako letos, ať je méně starostí a zvratů, ze kterých stávají vlasy na hlavě, krev se pění a člověk musí počítat do sta, aby ho to nesložilo. Ať se povedou sny, co se zatím nesplnily a je víc síly zdolávat překážky. Ať má nebel kolem sebe stále tak perfektních pár přátel, s kterými je legrace a dobrodružství vždycky zaručeno. A ať je on sám ostatním taky tím nejlepším rádcem a společníkem. Společně se zvládá i užívá všechno líp. Tak ať se všichni máme fajn a daří se to, co si přejeme:)



PÍEF 2018

nebeL(r)

Radostné Vánoce po nebelsku(r) - rady, tipy, prožitky vol.2+3

22. prosince 2017 v 22:50 | nebel |  napsáno nebel(r)em
vol. 2: ČINNOSTI, KTERÉ MI ZARUČENĚ NAVODÍ TU SPRÁVNOU VÁNOČNÍ ATMOSFÉRU ANEBO SE JEDNODUŠE POJÍ K MÝM VÁNOČNÍM VZPOMÍNKÁM

Řekne se činnosti spojené s Vánoci, tradice, zvyky a každý si pod tím představí naprosto něco jiného. Záleží na prostředí, v jakém vyrůstáte a slavíte svátky, co máte rádi, zda jste akční typy nebo raději povaleči a neexistuje jednotná definice toho, co si pod typicky vánočními aktivitami představit. Já mám v tomhle jasno...

Na plné čáře vítězí jednoznačně balení dárků a poslech té správné hudby. Hudbě však ponechám samostatný článek. Pojďme na dárky.

Balení dárků je asi nejoblíbenější vánoční rituál každého,kdo to alespoň trochu tradičně slaví. Samozřejmě najdou se i tací, kteří dárky raději dostávají nebo je jednoduše nic okolo balení a mašlování nebaví a pod stromem se řídí heslem : "Darovanému koni na pentli se nekoukej". Dost jich znám. Pak mám ve svém okolí naštěstí i většinu těch, co se v balení a vymýšlení dárků vyžívají na plné čáře. Já spadám někam doprostřed. Nicméně rituální (vždy noční) spacifikovávání dárků do těch správných krabiček, obalů, odstínů mě baví jen o chlup méně než pečlivé vymýšlení co komu dát a koupit a to nejlépe měsíc až dva dopředu. Samotné "pentlení" pak probíhá zpravidla 23. prosince v noci, ale bývaly i doby, kdy jsem balila ještě těsně před hozením darů pod stromek. Čím jsem starší, tím se snažím ušetřit si stres a alespoň něco nakupovat a balit s předstihem. Letos se mi povedlo něco kouzelného, z čehož bych ráda nastolila tradici i do dalších let.Jak nejsem stresor ohledně předvánočního úklidu a pečení cukroví, dárky mi dokážou každoročně udělat dost vrásek na čele. Tentokrát jsem si dala předsevzetí nakoupit hromadně už měsíc dopředu a sama jsem koukala, že skutečně první prosincový týden jsem už měla po kupě 80% všech dárků. Doladit zbytek už byla díky obrovské motivaci, že už je skoro hotovo, maličkost. Není pro mě větší odměny, než když si něco naplánuju a skutečně to splním v daný termín. Pecka. Taky jsem letos vsadila ne na kvantitu, ale tak trochu i estetiku. Většina obalů dárků proto ladí barevně do stříbrna či modré a uvnitř jsou maličkosti, které mají za úkol především potěšit nejen povrchním vizuálem, ale i obsahem. Předchozí léta jsem se hnala za perfektními dárky, které jsem ale se svojí ruční šikovností nedokázala dost dobře načančat, takže výsledný dojem nebyl moc extra, což byla vzhledem k těm věcem dost škoda. Elegance taky potěší, i když nic nepřeháním. 80% darů je tekutého skupenství a tak se i lehce balí, stejně jako knihy... No a jelikož všechno už mám až na výjimky nachystané, letos jsem zamáčkla slzu nad tím, že co mi jindy přijde vyčerpávající, leč zábavné, letos bylo do hodiny hotové:D Ještěže chci podarovat tolik lidí a stále je co dobálet:D K balení dárků se u nás obvykle pojí uvolněná nálada, skvělá hudba a obvykle i něco dobrého k pití, takže rituál se vším všudy.

