Srpen 2010

Oh she(A)

31. srpna 2010 v 22:21 | nebel |  napsáno nebel(r)em

OH SHE(A)

V zajetí jablečné dekadence,
Tíží mne vlastí stín,
Francouzskou avantgardou,
Pocity zabíjím.

Nebodl- li ze stropu pták,
Tak to musela být vzdušná frnda pak.

Do propadliště vlastních chmur,
Zavedlo mne hejno čínských můr.
Na spratkův účet se bavit a pak
Vlastními poklesky partu navit.
Cha, pak div se!

Mlčeti zlato, mluviti stříbro,
Snad aby se maté nezahlídlo.

Tam kdes byl jsa zas,
Kdo zaplatils čaj Zlatý vlas.
To chce už husu a..Čas.

by depressed nebel(r)

Second day of taurus was not so postivie like yesterday


Prázdninové Rekviem

31. srpna 2010 v 10:13 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Je to už takový paradox, kterého bývám svědkem každoročně. Poslední prázdninový týden je naprosto bravurní a člověka chytí zcela naplno chuť do života, inspirace ku podnikání nejrůznějších spontánních plánů a akcí. Člověk by najednou přesně věděl, jak si vychutnat každičký okamžik, kam se vydat jen tak  na procházku v okolí, s kým a co provést, co si přečíst, jaký film shlédnout a takhle bych mohla dávat příklady donekonečna.
 Jenže v tu chvíli se stává každý okamžik vzácným, protože čas letí neúprosně, jako stoletá voda ( před pár týdny by toto slovo sousloví nebylo moc vhodně zvolenou taktikou…) a zbývají poslední hodiny do úplného přerodu  v nové události a režim.

A že to bude sakra velký a bolestivý přerod, nejen z dvouměsíčního poflakování, ale hlavně z roční strnulosti, kdy si nebel mohl dělat téměř denně, co se mu zlíbí, nehledě na čas a nejen o víkendech. Najednou stojí před další, z mnoha životních křižovatek a klepe na dveře poloviční vysoké školy. Nehledě na stokilometrovou vzdálenost od bydliště a nejspíše i každodenní dojíždění. Pevný režim, nulový čas, sakra, zrovna když přišlo osvícení. Ale jinak by to nešlo. Snad to přežiju, snad se neutopím ve vodách, do kterých budu hozena.. No nic, to jsem tak nějak odběhla.

Radši se s vámi podělím o to, jaký byl tento kouzelný a nezapomenutelný týden, v zajetí svobody, cestování a té nejlepší společnosti, ke které se nebel mohl nachomítnout:D
Už jenom představa, že nebudu muset dřepět doma a čekat, až se někdo smiluje a na hoďku si se mnou vyrazí ven na lavičku, byla dosti vzrušující. Nehledě na to,  že týden mě začít pořádnou horskou túrou se vším všudy. Pondělí udalo všemu báječný směr a výprava FOJTOVICE- KYŠPERK-BOHOSUDOV, ačkoliv byla ohrožená špatným počasím, se vyvedla od začátku do konce.

Co víc, Terka mě nejen vytáhla na pořádně čerstvý vzduch, ale navíc nechyběl výletník Kuba, perverzní cestovatelka Andy a všeznalý, zcestovalý Matěj dobrodruh:D. Zezačátku to vypadalo, že se prostě ujde tůra a bude pouštět drak na provázku, ale v co se to dříve než v polovině cesty zvrhlo, to bylo k nezaplacení:D Spíše porno-tour, než-li slušná toura pro dětičky, s velice akčním focením nejen v poli, ale i ve vzduchu, ve vodě ( to hlavně posledních půl hodiny průtrže mračen) a hlavně na něčích zádech a nejen tam:D

Dráček moc nelítal a když, tak do spirály. Andy byla k smrti vyděšená slepýšem z krakonošovo zahrádky, o pár hodin zas lámala hlavičky nám "kočím z hradu" na Kyšperku, kde smrděly chcíplý ryby, ale to už jsme byli skoro u konce a dávno po akčním focením se na asfaltu za Fojtovicema. Nožky už trochu bolely, ale jakmile začalo v krupském lese hřmít, muselo se přidat do kroku a skoro běžet o život na zastávku do Bohosudova, jenže to už jsme byli všichni skrz naskrz promočení, že se dala z vlasů i oblečení voda ždímat. Libové outro:D Ale náladu mi to rozhodně neskazilo. Byla jsem to odpoledne děsně utahaná, ale šťastná, jaký to byl vtipný a praštěný den mezi stejnými šílenci a co jsme společně zažili. Neuplynulo mnoho hodin a byla naplánována další trasa, tentokráte 20-ti kilometrová…. Ale to až na čtvrtek.

