Prkno s kolečky

8. srpna 2017 v 15:57 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Skate je super věc, je úžasné sledovat týpky na prknech jak na rampě nebo zábradlí dělají triky o sto šest. Ať si je dělají
o cokoliv, ale nevěděla jsem, že už se trénuje i nějaký trik, u kterého se vám dotyčný snaží svým sprintem na čtyřech kolech, těsně mezi vámi a autem, na uzoučkém chodníčku u hlavní silnice s velkým provozem, osvistnout maso, jež si hrdě nesete v igelitovém pytlíčku (protože se do batohu už nevešlo) a nejlépe vám způsobit i závrať tím, že vás skoro srazí.
A když zjistíte, co to vlastně bylo, a oklepete se, jenom se letmo z dostatečné dálky ohlídne přes rameno, jakože v pohodě, přežil jsem to, a jede dál. Započala jsem tedy bublat vzteky. Chtěla jsem chlapci slušně, ale rázně vysvětlit, že na chodníku chodce nesrážíme, nýbrž se k nim chováme ohleduplně, aby nepočali mít chuť plesknout nám to krásné čerstvé kuřecí prso do obličeje nebo vyzkoušet neoblíbený (ne)trik ze hry THPS, "bloody nose" na vlastní pěst. A taky mu starostlivě
připomenout, že nejen na kolo, ale i na sk8 existuje (nejen) v městském provozu, moc pěkná freestyle přilba, sama jednu krásnou doma mám. Už jsem ho však nechytila. Jel svým svistem obšťastňovat další nešťastné chodce vpředu, až se ztratil
v městském smogu nadobro. Že bych snad já sama měla začít nosit na chodníku přilbu a chrániče? Něco na tom bude, však ona chůze městem není zdaleka tak bezpečná věc, kterou kdysi bývala. Snad každých pár týdnů se nejen mě snaží skateboard nebo kolo srazit a to zásadně na chodníku. Jednoho dne jsem byla očitým svědkem spanilé jízdy asi pěti cyklistů vedle sebe na tom stejném úseku. Já, má polovička i pes jsme museli uhnout kam? Na silnici. Nadobro mě v tom dnes utvrdilo za pár vteřin od předešlého incidentu jedoucí kolo, toho času alespoň opřilbené a na širším chodníku. V tu chvíli jsem započala rozplétat konspirační teorii o tom, jak se jeden prachobyčejný nákup s půlhodinovou procházkou domů, může pěkně zvrtnout a jestli za tím nejsou temné síly. A tu mi svitlo - jednou si jdu koupit kvalitnější maso a ouha, vždy se dotyčný jezdec soustředil na levou masitou stranu, tudíž možná je to znamení z hůry, to maso nejíst! Nebo se vzdát masa úplně a navždy…? Či šlo snad o novodobé Robiny Hoody, jimž se má omšelá obuv a všední hadróšky zdály moc nóbl a chtěli mé maso (to kuřecí prso v ruce, pochopitelně) darovat potřebnějším? Jala jsem se tedy nésti od této chvíle maso zásadně napravo a u plotu, hrozíce se toho, že mi ho sežere nějaký pes nebo kočka. Když je dnes ten prokletý den, jak se zdá… Ale jak už to tak v hororech bývá, i tento skončil dobře a maso už je u ledu. Tedy to kuřecí. A co z tohoto hrůzného zážitku plyne?

A) Šlo o osvícení a raději se dobrovolně vzdám masa.

B) Ponaučení pro příští generace příštích generací skejťáků a chodců.

C) Že je dnes den plný hrůz pod nadvládou včerejšího úplňku!

D) Vůbec nic. Pěkně mě to všechno namíchlo a tak jsem to potřebovala náležitě rozmíchat.

by nebel(r)
 

Gothoom festival a Tatry - cestovní horečka vypukla!

16. července 2017 v 13:24 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Už propuká cestovní horečka, protože zítra odjíždím vstříc novým dobrodružstvím a opět po roce se střetnout s prima partou na slovenský metalový festival s rodinnou atmosférou a skvělými zvučnými jmény extrémní scény -
GOTHOOM FESTIVAL!