Stromeček umělý, náladu nemění

Poslední léta preferuji stromeček stolní, umělý. Přijde mi škoda koupit stromeček živý,ač je to nádhera a ta opojná vůně mě vždycky dostávala a uklidňovala. A co pak s ním, za pár týdnů se chudinka vyhodí k popelnici. Tak si vůni vychutnávám u ostatních rodinných živých stromků a doma volím skladný každoroční stromek na stůl. Letos jsme si pořídili nový a s krásnými barevnými světly to onu atmosféru Vánoc přiblížilo už před 14 dny. Zato v dětství jsem se vyžívala ve zdobení stromečku a všech těch kouličkách, andělíčkách, zvonečkách a ptáčcích jsem viděla prazvláštní symboliku a tvary,které snad ani neměly. Bavilo mě to stejně jako pomáhat péct cukroví a oboje mělo svou specifickou vůni, na kterou se nezapomíná. Ráda si na ta léta vzpomínám, stejně jako na několik předvánočních večerů u babičky, kdy jsme kromě cukroví odlévaly z horkých čokokaštanů formičky a zadělávaly na ledové bonbony, někdy dokonce i s oříškem. Tohle jsem mimochodem zkusila i vloni, s příměsí karamelu a právě ořechů a povedlo se to natolik, že z toho byl jeden dárek pro největšího milovníka sladkostí v rodině.

Nostalgické vzpomínky a aluze na tehdejší atmosféry

Dobře, tohle není činnost, to je vyloženě KULT :D Provázaný s vánoční náladou, vzpomínkami acyklickou obsesí, která je vždy vítána.. K tomuhle kultu se vážou jednak různé pohádky (ty ale rok od roku vypouštím, protože jednoduše nestíhám a raději povídám a cestuju na návštěvy, až je mi to pak vždycky líto), filmy (semtam i něco komerčního, jednou do roka, že...Nekonečný příběh, německé hororové pohádky, Fantaghiro, kreslený Asterix..), knihy, co jsem četla nebo čítávám na Vánoce a...POČÍTAČOVÉ HRY. A v těch je zatraceně tolik nerdích vzpomínek, že každoročně před Vánoci, na Vánoce nebo o Silvestra a dále oprašuju svojí největší srdcovečku, Jacka Jazzrabbita. A taky další oldschoolové pecky, které mě hlavně počátkem ledna čapnou a pár týdnů nepustí. Nejvíc mě baví se v nich rochnit, číst si o nich informace, pouštět si jejich soundtracky (více v článku o vánoční hudbě) a snít o tom, kterak jsem se před deseti či dvaceti lety nemohla dostat do toho a onoho levelu, jak jsem byla malá, čas na PC byl tak trochu omezený a že jsem dokázala s každou novou hrou pod stromkem hlavně v období puberty a před, propařit celé svátky (ostuda, ale což:D), přestože v dnešní době si raději něco přečtu nebo provozuju něco akčnějšího a venkovního.

Všechno to začalo někdy ve 4 letech, kdy jsem začala okupovat tátovo PC. První hra, co si matně spojuju s předvánoční náladou, byl "malý muk" Aladdin. V osmi letech šílenství odstartoval právě Jazz Jackrabbit 2, kterého jsem pařila v poslední den starého milénia LP 1999. Později to byl Rayman 2, který se ale na našem PC ani za boha nechtěl rozchodit. Tuším, že v roce 2000 či ještě téhož přelomového 1999 to byl i můj 1. vlastní PC, který byl ale tak stařičký, že na něm nešlo snad nic novějšího,než CD MAN, Comic a spol. Nicméně událost desetiletí byl o pár let později THPS 2, s nímž jsem strávila nejkrásnější svátky a Silvestra a také Harry Potter 2 o rok dříve či později, u něhož jsem zasedla odpoledne a vyháněna od PC byla až ve večerních hodinách. To ještě nevykoukly na povrch zájmy typu hudba, vztahy, knihy, protože vše pak dosáhlo zcela jiných rozměrů a "bezstarostné" osamělé herní svátky se transformovaly v muka a proflákané vánoční prázdniny. Kromě roku, kdy jsem dostala Ohnivý pohár a zhltla ho asi za 4 dny nepřetržité četby a ani nevystrčila nos z domu, dokonce ani z domu u příbuzných na návštěvě. To možná taky nastartovalo mojí čtenářskou kariéru a vystrčilo ze hry všechnu tu posedlost PC hrami. Jednou, to mi bylo možná 7, jsme mezi svátky jeli jako vždy za hodně starším bratrancem a ten mi půjčil takové množství her (hlavně těch strašidelných), že jsem měla vyloženě druhé kybervánoce:)