Středa se nesla v duchu oslav všech narozených 25.8. Především s yupkou byla oslava hlavně pokecem, srandou a rozhřešením nemála věcí. Nebel odcházel spokojen a vše nasvědčovalo přípravám na velký cestovatelský den D. Žádný z členů nešel spát dříve než o půlnoci, ale kupodivu nikdo z nás nezaspal a všichni jsme se sešli postupně v autobuse. Hned na začátku to ale vypadalo, že z tůry nic nebude, už v osm ráno se rozpršelo a teplota nepřesahovala patnáct stupňů. A v tomhle  se celý den toulat po horách? Fakt ne. Skoro nikomu z nás se nechtělo a my, dámské osazenstvo, jsme se chtěly vykroutit už před odjezdem vlaku z Oseka. Nálada byla pěkně nanic. No, nakonec jsem to i já překousla a nastoupila do vlaku směr Mikulov - Nové město.
Cesta vlakem sršela vtipem a vagon se otřásal naším černě-oplzlým humorem, plným štěrbin a jiných dvojakostí a než jsme se stihli vystřídat na dvojitém wécé, už se vystupovalo na pekelně mrazivém Novém městě, kde i deset nad nulou byl luxus. Pan Matěj měl naštěstí v záloze mikinu a tak se mi nepovedlo umrznout, jen ty steely byly během minuty zcela durch. Velmi vtipné na to, že jsem v nich měla strávit ještě asi sedm hodin neustálé chůze. Mňamka!

Vážně optimisticky nám cesta začala, ale jakmile začalo focení, krmení dravých výletníků Kubovými deluxe toasty a rozdala se lízátka, už bylo to nejhorší pryč. Dokonce začalo být vedro. Z triček do mikin jsme se převlíkli zase až u větrných mlýnů, které byly sakramentsky kolosální, až z nich šel strach (kdo nestál metr pod tím, nepochopí) a nám hrozilo spadnutí ledu z vrtule na hlavu.. Jakmile Terka objevila kupky sena nedaleko za vrtulemi, už byla jasná náplň následující půl hodiny. Morfující PowerRangers trio Andy-já-Pájka, to byl jen začátek, skokům ani tanci na kupkách se nikdo nevyhnul. Andy se dokonce nechala senem náležitě "udělat" (nebyl v něm schovanej kočí?) no a jelikož nás ještě pomyslně tlačil čas vidinou Terky a Pájovo setkání v čajce o šesté, muselo se pokročit dál. Vedoucí výpravy Jakub se ujal velení a Dlouhá louka, naučné stezky, obří stromové pastelky a nekonečné rozmluvy o filmech a Muse zabrali několik hodin, zatímco jsme se přesunuli do temných lesů a udělali si mega přestávku s velmi dramatickými prvky - nekonečné panorama na (jak se ta hora jmenuje?), kde proběhlo i Ukřižování by Andy a Kuba a hlavně znárodnění Terky a její mouse soundsystem  ověčňující krajinu, stejně jako nejlepší fotosession, které se tentokrát účastnil i můj skromný aparát. A fotky se skutečně povedly:D
Větraly se nebohé nohy a téměř už odpískávalo Terky sezení v čajovně. Bylo nemožné dostat se před pátou do Teplic (no kdyby před pátou:D). Nohy už dostávaly zabrat a tak nějak i žaludek a celé tělo.. Ještě nejmíň půlka před náma… Další skaliska a hulící blbci s neskrotnými auty, lekce francouzštiny cestou na Rýzemburk, ukázková zřícenina akorád pro princeznu a kočího i s velmi originální roklí, všude kam se člověk podívá.
To už nám nezbývalo než se kochat krajinou a pomalu dojít do Oseka. Cestou zpátky nás stihl pěkně polekat místní pes a málem přejet vejrostci s bmxkama a pobavit snobský domorodci se zlatýma rámama v oknech a lvech na vstupní bráně, s popelnicí místo auta. Opravdu vkus jak prase:D
Nádherně to vyšlo, a jen jsme došli na zastávku,  jel nám autobus zpátky do Teplic. Na hodinkách sedm hodin…Takhle dlouhou tůru jsem fakt nečekala. V autobuse jsme málem usnuli a mě došlo, že mi nějak hoří tváře. No, nebylo to ošlehání větrem, jak tvrdila Terka, ale spáleniny od horského sluníčka s.r.o. Večer mi úplně začal hořet obličej a přišla i teplota. Naštěstí to zahnala zelená mast:D