Avšak, ještě než se stánkem Pařátu a zbrusunovým merchem, plným překvapení zamíříme přímo na festival, čeká nás cesta do Tater a naplánována jest trasa u jednoho z Popradských vodopádů:) Letos budou mou premiérou právě Tatry a tak to chce pořádné vybavení a hlavně prověřím svůj um s novým foto přístrojem, až budu zachycovat malebnou horskou scenérii. Do té doby, cestovní horečka vrcholí a sbalit vše potřebné, ne zbytečné a nic nezapomenout, ouch, velice neoblíbená a stresující činnost :D

Za týden již budu plná nových dojmů z cestování i obohacená o hudební zážitky a snad i setkání tváří v tvář s věhlasnými metalovými legendami, především pak ANCIENT a KRISIUN :) A ještě jedna specialitka - letos se festival koná v jiném areálu, na první pohled malebném Revištském Podzámčí - Revištské Podhradie, s výhledem přímo na tamní hradní rozvalinu Reviště a koupání, coby kamenem dohodil! V duchu už cestuji, plna očekávání a vstříc novým zážitkům. Tak hlavně nic nezapomenout a vrátit se celá domů! Ať je co vyprávět... :)


by nebel(r)

Svatojánská lesní pouť

15. července 2017 v 14:34 | nebel |  napsáno nebel(r)em
UPGRADE:
Trošku se zpožděním, ale přece... Necelý měsíc jsem podnikla svatojánskou procházku kam jinam, než na Střižovický vrch. Tehdy jsem ještě něměla na focení k dispozici nic lepšího, než i tak perfektní foťák z mobilu Samsung. I proto jsem ale nemohla vyfotit stěžejní hřeb večera - střet se srnkou. Kdyby to bylo o 3 týdny později, mohlo by to nabrat zajímavějších obrátek, protože konečně už vlastním něco pořádného na focení. Konečně budu moct fotit naplno :) Teď už se ale nenechte rušit a vraťte se v čase s mými postřehy ze svatojánské toulky přírodou.

Procházka lesem o sobotním svatojánském podvečeru byla neobyčejná a tajemná. Paprsky slunce byly tou dobou už dost nízko, příjemně chladil vánek a cesta byla cítit zeminou před nadcházející rosou, což mělo samo o sobě zvláštní kouzlo.


Louky byly zalité sluncem, které ale už nepálilo, nýbrž příjemně hřálo a v lese byla naopak tma a působilo to příjemně zneklidňujícím dojmem. Až na pitomou rodinku na čtyřkolkách, co se přímo proti mě prohnala na svých hnusně smradlavých a hlučných strojích (a nemyslím si, že by byli beznozí, aby nemohli lesem chodit po svých, jako ostatní!) v lese nikdo nebyl. Proto jsem si mohla vychutnat mysticky probleskující paprsky slunce skrze tisícero větví věrných stromů s náležitou okázalosti a všechno řádně zdokumentovat.

Cestou zpět, těsně před devátou večerní, jsem pak měla hodně zvláštní "střet" přímo na silnici, vedoucí do lesa, jen pár metrů od dětského hřiště a první vilky, kde začíná opět "civilizace". Stála tam naproti mě obrovská srnka a pásla se a když mě spatřila (to už jsem byla hodně blízko), strnula a já měla velkou radost, že zrovna o Svatojánské noci potkávám tak vznešeného lesního obyvatele. Bylo to jak setkání se samotným duchem lesa a já cítila obrovskou radost a zároveň úctu.

Chtěla jsem jít potichu ještě blíž a velkou oranžovou srnku si vyfotit. Ale najednou na mě tak zabečela či spíš zachrochtala, že jsem se neskutečně vyděsila. Byla ode mě tak 5 metrů a já se v tu chvíli bála, že mě nabere na (nevím jestli měla) rohy nebo mě kousne a pokope kopyty. Tak jsem začala pomalu couvat nahoru po cestě se srdcem až v krku. Naštěstí si mě zase přestala všímat a začala se opět pást, jakoby nic. Mě se povedlo dostat se na "nouzovku", strmý kopec dolů, který využívají bikeři a otrlí turisté. Naštěstí jsem si dnes pro výšlap zvolila super truper nové tretry, alias trekové sandále Acer a tak jsem sešup hravě zvládla a na srnu jsem schválně udělala podobný halek coby odpověď na její skřek. Zarazila se zas, dívala se na mě skrze větvě, za kterými jsem byla při sestupu schovaná a později mi řev opětovala. Ale vyrušovat se už moc nenechala. Když jsem sešplhala až dolů, snažila jsem se jí ještě vyfotit a přiblížit se k ní, ale můj automatický blesk na mobilu jí definitivně odehnal. Ne, že by běžela jak divá, ale rozhlédla se a pak teprve ladně a pomalu odhopkala nahoru do lesa. Docela jsem si oddechla, protože jsem z ní měla docela respekt. Ani ne za dvacet vteřin se tam objevil pán s velkým psem, to už ale srna byla dávno někde v hloubi lesa. Kdyby přišel dřív, myslím, že by neváhala a zmizela rychleji. Ale tohle naše setkání bylo vážně zvláštní, hezké a zneklidňující zároveň. Jako zakončení mé svatojánské lesní pouti ideální mystifikace. A je jedno, jestli šlo o něco "vyššího" nebo byla srna jen nemocná vzteklinou ;)