Avšak každý rok od LP 2011, kdy jsem dostala 1.netbook, na němž šly rozchodit staré DOSOVKY, které od té doby patří k mojí věčné vášni, (viz tento článek z roku 2012 http://spiraljoker.blog.cz/1201/pojdme-si-hrat-aneb-oldschool-pc-games se vracím v čase vánočním ku JRR, Comanderu Keenovi, Raymanovi, Mystic Towers, Lomaxovi a občas i něčemu novějšímu, když je čas a chuť zahrát si nejčastěji něco ve dvou.

Kdysi jsme pravidelně o Vánocích hrávali s rodiči taky různé deskové hry, ale třeba Osadníci z Katanu mě tehdy nechytly. Teď hrajeme pravidelně ve dvou alespoň žolíky a scrabble. Sem tam si k Vánocům nechám nadělit taky zbývající gamebooky.

A když už jsme u těch hraček, takové lego nebo panenky barbie bude pro mě vždy symbolem Vánoc. S PC hrami šlo ruku v ruce vždy nějaké to lego a navždy zvítězil létající UFO talíř s marťanem, co měl přilbu s mozkem a byl celý modrý, kdežto jeho vesmírné plavidlo plné blýskajících se hologramů. O rok později jsme si o Vánocích pořídili domů akvárko s rybičkami a to mělo holografický nalepovací teploměr s měnícími se barvami.

Nejkrásnějším dárkem byla ale bezesporu moje nejmilejší, bohužel už několik let pochovaná želvička, moje první zvíře vůbec - Terezka. Tyhle Vánoce byly nezapomenutelné a vůbec si nepamatuju, co všechno jsem dostala, v hlavě jsem měla jenom jí. Nebylo nic krásnějšího, než se probudit a slyšet vedle sebe v pokoji v terárku štrachat živého tvora. Vydržela jsem hodiny se na ní dívat a hrát si s ní, měla sotva 10 cm a mě ani nevadilo, že mě ten rok strašně bolelo ucho. Všechno šlo stranou, dokonce i PC hry:D Každé další Vánoce jsme si jí brali s sebou pod stromek volně chodit, aby byla s námi. Bylo to magické. Když to srovnám s robotickým psem Hankem, kterého jsem dostala o dva roky předtím, tak je to až k smíchu.

Povinné procházky povýšeny na osobní tradici

Další tradicí v ohledů her a ryku, ještě za té hodně dětské éry, bylo čtení vánočních speciálů časopisu Kačer Donald. Obvykle před tím, než se šlo na "vánoční procházku". Ta mě každoročně iritovala stejně, jako české koledy. Ne, nikdy mě až na pár lidových nebraly, zvláště ty v rádiu, od všemožných českých interpretů. Zkrátka NE. Představte si dítě, natěšené na dárky pod stromem, které ví, že ještě musí počkat zhruba 5 hodin než proběhne vycházka, návštěva babiček (jen v posledních cca 10 letech), nachystání, večeře...grrr.

Od 16ti let výše však procházka na Vánoce, zvláště v okolí Teplic patří k neodmyslitelným nutnostem. Vyčistit si hlavu, zabilancovat si a nasát energii lesa, starých čtvrtí města nebo alespoň zajít na hřbitov za praprarodiči. Prostě rozjímat mimo čtyři stěny. Pokud je ještě navíc sníh, což v posledních x letech nebyl, nálada je naprosto akurátní.

Obcházení prarodičů je každoročním pravidlem už od mého narození a za posledních deset let mi dělají opravdu radost. Jednak jsou spojené s cestováním, "nutnou" procházkou, pokecem a prostě k tomu všemu patří.


Bobovačky a Vánoce na horách

A když ještě býval sníh za nebelových mladých let, tak se na Boží hod i Štěpána sáňkovalo, bobovalo a sněhu bylo tolik, že to šlo i za barákem na kopečku. Občas ho napadlo takové množství, že se mezi svátky jelo i na lyže, ale takové časy patří vzhledem ke globálnímu oteplování téměř už k legendám.