Pondělní a hlavně čtvrteční zážitek mi dokázaly, že den může stát za to od rána do večera, pokud má člověk vytčený cíl a motivaci. To tenhle týden rozhodně měl.

Spontání akce patří k těm nejlepším. V pátek místo oddychu a odpočinku opět vládl adrenalin a info z netu mne zavanulo do     ústeckého Cirkusu na dnb večer pražských Faith in sound (system). Cirkus po znovuotevření po půl roce prokoukl, akce byla pohodová a zvuk v malém prostoru hodně kvalitní, stačily tři hodiny různých jungle/tech/step kreací a bylo na čase i vhodno vyrazit domů spát. Což se povedlo stejně až v brzkých ranních hodinách, ale praní se ve vlaku s vlastním řízkem v alobalu po boku chudáka psa a záchvaty smíchu, byly nezapomenutelné a člověk ani nemusel nic vypít.

V sobotu polední vstávačka, docela promrhané odpoledne na internetu, ale hodinová procházka lesem pod Doubravkou a menší focení kolem Bystřan a Písečáku mne nabily nostalgickou náladou blížícího se podzimu a les nádherně voněl houbami a studeným vzduchem. Lepším zakončením tohohle úspěšného týdne, nemohlo být nic jiného, než mrazivě vizionářský sci-fi thriller EQUILIBRIUM, nemálo podobný film Matrixu a orwellovskému 1984. Není lepší spojení než akční bojové scény a hodně psychologický obsah. Až nebezpečně pravdivé.

No a poslední hodiny do konce srpna ubíhají tak, že nemá takřka cenu je chytat, člověk se jen může nechat unášet a přát si, aby do prvního září zažil ještě poslední chvíle zalité zlatým letním sluncem a prožil okamžiky, které si bude dlouho pamatovat.

Být každý týden jako tenhle, byly by prázdniny těmi nejlepšími, které jsem kdy zažila. Co na tom, že byl nebel letos nejdál 100 km od hranic. Poslední srpnové dny mohl strávit s lidmi sobě rovnými, stejně smýšlejícími a za to je nesmírně rád. Ještě dlouho bude na tenhle udivující víkend v nekonečných zimních i podzimních plískanicích vzpomínat v dobrém!

JSEM NEŠŤASTNÁ, JSEM TĚHOTNÁ, ASI (S)KOČÍM Z HRADU!!! S kým je princezna těhotná?
parta hyc

naše parta HYC

ou shea
Oh-shea! Skok hluboký:D


faith in sound
Faith in sound- elektro akce v ústeckém Circusu:)


by nebel(r)

Nejen OSHO

30. srpna 2010 v 21:25 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Je potřeba si vychutnat každý okamžik, který se nám zdá krásný, jiný, zvláštní. Nepozastavujme se nad ním, vnímejme ho každým kouskem těla a duše a čerpejme z něj energii. Až nám bude nejhůř, vzpomeneme si, že život je o kráse, štěstí a hlavně lásce. Je o nás a my tvoříme jeho podstatu, jež je naší cestou. Prožít okamžik je nejlepší lidská schopnost, hned po schopnosti milovat a to nezávisle na někom a na něčem. Prostě milovat každý okamžik a snažit se z něj vyjmout pozitiva. Avšak co je hlavní, věřit a mít rád sám sebe. A prostřednictvím sebe pak druhé. Je to ale ještě dlouhá cesta. Čím dříve a po malinkých krůčcích jí začneme, tím bude vše hezčí.

