Poslední věc roku 2009...aka Co se dělo a už třeba nestane.

31. prosince 2009 v 17:27 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Tohle je můj každoroční rituál bez kterého se neobejdu:) Analýza roku, který je za chvíli pryč a už prostě nikdy nebude. Nevím, která planeta vládla roku 2009, ale podle mě je nejlepší charakteristikou umírající fénix. Zítra se přece zrodí nový. A začne vládnout Slunce.

Devítka značí nevyhnutelný konec. Škoda tomu, že tenhle rok končí, pravda, událostí již bylo dost a je to prostě zapotřebí, začít vše nanovo, alespoň kalendářně. Jenže já si na tenhle rok nemůžu stěžovat. Na straně událostí, prožitků, zvratů, zkušenostem, byl z mých dvaceti prožitých let, tím nejvýživnějším a hlavně nejvíce poučným, co se týče zkušeností a věcem, potřebným k další formaci osobnosti každého jedince. Ne, opravdu si nemůžu na tenhle rok stěžovat, spíš chválím, protože až neskutečně mi změnil život, ať už z té pozitivní, tak i negativní stránky veskrze poučení do budoucna, měl rub i líc, jako každá mince. Nebyl jen bílý nebo černý, byl i růžový a šedý…

Splnila se mi veškerá přání a sny, ať už byly jakkoliv absurdní a nesplnitelné, někdo by řekl, až dětinské a hloupé. Ale to je mýlka. Člověk i ve svých dvaceti může snít, a tím spíš se mi mé snění vyplatilo a budu mu i nadále věnovat pozornost, stejně jako krajině své fantazie. Jen tu jedinou mi nemůže nikdo vzít. Beze snů by můj život byl jen vyprahlou pustinou. A stejně tak nenechám dopustit na svůj šestý smysl. Poslední dobou funguje lépe, než by měl. Tušení, to není jen zbytečné mučení myšlenek a povídaček vaší hlavy, to se vyplácí. Možná se nevyhnete problému, ale můžete jej aspoň vyhledat dříve, než-li se přihodí. Některé věci jsem z tohoto roku vytěžit ještě stále nedokázala. Ještě je hodně se co učit. A proto už nebudu nadále litovat toho, že kámoš 2009 končí, snad ten, co přijde s prvním odpálením raket a odbytím 24.hodiny, bude stejně přátelský a podrží mě, jako ten s devítkou na konci.

Tento rok mě naučil spoustu, spoustu věcí mi ale ještě neřekl, jen našeptával.
Nechal mě žít, prožít a užít si snad všech smrtelných hříchů, možná mě i trochu nechal usnouti na vavřínech takříkajíc, ale záhy mne probudil, a o to prudčeji, čím bylo třeba. Byl rok 2009 o uvědomění sebe sama? Ano, dalo by se říct, že to započal. Ukázal mi třináctou komnatu, která byla (je?) zahradou Rajskou zároveň. Taky realitu všedního života. Potřebné věci pro další existenci. Poukázal na jasnou přítomnost empatie, bez které se v tomhle světě neobejdu, už jen pro vlastní potřebu a přežití. Psychologie osobnosti, ta věda lákající mne čím dál víc, se mi zase o kousek odhalila, zas z jiného úhlu. Měla jsem tu možnost zkoumat nejen svou, ale i ostatních kolem mne a tím spíš mě naučila nové a zároveň poukázala na to, že některé věci prostě nevyřešíme, neobjasníme a že lidský mozek je nekonečným labyrintem psychických smyček od kterých se odvíjí každý okamžik nejen náš, ale vlastně i ovlivňuje bytí a chování ostatních.

Nechám už těch učených slov a vrhnu se na to, o co tu vlastně jde. Okamžiky, co změnily život. Směrníky roku 2009 - úspěch, štěstí, citovost, hazard a risk a negativa všech těchto pojmů a dojmů. Tři, dva, jedna….

…LEDEN. Nechutně zapáchající plískanicemi zvenčí, tento rok se započal jako každý jiný. Zajímala jsem se teda hlavně o školu- maturant a tak… Ne, v lednu si nepamatuju nic zásadního. Jenom to učení, lyžovačku po několika letech a zase učení. Nuda in da.