Zejzenovská setkání byla svého času též kouzelnou vánoční činností a i když jsme je poslední roky nestíhaly, nikdy nezapomenu na "jídlo od popelnic", výměnu diářů a čokolád a štědrovečerní srandu venku;)


No a když jsem ještě nosila červené bačkůrky a účes přes hrnec, trávily se poslední dny v roce na chatě s celou rodinou pohromadě až do Nového roku, čas od času i v pořádně početné společnosti. Naposledy se hodilo repete asi patnáct let zpět, kdy ona sešlost měla grády a kromě rachejtlí a kvalitních moků nechyběla ani švanda v podobě "lesního skřeta" aka "pána s kolem" z něhož má moje sestřenice trauma ještě doteď:D Tehdy před více než dvaceti lety však měla ona vánoční chata přesně onu atmosféru, kterou v druhém tisíciletí marně nacházím.

Pravé vánoční tradice

A v poslední řadě bych se chtěla pomalu začít soustředit na obnovení opravdových starých lidových tradic spojených s těmito svátky. Dřív jsme rozkrajovali doma jablko a pouštěli lodičky se svíčkou v umyvadle. Bylo to krásné a ráda bych na to v příštích letech navázala.

Asi bych celé toto kontemplování zakončila s tím, že existuje nespočet věcí, spojených s činnostmi, které budu mít navždycky zaryté v mysli i srdci do svých posledních Vánoc v životě:) A že je toho sakra hodně, když na to teď zpětně koukám. Zajímalo by mě, jak to máte vy.



by nebel(r) the memories collector






Radostné Vánoce po nebelsku(r) - rady, tipy, prožitky vol.1

21. prosince 2017 v 19:26 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Napadlo mě každoroční myšlenky a vize o tom, jak ideálně bych chtěla jednou prožít Vánoce nebo už se mi podařilo (a já nikdy nevypustím tyto milé vzpomínky z hlavy) sepsat do uceleného (snad) seriálu a podělit se s Vámi, jak to vidím a cítím já. Minimalismus a klídek je pro mě o každoročních Vánocích ne tak docela dosažitelným pojmem, ale už se to párkrát téměř vyvedlo... Tak co že činí srdce,duši a v neposlední řadě i všechny smysly nebelovy o svátcích šťastného a veselého? Kromě zážitků a tužeb nechybí ani pár dobře míněných rad, z kterých si i možná někdo něco vezme pro sebe...

Vol. 1 - Jídlo - aneb proč si nevzít na paškál jako první hned nejdůležitější položku Vánoc a to nečekaně - pokrmy ku pojídání i jinému vnitřnímu využití...

Nebelův mlsný jazýček to už má více než dekádu těžké...Může splácat kde co a možná si i krátkodobě pochutnat na hříšných lákadlech každoročních Vánoc - cukroví, krémy, smažené řízky, saláty, griotky, oříšky, zmrzliny, ale...Bohužel, jsou mezi námi i tací, kteří si nemůžou s lehkomyslností hodit do žaludku co se jim zachce a pak spokojeně a trochu náročně odfrkovat s tím, že odpočívají po třech večeřích a že toho smaženého a salátu bylo letos trochu moc, ale to se vsákne..Nebo vypaří? A já už více jak dekádu patřím mezi ně. Tak si to trochu ulehčeme...

a) rok co rok vypouštím "normálně dostupná" jídla a nápoje, které do mě široký rodinný kruh permanentně během těch 2-3 dnů lije a kydá horem dolem:D Víno už je tabu cca 2 roky a to ne úplně proto, že by mi škodilo, což škodí. Jednoduše proto, že hodit do sebe Štědrovečerní jídlo/oběd a pak to zaplácnout cukrovím se ještě dá vydýchat (no i když letos...), ale kopnout do sebe ještě jednu dvě sklenky vína je skutečný hřích, jež můj žaludek nejen že po zásluze brzy trestá a společně s bolestí hlavy tvoří účinné kombo, ale hlavně to kazí totálně chuť z oněch jídel. Z pravidla a) tedy plyne, že se postupně snažím eliminovat cokoliv, co by mi narušovalo chutě nebo mi splývalo jako celek bez libých kontrastů chutí. Kyselé víno zabíjí cukroví úplně, sladké ťuká do jater a zvyšuje promile v krvi rychleji.