buddhian love

nebel(r) osobní spirituální zkušenost:)

A pak byla tma

21. srpna 2010 v 15:13 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Uděláte všechno aby jste dali najevo svou přátelskou lásku a jediné co se dostaví, je opovržení. Těmi, kdo již nezvládají sami sebe vůči vám a tak je jediná cesta, vás zatratit, poslat k ledu, že se asi objevíte nějak chytřejší anebo je budete míň otravovat, oni nechápou že jaká osobnost jste, taková už budete navždy. Oni si myslí, že z vás vymrskají něco lepšího. Něco, co se jim bude hodit a lépe padnout, snad k šatům nebo odstínu jejich hlasu, či klidně i barvě vlasů.
Vždycky když jste mohli, i když jste méně chtěli a měli své povinnosti a zájmy, i tehdy hodili jste laso. Tomu, kdož nazval vás nezralými, tímž poslal vás na vaší pouť, prý už vás nepotřebuje. Stínítko mezi rostlými duby. Mnich mezi aristokraty, oddávajícími se svým vášním.
Nechci tě a své přátelství si strč někam. To četla jsem na hedvábném papírů. Papír jsem zlostí zmuchlala. Odříznuta od své přirozenosti a nenucenosti, jen proto, že do krámu nehodím se. Snad pro svoji dvojjakost, jež není přeci trestná. Kde zaseli strom, najednou kácí les s tím, že dávno nikomu nepatřil.

Prostě vezmu tři roky a spálím je jen tak, hodím je do koše, aby to náááhodou už nebylo přehnané. Už byl přesycen ten, kdo přesycen je sám sebou a sám sebe nezvládá a jedinou mu obranou na jeho ego a náladovost, jelikož je na mnohem vyšším stupni duchovním i životním, je, že druhé hodí do koše a čeká, že se vrátí zčista jasna někdo jiný.

DÍKY. Na takto vzteky vibrujících základech by člověk postavil jadernou elektrárnu... SERU NA VENDETU, SERU NA INFORMACE, NEPROSILA JSEM SE ZŮSTAT OSAMOCENA PŘED ROKEM 2012!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

podejte mi někdo tu atomovku prosím..odstřelím se do jiného vesmíru.

Nic nebolí tak, jako zrada nejlepšího kamaráda. Nashledanou v lepších časech- s mým klonem, certainly;)



" A až si projdeš tím nejtemnějším očistcem, nečekej, že byl posledním. Vždycky se najde další a další. Cesta života je už taková. Hawk!"

Moldavská party - konečně hotovy i fotky!

8. srpna 2010 v 17:28 | nebel |  Moje galerie
Sice to trvalo týden, zato jsem si ale na jak úpravě, tak i chronologickém umístění fotek, dala pořádně záležet:)  To budete čučet!

Stačí se přehoupnout sem:


A můžete se kochat vtipnými fotokreacemi, trochou experimentování jak se stylizací, tak i kolorizací fotek a psycho komentáři:)


Věřte, že výlet byl stejně tak trhlý, jako tyhle fotky, možná ještě o něco víc:D

everything by nebel(r)

/jen asi dvě fotky pořídila Yupka a Till, nikolif nebel/

Moldavská party aneb horská dobrodružství s Yupkou a Tillem

3. srpna 2010 v 20:46 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Konec minulého týdne patřil zaslouženému odpočinku v horských zákoutích, na místě, které má už od dětství nebel nejradši - na Moldavě, kde znám každý kámen v okruhu několika kilometrů a kde je postavená naše chata, z obou stran obestřená temným Schwarzeswaldem.

Počasí od příjezdu nám vůbec nepřálo, rozpršelo se a byla zima jak na podzim. Od výletu do Německa jsme ale jako správní "tůristí" ( jak by řekla yupka) neupustili a po vydatném guláši s túze pálivou paprikou, jsme se vydali autem - směr Altenbergské nádraží.