galerie svatojánské procházky zde:

by nebel(r)
 


11x SPIRAL JOKER@

7. července 2017 v 18:04 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Od žolíka k srdcové královně...



aneb JEDENÁCTÉ NAROZENINY SPIRAL JOKERA JSOU DNES TADY!

Nejvytrvalejší a jediný stálý projekt mé duševní práce slaví dnes svůj jedenáctý zařez na ornamentální mozaice, tvořené ze střípků okamžiků pestrobarevných zážitků spirálního žolíka.

Letošní rok postupuje mílovými kroky k sebepoznání skrze hluboká duchovní uvědomění, ale i obyčejné světské zážitky a utvrzuje mě v tom, že největší radostí jsou mi tři věci - hudba, duchovno a příroda, to vše nejlépe dohromady a se svými blízkými. Ovšem hluboká duševní uvědomění se dostavují zcela nečekaně a zpravidla v úplné tichosti (vyjma rozjímavou hudbu) o samotě.

Žolíkova pomyslná maska se za těch 11 let bolestivě formovala a už zbývá jen malý krůček k tomu, aby ji odhodil úplně a stal se celistvým člověkem, nikoliv svým vlastním stínem ani éterickým přeludem, jako tomu mnohdy v minulosti bylo. Ovšem jakýkoliv takovýto přerod a transformace vědomí do ryzosti bývá zpravidla velice bolestivý a náročný. A přesně tak se vše děje. Spirální konvulze mi tepají pod kůží a utvářejí nepravidelné záchvěvy střídající se blaženosti a nejhlubší temnoty. Zkušený poutník životem toho však už snesl mnoho a měl by si udělat pořádek v tom, kam že to vlastně míří. Samosebou že do těch nejvyšších možných sfér s občasnými dopady osm stop pod povrch.

Spirála je symbolem neustálé vířících kruhů expanze, ale i donekonečna se opakujících vzorců. Spirála je vládcem času, spirála je nekonečno, konec i začátek.

Radostný je fakt, že žolík je svému přízvisku žertéře stále věrný a snaží se svůj smysl pro sarkasmus vždy přetavit ve vtipnou repliku i v těch nejtěžších chvílích. Kresleným vtipům a gagům jsem propadla už pár let zpět a jsem moc ráda, že své blízké a kamarády sem tam nějakým tím funny komiksem potěším a hlavně rozesměju. Denně mě napadají desítky parodií a mnohosmyslů (obvykle to nezůstane u dvou, ale hned tří a více variant a dumáním nad nesmrtelností brouka) či zkoumání etymologických počátků jednotlivých slov a významů. Jaká sranda je s jazykem, jako vyjadřovacím nástrojem samotným. A když už jsme u jazyka, pak ano, ten má nebel neobyčejně břitký, avšak raději ho používá k ostrým vtipům než jako mnohdy dvojsečnou zbraň.


Nemá to lehké ten žolík, v jehož rouše se snad jednou objeví i pravá tvář - srdcové královny všeobjímající vesmír, která už nebude nebezpečnou sama sobě, zazáří svým intelektuálním skalpelem a všichni padouchové se jí budou klanět a prchat do svých slizských děr.

Do té doby vás zdraví letní atmosférou pohlcený, touhou po dobrodružství a cestováním naladěný, již dekádu mystikou posedlý a v jádru stále ten stejný, nebojácný i naivní...