b) potravinové alergie jako zabiják svátečních chvil

Letos se k tomu vesele přidala i netušená alergie na mouku a ořešenstvo či něco v tom blasfemickém duchu a tak tentokrát přibylo k alkoholu, mastnému jídlu, nestravitelnému salátu, cukru a kouzelné laktóze netěšení se na tácy s cukrovím a misky s pistáciemi a kešu. Ještě pořád jsou tu ale olivy a sem tam se pečou i listové sýrové tyčinky což je takové menší zlo v rámci té mouky. Navíc v nich není cukr, takže kromě hesla "netřepat a nemíchat" se budu držet slaného. Alespoň to bude motivace k udržení váhy.

Kdybych se měla striktně držet anti-alergických doporučení a diet, tak bych měla na Vánoce nejspíš vařenou krůtu s bramborama. Ale klídek, krůta je každoročně na Hodový oběd, je pečená a není problém k ní mít kaši (laktózo, stůj!) nebo prostě ty brambory. Z alkoholu maximálně kvalitní (a hlavně osvědčený) desetiletý arménský koňak nebo nepřílíš pro trávicí trakt šetrný ochucený cider typu frisco, který jde ale pořád docela přežít, narozdíl od vína, cinzana a šampusu. A samozřejmě nebude chybět zelený čaj, tuna zeleného čaje na udržení žaludku v nekritickém chodu. Taky doporučuju touareg, dělá dobře na žaludek po ránu, když jste večer předtím snědli trochu víc salátu a o řízek navíc.

Co ale na Vánocích navzdory všem pitomým alergiím zbožňuju, jsou karamelové krémy a pistácie. Hřích bude jistě spáchán alespoň v tomto ohledu:D

c) tradice versus originalita, stravitelnost versus chutnost a experimentování vizí příštích let

Už tak 5 let přemýšlím nad tím, jak ozvláštnit Štědrovečerní tabuli. Jelikož stále jezdím vánočně povečeřet k rodičům, těžko může člověk přijít s tím, že se letos bude místo řízku a smažených ryb nebo klobás a salátu podávat něco jiného. Navíc vaří oni a člověk se bez práce nají, takže trocha shovívavosti v tomto ohledu a blaho žaludku stranou je zde na místě. Ale kdyby bylo po mém a já uměla a mohla vařit z vlastních surovin nebo měla možnost někomu říct, aby to připravil a snědl společně, pak bych nastolila Nový věk "Štědrovečeřní".

Moje tradice by navázala na jídla vegetariánsky, bezlepkově a nezvykle orientovaná. Tím netvrdím, že by jednotlivá jídla neobsahovala vůbec maso, mouku a nebyla teplá. Jenom by to prostě nebyl řízek a salát. Minimálně by ten salát nebyl z brambor, majonézy, mrkve (a dosaďte si libovolně sami, co tam všechno dáváte). Ony takové speciální biošpagety s nějakým masem a bylinkami, klidně i nějakou omáčkou, řízlou laktózou nebo rýži s kuřecím na "nějaký" způsob, vánoční kukuřičné lasagne, zapečené brambory a dobrá polévka, nechybějící nepečený dezert s ovocem a čerstvá zelenina zakomponovaná s kusem sýra, olivami, atd. by to hodily úplně jinam a člověk by klidně mohl být ještě po té večeři akční nejen na gauči u dárků, ale třeba ještě i venku a minimálně by nešel spát s bolavým břichem a hlavou, potravinovou kocovinou a pokud by nezlokl lahev vína tak ani tou klasickou. I to cukroví bych (pravděpodobně nepečené) jednou chtěla slavnostně z vlastní inciativy a pro vlastní nebolestivé pojídání představit blízkému okruhu přátel.