Už už to vypadalo, že vlak, kterým chceme sjet kus Saska, vůbec podle pečlivě nastudovaného řádu nepojede, zmatků bylo jak buchet, ale nakonec jel, jak měl a my byly štěstí bez sebe, že jsme to nezabalily a neodešly do tamního Penny.

Těsně než vlak odjel, se nám povedlo nasednou a doslova za chodu jsme s yupkou otravovaly spolujedoucí ženu lámanou anglo - němčinou, aby nám poradila, jak si koupit jízdenku. Pani nám saštinou něco vyžblebtla a koupila nám lístek za cenu, která byla napsaná i ve "fahr-plánu", který jsme si předtím nastudovaly. Pak to bylo sice trochu jinak, ale nebudu předbíhat..



Zakoupily se jízdeny a cesta do městečka Heidenau
byla velmi akční, už jen proto, že se rozpršelo a voda hřmotně bubnovala na trup luxusního vlaku a vtipné bylo, že ač byl vlak přeluxusnější, na záchodě voda netekla:D (což se v našich kodrcákách stává akorád v zimě a to je co říct :D)
Takže jsme za sebou neměly ani půl hodiny cesty a už jsme byly obohaceny o tuto skutečnost. Po celém vlaku se rozléhalo štěbetání Hildegard a Trůd co jely s námi, ale déšť zvenku byl hlasitější.
Přestože byla okna jako od nerozleštěného ironu, snažila jsem se fotit, co to jen šlo. Za necelou hodinu jsme byly na místě, se samozřejmostí vystoupily
a že půjdeme na ten vlak, co jede zpátky. Mě bylo divné, že ten čas odjezdu je za dalších deset minut. No jistě, že se jelo tím samým vlakem, takže záchvaty smíchu a šly jsme se s yupkou schovat ochotně zpátky, protože zrovna se z nebe valily úplné provazy vody.

Tentokráte jsme nejely do Altenbergu, ale do Geisingu, kde na nás měl čekat Till i s "taxíkem" a Besinou. Jízdenu jsme přece měly, takže jsme si vychutnávaly opačnou stranu cesty, než kudy jsme přijely, kochaly se výhledem (už přestalo skoro pršet) a fotilo se jako o život… Vysmátý jsme byly i když přišla průvodčí, jenže…:D Ta jízdenka, o které jsem si myslela, že byla "společná" nebo hromadná, nebo tak (ach, moje debilní němčina:D), byla pro 1 osobu ne pro obě, ta pani předtím nám to fakt blbě vysvětlila. A už byla mela, ale místo nervů jsem se smála jak blbá a šla v závěsu kypré průvodčí, která mi deset minut něco vysvětlovala a nepustila mě ke slovu, zatímco prekérně vyťukávala na automatu tu správnou další jízdenku.. Mno, takže jsme měly s yupkou veselo:D A pak že je ten vlak levnější. Příště budeme radši zticha:D

Dojelo se do Geisingu, kde už Till v očekávání obešel se psem celý město, chvíli se kouklo na turistickou mapku no a jak jinak, šlo se nakoupit do jejich Penny:D Měli tam docela fajn výběr, ale jelikož se yupce mírně smrskla vlivem jízdenek peněženka, radši jsme se skromně držely pár položek -pečivo-čokoláda-sýr-uzenina
a dělaly, že nic:D

Jen se dojelo na chatu, udělalo se poměrně pěkně, že se dalo i večeřet pod širým nebem. A želvička se mohla nakrmit taky venku a okusit poslední čtvrteční paprsky na vlastní krunýř.

Večer jsme pozůstaly s yupkou na chatě samy, jen my a zvěř:D a spatřily při západu slunce dost podivnou věc- těsně za chatou si jakoby hrály laně, nebo mladá vysoká, asi pět minut skákaly po lese a měly dost trhané pohyby, skutečně to vypadalo zajímavě, až trochu strašidelně… Nevěděly jsme, jestli se něčeho nebojí nebo před něčím neutíkají. Povedlo se mi natočit pár zajímavých záběrů, takže posuď te sami - chtělo by to nějakého myslivce odborníka :D (p.s. snad se mi sem později to video povede nějak hodit...)