…ÚNOR. Pěkně zásadní blept roku. Maturitní ples. Nejvíc trauma zážitek pro nebelskou náturu. Na tuhle akci nevzpomínám ráda. Ale to nemění nic na tom, že byla zásadní a že to místy byla i zajímavá akce, až na to promenádování se před zraky lidí v největší trémě na světě (takovou trému ani u matury člověk nemá…). Dva dny na to talentové zkoušky na FUUD na UJEP, nebel se nestal fotografem natož aby se dostal do dalšího kola přijímaček, přetvářkou to tam všechno smrdělo, byla jsem vlastně ráda, že to nevyšlo. Nebo ne? Jedno bylo jasné, vejška se nekoná a aspoň,že v tom bylo jasno. K tomu problémy doma a věčné konflikty všude a tenhle měsíc byl jen stres, násilné situace a spousta depresivních myšlenek v jednom. Ne valentýn nebyl znakem lásky, tentokráte.

…BŘEZEN. Snad troje narozeniny, jarní prázdniny jestli se nepletu.. Nějaká ta akce v UL (jungle party v nejzazším rohu UL, s dětma z diskotéky v naprosto zahuleným prostoru, ale byla sem ráda, že se někam jelo…) Ne, tyhle měsíce mám už fakt jen v mlhavém podvědomí… Ale něco začalo skřípat, víme??

…DUBEN.
To všechno zabírala furt ta praštěná škola.. No ne že bych se přemáhala:D Spíš o to se furt do něčeho dokopávat. Nějaká ta akce se našla, no nebylo to úplně podle mojeho gusta. Ale přece člověk nebude dřepět doma, že… Taky už začalo být venku parádně a tak jsem pořádala pagan tripy v doprovodu se stejně účelnou muzikou- no, v té době mě ten pagan bral opravdu dost:D avšak toulky jsem mohla pořádat akorád tak o samotě… Nikdo se mnou nechtěl probrouzdávat lesy a že by se mi někoho chtělo nutit? No, už ani ne. A jinak většinu času zabíraly maturitní práce, hlavně estetika.

…KVĚTEN. A už to začíná… Květen byl jedním z nejdůležitějších mezníků, co se týče kariéry. Maturita. Ještě předtím masakrózní poslední zvonění a pak to nastalo… Svatý týden, no tak učila jsem se asi nejvíc, ale já se vlastně skoro neučila, jen to programování, které se mi stejně stalo osudným. Ostatní se hravě otočilo ke mně obličejem a bylo milosrdno. Jenže programování mě rádo nemělo (ani nemá, no já jeho taky ne!) a tak mě nechalo se babrat v dvojkové soustavě a s vyřknutou chybou mě potopilo a já schytala plnej počet. Nedala sem to, takže bezstarostnost mě nechytla (ale já si stejně nedělala starosti, spíš ta apatie se pak dostavila a chvíli nic nemělo cenu…) a čekalo mě repete v záříčko… Ale můj život dostal stejně nový rozměr, protože jsem dostala místo v experience-magu, pro který píšu dodnes a to je jeden z mých hlavních cílů, které mi naplňují život. A tak místo abych dělala želvu, zašla jsem si to pěkně oslavit na jednu hardcorovou akci na božáku a tím to všechno tak nějak začalo se potom sunouti tam, kde to dnes skončí (alespoň pro tento rok…). Z akce se vyklubal první report, posléze rozhovor a takto moje kariéra pravého reportéra nějak začalaJ

..ČERVEN. Ten pokračoval tam, kde začal květen, toulky přírodou jsem sdílela se slečnou karamelou, ale občas jsem se pekelně nudila a byla deprimována, právě tou nudou a tím, že se nic pořádně nedělo. Koncem měsíce jsme s milovanou yupkou pumply rodiče o peníze (ne sranda, rodiče mi darovali dovolenou sami…) a vydaly se vstříc Alpskému snění do rakouských Korutan, na krásných pět dní a z těchto nádherných okamžiků, kde mi chyběla jen má ryba, která tam mohla být taky, ale nějak nechtěla a tak jsem byla trochu v teskné melancholii, ale o to to bylo lepší prožití, při toulkách po obrovských horských masívech a nekonečně krásných krajinných výhledech, které jsme s yupkou zvěčnily digitálně snad tisíckrát.Super zážitek s nejlepší osobou co znám, z kterého jsem pak žila následující celý měsíc, kdy jsem nenáviděla svůj domov a chtěla se tam vrátit, do té panenské přírody a sna. Ale všechny sny jednou končí, tom se tu přesvědčíme vícekrát.