Co ne(má) chybět na mém vánočním jídelním stole

Na štědrovečerní tabuli mě nikdy (a Vám by taky neměl) nechybí zelený čaj, letos si ho připravím pořádně trpký možná i bez cukru a hlavně sypaný a silný, abych eliminovala tu mastnotu co do sebe dostanu tučnou večeří a obědem. A v žádném případě netvrdím, že dvě nejlepší kuchařky v naší rodině (sem tam i čtyři) neumí dobře a chutně uvařit. Ani omylem! Jen bohužel moje trávicí soustava nebyla jaksi naprogramovaná na českou tučnou kuchyni a rychlý sled chodů a potom ty bolestivé dojezdy trvají mnohdy tři dny i celý týden. Depresivní záležitost. Ráda bych někdy vyzkoušela čočkového a jáhlového kubu, ale bohužel, luštěniny a houby se mnou (až na výjimečně konzumované polévky) taky už nekamarádí. A tak prastarou tradici Vánoc z našich luhů a hájů musím také bohužel nechat netknutou.

Jak už jsem nakousla, pitný štědrovečerní režim se pokusím dodržet kromě vody bohatý na zelený čaj (můj resureksátor a lék na všechno), pokud mi nabídne Till ze svého baru tak si s chutí dám panáka či dva arménského koňaku (ale ne na lačno), zobnu něco slaného a velmi málo cukroví a nepřidám si řízek a už vůbec k němu nebudu přikusovat chleba. Jestli dostanu k odpolednímu čaji u paní H. vánočku, tak tou nepohrdnu, protože ona jí dělá tvarohovou s mandlemi a těch tam není moc, navíc není suchá a je moc lahodná. Avšak rohlíček letos nedám do pusy a budu to brát jako striktní zásadu stejně, jako žádné víno ani becher a podobně. Tedy jen koňak, čaj, vodu a maximálně nějaký ten ciderrr.

Zlaté prasátko vídám jedině v televizi.

Chápu, že legendu o zlaté svini vymysleli za dávných a dávných dob, kdy se měli lidi pravděpodobně postít proto, aby jednak vzdali hold bohu a prokázali svojí vůli, jednak aby jim zbylo dost místa na večerní hodování a mohli si ho dovolit i finančně. Jenže v dnešní době, pokud nejste třeba bezdomovec nebo v úplné finanční krizi, že není na jídlo na následující dva dny (tak to byste asi ani Vánoce neslavili a vůbec nic z toho neřešili, možná viděli to prase třikrát týdně z hladu, což je pak skutečně smutné) je podle mě blbost se postít - pokud si úmyslně nechcete zadělat na žaludeční potíže ještě před štědrou večeří... Prokazatelně dokládám a tentokráte nezačnu z vlastní zkušenosti, že kdo v okolí držel bobříka zlatého prasete, ten dostal křeče do žaludku a bylo mu fakt blbě, takže předržel hlad a ani si kapra/řizekk neužil. Já to zkoušela zamlada max. tak dvakrát, nikdy úspěšně a ne úplně. V dnešních dnech to udělat, tak mi tak klesne tlak a cukr (o škrundání a bolestech nemluvě), že si další hodiny neškrtnu a večeře by se změnila v noční můru toaletní. Lidi, normálně se najezte a doporučuju snídani klasickou, oběd lehký a pokud možno třeba jen polívku a něco malého bez masa. Když jsem byla malá, máma dělala většinou vařené brambory s něčím, třeba jen máslem a jednou i strouhaným uzeným sýrem. Zní to bizarně, ale na ty Vánoce si díky tomu pamatuju a ta chuť byla vyloženě zvláštní, sváteční:D

Před úplným závěrem si neodpustím libovou zkušenost s Amundsenem, jež se naplnila po okraj ještě tehdejšího Silvestra a byla túze brutální. Shrnu to do jednoduchého doporučení a tím je, nepít jahodový Amundsen á 2-4 panáky před vánoční večeří. Sice je to švanda, ale jen tak hodinu, protože pak usnete a probudíte se až s posledním usmaženým řízkem, načež u večerní tabule působíte jako po těžké nemovici. Ale fuj! Sofistikovanost je na ty Vánoce zapotřebí a nějaká ta hygiena stravování, včetně nezaplácnutí se kravinama před jídlem, by měla platit. Jelikož je nebel již stár a snad i rozumen, tak ví, že tohle prasení se už nikdy nebude opakovat. A jestli už si chcete před jídlem dopřát alkohol, tak pokud to nemůže být nějaký ten dražší koňak, volte aspoň ne uplně nejlevnější pití typu aperitiv. ;)