Večer byla s yupkou u televize sranda jako vždycky a to jsme ani nemusely nic vypít. Její "Pelikán je druh tukana,ne?" totálně zabodoval:D Docela pozdě se šlo spát a noc moc klidná nebyla. Pořád nějaký rachtání dole v chatě nebo venku, člověk by až věřil, že se vrátily ty laně a vůbec, les je neustále v pohybu a plnej různých zvuků, o pracujícím dřevu chaty nemluvě… Nejhorší věc na světě, je sejít schody do přízemí a dojít si na záchod, všude v předsíni tma a tak… Ráno yupka zjistila, že to byla asi veverka, ale bůhví, co dělalo bordel. Pořádně jsem se vyspala až po svítání a že jsem si přispala…
Pátek byl den odjezdu, ale zdaleka sranda nekončila. Teprve to začalo a po dalším dobrém obědě (jak jinak!) Till neotálel a přemluvil mě, že se pojede zase do Altenbergu, tentokráte na trochu adrenalinové zábavy.

Než jsme se dostali k zábavnímu areálu, museli jsme vyšplhat asi 500 m do kopce. Už jen to dalo zabrat, co teprve se mnou udělají atrakce?:D

Till už se chechtal a mě se strachy svíral žaludek. Přemlouvali jsme babičku, ať jde se mnou na bob a tak se mi trochu ulevilo. Jenže nakonec jsem musela jet sama, na jeden bob by jsme se obě nevešly, stačilo, že jsem z toho vyčuhovala já. Takže yupka nechala propadnout svůj dvoueurový lístek, Till se mohl pominout a po pokynech otylé instruktorky, která mi nakazovala, že se brzdí pákou nahoru, jsem se vezla po laně vzhůru, vstříc nečekanému nebezpečí.
Ale než to člověka vyvezlo nahoru, uplynulo skoro pět minut. Záda kvůli téměř žádné možnosti se opřít bolela a poloha těla skoro třicet stupňů vůči svahu, byla pekelná. No než jsem si stačila výrazněji v duchu postěžovat, už nastala akce. Jelo to se mnou jak fík, ale nevěděla jsem, jak moc se může nechat bob rozjet, tak jsem brzdila a chytala nerv.
Druhá jízda už byla samozřejmě volnější, takže i rychlejší. Jenže strach byl silnější, navíc za mnou jely asi tři kindrové, a tak jsem musela jet bez brzdění a málem se mi povedlo vypadnout z dráhy:D Sice to zní vtipně, ale k smíchu to fakt nebylo, málem jsem umřela strachy, adrenalin nebo ne a víckrát už jsem na dráhu nechtěla. Aspoň ne ten den. Tillán furt přemlouval, ale měl smůlu a můj zrak se stočil na jinačí a jistě lepší atrakci- člun "šup do vody". Což se ukázalo jako nejlepší atrakce dne a možná i týdne =)
Hodně zajímavá simulace volného pádu (jen asi vteřina, ale co:D) a pekelných představ, jak to asi vypadá těsně před smrtí a hlavně obrovská sranda, když vás pozorují oči skoro deseti lidí:D Kdo nezkusil, nepochopí, ale po třech nebo čtyřech jízdách, jsem byla vysmátá jak lečo a zase se tam někdy ráda svezu=)
Jelikož se kvapně blížil čas mého odjezdu, jen krátce jsme poseděli na horské lavičce a pomalým krokem se šinuli k autu. Ještě rychlá večeře, no a už se šlo na autobus, který jel naprosto na čas, takže jít o nějakých pár minut později, můj pobyt na horách by se prodloužil o další den:D A ani by to tak nevadilo, z cesty jsem byla mírně ztrhaná, ale stejně bylo na horách líp, než v Teplicích. Kdo zná yupku a Tillána, nemůže se mi divit:D

nebela ve vlaku
Tady je pár fotek na ochutnávku, zbytek bude v samostatné galerce;)


nástupiště v Altenbergu



Tak zas někdy, čau můro!

by nebel(r)