NEBEL(r)






Slunovratná fauna

22. června 2017 v 16:10 | nebel |  Moje galerie

aneb

Vítání Slunovratu



To letos proběhlo o pár dní dříve, o jednom krásně slunném a horkém odpoledni v přírodě, jak jinak než v Krušných horách. Celý den jsem kromě odpočinku na čerstvém horském vzduchu strávila taky nasáváním vůně přírody, zdravení stromů a focení nejrůznějších zvířátek, které jsem v ten den potkala. Moc příjemně mě to naladilo a inspirovalo do dalších letních dnů, takže chystám během léta další výjezdy do ticha a vůní tam, kde kraluje les a dá se pod moudrými vysokými smrky strávit celičký den.

Vůbec, ono toto období ve mě vždy probuzí tradiční napojení se na prastarý zdroj tajemna, esoteriky a vůně všeho mystického mě lákají nabírat zkušenosti ze studnice, jejíž pramen prýští duchovním přerodem a (nad)přirozeným věděním. Koncem června se díky vodnímu znamení raka všechny tyto síly pomalu probouzejí a začínají plodit neuvěřitelné přívaly kreativity, intuice a zesíleného vnímání zelenavých lesů, luk a modrého nebe i čirých přírodních vod. I proto jsem si řekla, že letošní Letní rovnodennost (Litha) by bylo nejsprávnější a nejhezčí přivítat i rituálním koupáním v oblíbeném přírodním koupališti - voda v tomto období dává úžasnou očistu a uvolnění celému tělu i mysli. Navíc, v těchto dnech jsou taková parna, že by to přišlo k chuti dvakrát. Vzhledem k tomu, že ale musíme doma dohlížet na zotavujícího se psa a musela bych jet sama, odkládám tuto pomyslnou a nejryzejší oslavu račího období na neurčito. V červenci mám k vodě nejblíž, takže si jí určitě užiji dosyta.


Tenhle článek je jenom drobnou oslavou začátku nejmystičtějšího období roku a zde pod ním je už odkaz na tu hlavní věc, o kterou zde běží - pořádná story galerka zmíněného super dne, kdy mě obklopovala příroda na každém kroku :) Užijte si ji se mnou, stejně jako nastávající léto!

SLUNOVRATNÁ FAUNA 2017


by nebel(r)

Čarodějný Střížák

7. května 2017 v 14:52 | nebel |  Moje galerie

Poslední dubnový den trávilo naše trio po svém...

Čarodějnice jsme sice nespálily, ale uvítaly jsme přírodu v předvečer Valpružiny noci po svém - pořádnou procházkou na čerstvém vzduchu a načerpáním všech vibrací přírody, které zrovna v ten podvečer poletovaly v povětří i sálaly z lůna Země. Všechno se zelenalo, foukal svěží vítr a bylo to magické…




by nebel(r)

Akční víkend Laponky, Japonky a čoklbáby

22. ledna 2017 v 17:56 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Tenhle víkend patřil neplánovaně k těm velice povedeným a šťastným, kdy jsme si s mou drahou polovičkou užily zábavy dosyta nejenom doma v teple, ale hlavně i venku, na sněhu a v lese. Mám z toho moc velkou radost a rozhodla jsem se o ní (i řádnou fotodokumentaci) s Vámi podělit. Hned se bude pracovnímu týdnu čelit lépe a odpočatěji.Usmívající se


Jak jsme dobo(jo)bovaly.
Zima je v plném proudu, sníh se letos drží zuby nehty a je to docela pěkné. Rozhodně lepší než snášet tuhý holomráz jako několik předchozích zim. A k zimě plné sněhu patří neodmyslitelně i sněhové radovánky a to ať je Vám deset nebo padesát. Když už je možnost si jet zalyžovat komfort, který si z určitých důvodů člověk nemůže dovolit (no jo, prostě chybí auto, abychom se mohli vydat na nejbližší kopce, a navíc polovině osazenstva chybí třeba i lyžáky…), zůstává tu pořád ještě kupa možností jak si užít trochu zimní srandy. No jasně, sjíždění kopců na saních a bobech. Když nějaké máte… A když ne, běžte si je koupit do nejbližšího supermarketu. My jsme si tuto libůstku odpíraly několik let, zcela zbytečně. Letos jsem rozhodla, že dost bylo sezení doma za pecí a že procházky bílou krajinou je zapotřebí občas vyměnit za něco s velkou měrou adrenalinu. Ten by se dal dneska krájet. Nebo spíše odlamovat. Přesně to se totiž stalo s mými fungl novými boby, které jsem měla pouhých pár hodin. Martin sněžný talíř vydržel kupodivu i přes větší zátěž a menší sjízdnou plochu. Tak to dopadá, když je nebel z něčeho příliš natěšený. Po dvou super jízdách v odlehlém lese, kde jsme měly celou dlouhou dráhu mezi stromy pro sebe, se jeden velký kámen na cestě rozhodl, že už bylo srandy dost. A tak, přestože jsem necítila ani neslyšela výrazné křupnutí, pro boby se stalo osudným. Přímo u sedačky zela asi dvaceticentimetrová prasklina a bob byl na odpis. To jsem si tedy moc nezašpásovala. Sice už padal soumrak, ale já se těšila na bobovačku s baterkou a notnou dávku večerního adrenalinu, ostatně na takové akce jsem byla zvyklá už od dětství, kdy jsme s babičkou brázdily zasněžené stezky nad chatou a v lese na saních až do černočerné tmy a vždycky to byla skvělá zábava a nezapomenutelné vzpomínky. No, aspoň jsme si to s Marťou vyzkoušely a i ona zjistila, že tento zimní sport není zdaleka jenom pro děti, ale že i dospělý skorotřicátník, se u toho báječně odreaguje a pobaví své dětské já. Ano, dítě v sobě nosíme do smrti každý, je jen na každém z nás, zda tomu svému dáme prostor a budeme ho těšit, anebo v sobě vnitřní dítě udusíme, což ještě nikomu nepřineslo nic dobrého… Boby skončily u popelnice, Martin sněžný talíř z tvrdšího plastu přežil i přejezd přes ten kámen no a my šly, alespoň částečně vyblbnuté (a já příjemně unavená) domů. Ha, stejně už si brousím zuby na další boby, tentokráte na model, typu "twister". Dobře, přiznávám, nepůjde o žádné výstřelky, prostě klasické boby, ovšem žluté a s identickým vykrojením. Jen se nám už snad nerozbijí po čvrthodině v lese a taky nenapraskneme brzdovou část už při domácí instalaci brzdové klapky Mlčící. Největším paradoxem stejně zůstává fakt, že přestože jsme porušily všechny zásady bezpečného používání a manipulace (nosnost 50 kg, správná instalace brzd (bez křupnutí) a jízda vhodného terénu...ehm) tak nebýt toho kamene v cestě, nejspíš by boby aspoň do dalšího sportovního dne, vydržely. Anebo bych si stihla přejet a zlomit ruku dřív, než bysme se vrátily domů...Úžasný


Japonky procházka s Laponkou & čoklbábou aneb Tři zimnice
Přestože(lbohu) u nás takhle akční víkend rozhodně nebývají ve zvyku a už vůbec ne dva dny po sobě, mé dobrodružné já tentokráte zaplesalo. Včerejší bobovačka se sice nevydařila podle mých představ, ale dnešní procházka oblíbenou stezkou, tentokráte i v doprovodu drahé polovičky a psí báby Aliny, mi to bohatě vynahradila. Když člověka probudí modré nebe a krásná slunečná neděle je na obzoru, jen blázen by posledního volného dne nevyužil právě venku, v přírodě. Po snídani jsme si tedy vyšláply po nejbližší lesní stezce, abychom následovaly mé středeční kroky bílou peřinou. Dneska bylo o poznání tepleji i slunečněji, takže se procházka vydařila dvojnásob. A navíc se davy lidí kumulovaly jiným směrem a tak jsme se s větší skupinkou lidí a psů setkaly až na cestě zpátky. To ještě umocnilo tu lesní pohodičku ve dvou ("Haf!" Dobře, tak ve třech…). Alina si užila v lese nejvíc, protože se po strašně dlouhé době strávené jenom na gauči, konečně protáhla ty svoje čtyři běhy a ani nemusela dělat sedy-lehy. Čmuchala, skákala a nejradši by nám hupsla do rokle, kudy vedly desítky srnčích stop, jenže my zvěřinový guláš nerady a pak, Ali-bába dala taky přednost klackům a kládám, mnohdy až dvoumetrovým, až jí z toho musely bolet zuby. Zimní pláně poseté sněhem a ozářené sluncem jsou přecijenom kouzelné. A když vás jde víc, všechno je větší zábava. A takový byl i náš víkend a já doufám, že si takhle budeme užívat i v dalších týdnech. Rozhodně se ale nebudeme tisknout s desítkou dětí a dospělých, kteří se rozhodli sjíždět přímý "vstup" na Střížák a mačkat se na poměrně malém sjezdovém plácku, kde se věčně musejí vyhýbat chodcům, psům, běžkařům i autům. Nejlepší je mít "svoje" ukryté místečko, kde snad i lišky občas dají dobrou noc.




by snowby nebel(r)

P.S. Galerka záhy!




Birgitino mámení očima nebel

18. ledna 2017 v 17:40 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Letos mě paní zima velice překvapila. Konečně obestřela krajinu široko daleko nejen krutými mrazy, které zdá se, jen tak neutečou pod zem. Ale po několika letech je konečně taky všude sníh. Mraky sněhu. V mé hlavě se honí toužebné myšlenky o lyžování a dalších radovánkách, neodmyslitelně patřících k tomuto mnou jinak neoblíbeného období. Obrovské nutkání vyrazit si do zimní krajiny vygradovalo dnešním nádherně slunným počasím, blankytně modrým nebem a usmívajícími se paprsky slunce.


Už dlouho jsem se sama nevydala vstříc nejbližším zasněženým vrcholkům (bohužel ne těm horským, ale pouze těm, které se rozprostírají nad městem.) a dnešnímu azuru by odlolal jen totální zápecník. A mezi ty já rozhodně nepatřím. Sebrala jsem tedy plnou polní výbavu, včetně nové a super (přestože totálně obyčejné) termosky, do které se vejde akorád jeden velký čaj, protože nikdy nevíte, kdy se bude v mrazivém počasí hodit. Hlavně jsem však zašla koupit ptáčkům kouličky. Ne, že by je ve zdejším květinářství měli nejlevnější, ale ptáčkům se radost udělat musí a navíc, za boha si nemůžu vzpomenout, kde že je to měli tak levně...Nevadí! Ptačí mls jsem ještě ovázala předem připravenými provázky z bavlnek na dětském hřišti těsně pod začátkem kopce. Bohužel to příliš nešlo, kouličky padaly a lojová mlska v sítce nepříliš držela a smekalo se to. I tak jsem se po cestě vzhůru snažila ptáčkům co nejstrategičtěji rozvěsit těch pár lojovek. A mezitím jsem se samozřejmě kochala krajinou.

Přestože jsem zapomněla doma svůj perfektní samsung aka "mobilní foťák", řekla jsem si, že dneska zkusím fotit aspoň tou C5. Ta má sice nesrovnatelně horší kvalitu než výše jmenovaný přístroj, ale dneska jsem se přesvědčila o tom, že NENÍ DŮLEŽITÉ ČÍM FOTÍTE, ALE ZÁLEŽÍ NA TOM CO FOTÍTE.


Což dnes rozhodně bylo. Běloučká sněhová peřina, slunečné nebe, posléze i krvavé zapadající slunce, zamrzlá krajina ticha. Prostě idyla. Kromě pár běžců na mé oblíbené stezce nikdo nebyl, nikdo nerušil, naprostá bomba. Úžasně jsem si touhle středně dlouhou procházkou vyčistila hlavu, napojila se na kreativní a léčivou vibraci přírody a cítila se zase aspoň na pár okamžiků doma a svobodně.



A zase jsem se přesvědčila o tom, že mi stačí k pocitu štěstí tak málo a přece mám tak mnoho - možnost jít si kam chci (téměř) kdy chci a užívat si každý krok v potichoučku dřímající krajině. Takovou možnost zdaleka každý nemá. Buď proto, že prostě nemůže, což je hrozně smutné, já sama bych se bez občasného výšlapu do přírody zbláznila! A co je ještě horší varianta, jsou i lidé, kterým taková "obyčejná" procházka přírodou nic neříká, přijde jim jako ztráta času a dřina. A pak se divme, že je všude kolem tolik nemocných lidí. Jednoduše neví, že energii zpět načerpává člověk odjakživa hlavně z pohybu v přírodě, nikoliv ve virtuální realitě nebo na gauči. Naopak, je velice pěkné se po třeba i jen hodinové couračce venku, kdy už zajde slunce a skutečně přituhuje (simulace polární záře a tuhých nordických zim alespoň jako RPG rullez S vyplazeným jazykem), vrátit do teplého domova, dát si horký čaj a těšit se z nabyté energie díky čerstvému vzduchu a příjemným úlovkům v podobě pár memory obrázků. O tom, že taková procházka o samotě je nejlepší s kvalitní obuví (kterou jsem taky řádně otestovala - tentokráte pracovní boty Dunlop, jež tímto dostávají za 1! ve sněhu perfektně plnily svojí funkci a nepromokly a přitom pevně držely nohu/což je pro nohochromého nebela stěžejní/...)


A v neposlední řadě taky padnoucí muzikou, nejlépe nějakým norským metalem či čímkoliv spjatým s aurou zamrzlého zimního světa, asi není třeba se více rozepisovati...


Zase jsem se ujistila, že dýchám, že po vlastních nohou chodím po Matce Zemi, která dokáže být krásná za každého ročního období. A že jen tam, VENKU, se cítím skutečně ŽIVÁ. A taky, že se moc těším na jaro a budu tajně doufat, že si letos užiju toho parádního sněhu třeba i na lyžích na nedalekých kopcích. A nějakým těm alotriím na sáňkách či bobech, se rozhodně taky nebráním! (hned po tom, co si je pořídím Smějící se). A ještě něco - sněhuláků je všude kolem spousta, ale mě se tedy z toho prašanu nepodařilo udělat jakýkoliv patvar. Třeba Vy budete úspěšnějšíMrkající


SKÅL!


by nebel(r)

P.S. to be continued in přidružená galerka

Dva jedna šest, dva jedna sedm

31. prosince 2016 v 15:05 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Je tu vítaný konec letošního roku. Ač byl jeho závěr a prostředek velice plodný a pozitivní, o zbytku roku se takto sumarizovat rozhodně nedá. Takže ať tu máme už ten nový věk s velkou sedmou na konci. A ať už dnešní den příliš nezamíchá kartami osudu. Již bylo dostatečně mnoho her s vysokými sázkami na kolesu jménem život.


nebel by(r)


Slunkovratné noce

23. prosince 2016 v 15:22 | nebel
Letošní Slunovrat byl takový divný. Dá se ale říct, že jsem tuto oslavu přírodních cyklů a nástup Nejtemnějšího období roku, uctila už mnohem dříve, velice poetickou, blaženou a symbolickou procházkou, při níž nechyběly dary přírodě. Ten sobotní den, někdy dva týdny nazpět, byl prosluněný zlatavými paprsky, hřejivým teplem, chutí probádat nové stezky a s oříšky pro zvířatka v kapse a s foťákem v ruce se urodilo mnohem více, než jen několik desítek obrázků a dobrý pocit z pobytu na relativně čerstvém vzduchu. Les mi byl ten den největší odměnou a i já jemu jsem se odměnila, jak jen to šlo.
Už vloni jsem chtěla dát zvířátkům něco víc než jen pár lojových kouliček v největších mrazech. Tak snad si veverky, myšky a nevím, kdo ještě (třeba skřítci a další lesní obyvatelé, kteří na našem vršku jistotojistě přebývají) alespoň trochu pochutnaly.

Vzdám tedy hold již proběhlému Yulu, alespoň přídáním pár fotek, které zachytily ke spánku se ukládající přírodu zatím asi nejpoetičtěji a to i přesto, že nenapadl (dodnes) žádný sníh. Ta tichost a malebnost Střižovického vrchu mi podlamuje kolena. A našeptává při každé cestě vzhůru. Slyšíte, ten sladký šelest větvoví?


Nejvíc mě učarovala tichá a trochu tajemná krajina u rybníka. Taková ladovská, že.

Už hodně let vzpomínám na své dětství, kdy skutečně ladovská zima byla. Všude sníh, mráz tak akorád. Hned se slavily Vánoce příjemněji. Nevím proč, ale takové ty fráze typu "Hezké svátky" nebo "Pěkné Vánoce" mi pořád moc nejdou přes pusu. Stejně jako poslouchání a zpívání koled. Bude to tím, že není sníh a taky tím, jak přílišně jsou Vánoce komerčním svátkem. Kéž by víc lidí věnovalo v ty dny pozornost domácí pohodě, hojnosti všeho dobrého v rodině, přírodě a rozjímání. O tom to přece celé je. V hloubi duše tohle přání cítí každý aspoň trochu vnímavý člověk. Tak ať už máte jakékoliv možnosti a zvyky, ať se Vám daří prožít je v pohodě a meditativně. A nezapomeňte mezi svátky (konečně jsem taky měla důvod tuto divnou frázi použít) navštívit přírodu, udělat si výlet do lesa, ono je jedno, že není sníh. Les má otevřenou náruč pořád. Tak hezké - SlunovratnéNOCE!

ny bebel(r)

Kam dál