Ještě se u jídla vyvarovat shonu a touze sníst toho co nejvíc co se nabízí dřív než:
a) budete muset jít, protože spěcháte jinam
b) ty olivy vypadají tak dobře a už jich tam moc není, což se nedá říct o počtu vašich spolusedících
c) dostanete další chod a vystydl by vám
d) do vás začne zase někdo hučet a vy si to chcete vychutnat v klidu, tak to do sebe paradoxně naházíte a jen polknete:D
e) se vymění osazenstvo u vašeho stolu "na střídačku", protože se pojídá "na etapy" a vy už chcete vypadnout se svojí jídelní skvadrou ke stromku nebo na pokec

O stresujících faktorech tipu rodinní příslušníci, kteří chtějí mít všechno perfektní a nedají s tím pokoj ani v rámci štědré večeře, která se podle nich v nějakém bodu nevyvedla, prarodiče, kteří zrovna ve chvíli, kdy se ládujete tím nejlepším, co napekli(uvařili, nalili) mají nevhodné a záludné otázky ohledně vašeho soukromého života, nad kterými je zapotřebí hodně přemýšlet, v místnosti se vzhledem k počtu lidí moc křičí, je přetopeno a do toho zrovna jíte a pijete ve svém obvyklém tempu (anebo máte zlozvyk, že ve společnosti, kde se hodně povídá hodně rychle pijete, hlavně teplý čaj) ani nemluvě, tyto se však velice špatně eliminují a tak bude nejlepší se je pokusit úplně ignorovat.

Přeju Vám všem na Vánoce VESELÉ TRÁVENÍ a žádné toaletní trápení :)) Především myslím a soucítím s těmi, kteří mají nějaké trávicí omezení, alergie nebo prostě problémy s druhem a množstvím potravin. Na závěr doporučím hodně ALOE EMULZE a OSTROPESTŘEC nebo jiné kapky, po kterých to snad letos všichni mnohem lépe zvládneme ;) ŽRÁDLU ZDAR!


by nebel(r) the consumer

Yule na blátě

21. prosince 2017 v 16:02 | nebel |  napsáno nebel(r)em
aneb Zimní Slunovrat ochuzen vlivem globálního oteplování versus sociální ochlazení kozoroží nadvlády

Tak tu máme zas jeden z nejmagičtějších dnů v roce. Ne Vánoce, ale zimní Slunovrat, Solstice, je opět tady. Jak ráda bych ho vítala s hrstí ořechů v ruce, podarovala jimi les a mezitím se kochala zapadajícími paprsky prvního zimního slunce. Ale kdeže, nejsme tady na Stonehedge, jenom v hnusném smogem nasáklém severočeském krpálu, kam celý den slunce ani nenahlédne. Patrně proto, že místní sociální vibrace toho nejsou hodny. No já se nedivím. Navíc převzal žezlo saturnovými prstenci ověnčený pán Kozoroh, věčný Kronos, který nikomu nic nedaruje. Pěkně díky, má se tu držet zas až do 20. ledna. A do té doby, ať máme všichni prý promrzlé nosy i zkřehlá srdce. Všechno půjde ztuha, stejně jako naše kosti po ránu. Goodbye střelečku veselý a rozverný, teď prý nastal čas "makat". Jaký paradox, když všichni odkládají své working cards do šuplete dnes, zítra či pozítří proto, aby si užili pár vánočních dnů bez práce. No jo, vesmír to tak určil, hvězdy protočily úhly a máme tu to, co tu být má. Jen doufám, že tenhle Slunovrat nebude, jak avizují eso weby, tím nejhorším za posledních cca 400 let. To by bylo husto... Ale jak vzdát hold královně zimy, mocné Birgit, když nepadá sníh, nezpívají ptáci, krajina není posetá ledovými posypky a nemrzne až praští, zatímco za horizont nezapadá zlatavé nehřející slunce? Jde to těžce. Stačilo by tak málo a pravá vánoční magie okamžiku by navodila v duších to pravé naladění. Nic naplat, takové jsou následky globálního oteplování a zchladlých lidských srdcí konzumu.

Tak si aspoň zapněte světla na stromku nebo svíčku a já si dovolím sem sdílet pro tu přírodně nevyvedenou slunovratnou atmosféru alespoň úžasný svícen domácí výroby velmi šikovné paní, jejíž tvorba je nadčasová a nebojím se říct, že dokonalá.


by nebel(r) unwintered

Kam dál