…ČERVENEC. To byl měsíc vedra, průserů, malérů, docela i bolesti (no hlavně fyzické, úraz, ale nebudeme rozvádět) a pěkně praštěných kravin, ale to už k mé osobě patří. První grindcory, které dávaly rozměr. Mě se tam vůbec nechtělo. Kdybychom tam s fishboyem nešli, asi by se neodehrála celá další polovina roku, datující se od srpna až do listopadu..vlastně doteď. Ale kdo ví, třeba jo, třeba ne. Akorád ten konec téhle akce, měl velice špatný dopad na mou osobnost. Chození v největších pařácích v dlouhém rukávu opravdu není nic krásného a vzrušujícího. Ale to je jedno. Můj boj. Ponaučení. Atd. Atd. Kosticrust. Umřetý a znovuvzkříšený foťák. Peněženka neznámo kde… A takový ty pletky, o který nikdo nestojí. Takový ty věci z kterým stojí lidem vlasy na hlavě. Fuj a huš! Ještěže se vše vyřešilo, ale běhačka na úřadech a pár bezesných nocí, budiž mi očistcem.

…SRPEN… Začalo povinné učení na programování. Ha ha. Jasně, zkoušela jsem se učit ale srpen.. to bylo všechno jiné, než učení v první řadě. Já vím.
Přijel španělský host Pedro. Vedro neustávalo. Častokrát jsem zůstávala ve velkém bytě osamocena a vůbec mi ta svoboda nevadila, stejně jako zalívání asi sto kytek denně. A krmení Terezky a toho druhého (ne)tvora. Jo a rybiček. Žádný Brutal Assault, žádný Obscene Extreme. Tak tohle mě vážně sralo. Nebylo s kým jet…
HARDCORE POINT na božáku opět… Měla jsem s kým jít. Odteď jsem začala konečně zase zabředávat do grindových vod, pak byla Čistírna, dvanácterák, marilynův strom a už jsem se vezla v říši Necrococka. No jasně. A za pár dnů tu byla maturita a nebel úplně mimo. No a nebyl sám. Vlastně mimo bylo dost lidí. Otázkou bylo, co je dobře mimo a co už ne.
Všechno bylo takříkajíc v náručí šílenství. V tom jeho azylum. Nějaká ta Pohoda a byla ze mě princezna a najednou byl víkend a dva dny před maturitou a ta mě byla zrovna úplně ukradená. Nebel na pokraji všech sil a zároveň v rozletu nových dní. Možná.

…ZÁŘÍ… 2.9.2009 jsem nevím jakým zázrakem, způsobem čím??? Splnila maturitu, prostě jsem jí dala za tři a v ten den jsem byla asi nejšťastnější na světě.
Září je absolutní oproštění od všeho co tu bylo doteď, žádné starosti, jen to, co jsem si do téhle chvíle odpírala. Tolik koncertů pohromadě jsem ještě nezažila. Takovou formu lásky do té doby nepocítila a vůbec tohle všechno dohromady…. Ráj, očistec nebo peklo? Jak pro koho, ublížila jsem asi nejvíc jak to šlo. Já vím. Ale tohle nešlo jinak. Ne tehdy.

V září jsem taky nastoupila do nové školy PAROLE. Tam potkala svoje staré známé nyní hodně dobré kamarády- Jirku a Martinu! Angličtina každý den a odpoledne prosluněná jako nejkrásnější sluneční paprsky života na mou tvář. Idylka, nechtěla a nemohla jsem chtít tehdy víc. Dokud jsem se nevyblila z podoby, celý týden v kuse záhadnou otravou, která byla tak trochu psychickou popravou a možná trestem za mé hříchy. Celý zbytek září jsem následovně propařila tím nejlepším způsobem a taky si v Ústí pobouřila dost lidí proti sobě.

Co bylo září? To bylo, jak výlet do Ameriky za Kolumba, Nový svět. Žila jsem a užívala jsem. A né sama.

…ŘIJEN… Měsíc absolutnosti, trpkosti a hořkosti, měsíc několikerých narozenin, procitnutí ze sna, měsíc mých dvacetin, měsíc kdy začalo všechno odplouvat do nicoty a já se vracela na své místo, které mi náleží. Ale taky jsem poznala spoustu nových lidí, procestovala půl republiky…
Oddávala jsem se obžérství a slasti z muziky, jen to hlavní mi chybělo. Láska. Utekla pryč.
Ale opojnost čajů a víkendové plány mě držely vydatně nad vodouJ A vlastně jsem tak osamělou nebyla. Ba vůbec. To jen moje ego. Ega se vydala na povrch všem. Málem bych zapomněla na vynikající ADIPOCIRE FEST, aneb nejlepší oslavu mých narozenin! Tam jsem ještě byla tou šťastnou loutkou osuduJ

…LISTOPAD… Měsíc, kdy opadává listí a všechno končí. Někdy i vztahy. Některé zas začínají. Příroda umírá, aby se mohla na jaře narodit. BEHEMOTH, ti na které jsem se tak těšila a nakonec si je vůbec neužila. Vynikající bylo ovšem cestování, poznání nových přátel, jako je Matěj a Péca a tak dále, samozřejmě nemůžu zapomenout ani na skvělou Modrou vopici a setkání s pardubickým osazenstvemJ a pak přišel grindový večer ve Screamu a všechno bylo pryč a nebýt dalšího nového kamaráda, jménem Tonda, asi bych si tu následovnou diskotéku tolik neužila:D Ale užila jsem si všechno co šlo a nevzdala se ničeho, spíše jen otevřela oči a oplakala svou kariéru vypůjčeného kohosi, kdo se zase stal tím, kým je a vždycky bude, ale už se ve mně něco hnulo a to se nevrátí tam, kde to bylo předtím, než se mi povedlo prožít alespoň pár těch skvělých měsíců, v přepychu mysli.

…PROSINEC… Je teď i dnes, prosinec byl také měsícem stresu a velkého množství apatie. Trochu už i té rezignace, ale nebel se přece nevzdává. Nebel jede dál ve svých vyjetých kolejí, užil si jeden vynikající koncert v (ne)dalekém Liberci a poznal zase nové lidi a kdyby nejen na ty BEHEMOTH, nakonec by nebyl čestným hostem na Liberecké koleji, nezacestoval si, ani by neměl takového dobrého kamaráda, jakým je pan MatějJ
Je prosinec měsícem lásky? Nevím. Ale snad aspoň té důvery, že by? Snad ano. Avšak naivita se v dnešním světě nevyplácí, o tom už vím své až do dna…
Vánoce se v klidu prožily a teď, teď už jen vyčkávat na poslední hodiny, než se vše změní.


UF… snad jsem zmínila všechny mezníky které mne provázely tento rok.

Tak co říkáte, jsem blázen? Asi ano, kdo neníJ
Ale jsem nesmírně ráda, že své bláznovství můžu sdílet s opravdovými přáteli, kteří sdílí stejný humor i předsvědčení a že je o koho se opřít.

Doufejme, že příští rok bude plný tohoto všeho, jen méně stresu a špatných situací, o to tvrdší však bude si vybudovat ty dobré, ale není to právě to, po čem toužíme, abychom žili?

Ale ano.. Vám všem přeji to nejlepší co si jen přejete a sobě? Málo stresu, hodně koncertů a snad i tu láskuJ A hlavně žádná trápení! to platí pro všechny:)

nebel(r)Lutzi/krakonoš/kukuřička/kočka/psycho/coloured/koostra
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdeňka | 31. prosince 2009 v 19:47 | Reagovat

:-))

2 Hana | Web | 28. března 2012 v 15:19 | Reagovat

Moc hezký blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama