Říjen 2010

Kouzelná botanická s akční yupkou

28. října 2010 v 19:03 | nebel |  R3portag3 by nebel(r)
Tak se mi ještě k narozeninám splnilo stále odkládané přání - exkurze do nově předělané (2009) Botanické zahrady u nás v Teplicích. Každý o tom básnil, jak je tam pěkně a nově všechno udělané, mno ale mě se tam samotné nechtělo a nějak nebyla příležitost se tam dostat.
Až mou milovanou babičku napadlo, že se tam o volnu po narozkách zajdeme podívat, dokud všechno není pokryté sněhem.

Sice už většinu rostlin a květin venku pomalu spaluje mráz a nic nekvetlo, i tak byla procházka ve venkovní zahradě zajímavá. Především napůl opadané stromy měly zajímavou barvu a "poetova"lavička vypadala jak vystřižená z nějakého gotického románu:)
Zato uvnitř, tam jakoby se schovávala úplně jiná dimenze. Veškeré rostlinstvo, veškerá flóra tam, působila jak z kouzelné bylinné pohádky anebo Shponglova světa:D

Za hodinu a půl jsme se prodraly vegetací snad všech kontinentů světa, přivoněly si k roztodivným exotickým květům, prošly se ve výši obrovských banánovníků a hlavně jsme potěšily svá očiska květinami, z kterých jsem většinu v životě neviděla:D Co mě ale na celé návštěvě naprosto rozsekalo, byl Pan Rejnok z akvarijní říše:)

V akváriích měli dva, jeden, ten můj, byl od chvíle, kdy se střetl s mým foťákem u skla svého příbytku, jak z divokých vajec:D kroutil se a tančil, hrozil mi svým elektrickým ostnem a zlověstnými zuby (skoro jako žralok!) a celou dobu nadouval to svoje bříško, jako bych mu brala jeho teritorium.
Ten druhý, klidnější, byl ve vedlejším akváriu, kterému panovala "namyšlená a nadutá" obří asijská ryba, jakýsi kapr či co:D a chudáček rejnok byl raději schovaný pod kořeny, než aby se střetl s rybou. Nedivím se a docela ho i chápu:D

Celkově to byla moc příjemná prohlídka, nikdo nás nerušil, protože jsme byly jedinými návštěvnicemi, takže jsme měly na všechno čas a klid a mohly jsme se alespoň na malý střípek dne ocitnout  v jiném světě, kde vládnou predátoři rostlinné a vodní říše:) Kdyby mě tam babička nevytáhla, asi bych tam doteď jen tak cestu neměla, takže děkuji moc, bylo to nevšední odpoledne;)

A dokonce se zrodilo i pár fotek a videí mým neposedným foťákem, který se rozhodl poslouchat (vyjma asi 30ti totálně zkažených fotek, což by jinak zrovna byly skvosty, do háje:/)

lavička botanická
jazýček
promenáda jungle
red flower
rejny boyvidea běsnícího rejnyboye mejbý budou, pokud se mi je podaří někam vložit;)

by nebel(r)


Kdo ještě v Botanický od rekonstrukce nebyl (což pochybuju,že někdo z Teplic je takový looser jako já:D), anebo jste zdaleka, doporučuju! pro studenty za 25, no nekupto!;)





Z nemoci rovnou do bujarého zestárnutí -illness crossing birthdays

26. října 2010 v 13:52 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Ani jsem se nestačila pořádně rozkoukat z týdenní rekonvalescence (vlezl na mě nějakej bacil a jelikož mám zvykem všechno přechodit, nenapadlo mě, že mě to na tři dny doslova položí!) a už mi mi včera skočily na hřbet neohrabaně a zcela flegmaticky - JEDNADVACETINY...

Zní to hrozně nepřátelsky, staře, laxně a příliš strojeně:D Už budu navždy dvacátník, připadám si jako vyřazený dvacetník hluboko v kapse.

Na tvrzené dospělosti není nic krásného.. Netěším se na to, že si můžu dát svoje "Xprvní" pivo, ani že už si můžu dělat co chci, nevyjímaje sebevražednou jízdu autem nebo seskok padákem... Je to standartní věk a žádné příjemnosti mě nečekají:D

To je ale pesimistický pohled, co? No, jelikož jsem se během celého roku od svých dvacátin učila být pozitivní složkou vesmíru, zanechám plácání o negativech a radši se zamyslím, co mi vlastně moje o rok starší podstata, přinesla hezkého:)

Vlastně se toho dost splnilo a naplnilo od loňských podzimních nepokojů a zimních tichých monologických bojů:D

Studuju co chci (alespoň ta snaha, víte co:D), umím svá přání sdělovat vesmíru a naopak se těšit z každé malé chvilky, protože jen přítomnost má nějaký smysl. Mám téměř svojí hlavu, snažím se o spontánnost a v materiálním světě po malých krůčkách vyšlapuju cestu svých snů. Tak například- spolupráce s Pařátem. To je něco, co mě momentálně hodně naplňuje, motivuje a žene vpřed v oné pomyslné "kariéře" a touze psát.

Mnoho přemnoho a nejvíce - to mi dala OSHOVA filosofie, učené knihy a přemýšlení nad celkovým během světa. Je krásným zjištěním, že strůjcem všeho jsem si já sama, nikoliv systém, nikoliv nikdo jiný. Alespoň co se niterných pochodů a životní cesty týče.

I když TADY rozhodně nejsme SAMI. To každopádně ne:)

Nebel pronikl do tajů všeho mezi nebem a zemí a Zemí a vesmírem více, než kdy dřív. Nežene se však už temnými zákoutími, možná do nich jen tak občas nakoukne. Barvy, fantazie, příroda a byliny, to vše naplňuje tuto mou i ostatní z dimenzí.

Co do shrnutí si tedy myslím, že do dalšího roku svého života jsem vklouzla poměrně šťastná(ano, cítím stále vnitřní neklid a nespokojenost, ale to je zdroj jen "něčeho nového co se děje"), o dost vzdělanější životem, zkušenostmi i obohacená lidmi, kterýmiž se poslední rok obklopuju a kteří (většina z nich)mi dávají jen dobrou náladu, inspiraci a v nemalé řadě taky porozumění a myslím, že to je pro mě jako štíra tou nejvyšší prioritou. Proto ze srdce děkuju všem, které považuji za své dobré kamarády a přátele a oni zase mě:) (nevyjímaje tu nejlepší babičku pod sluncem, které děkuji že je!)

Spousta zážitků, které jen tak obyčejně nevysvětlím, také změnily můj pohled na svět. O to více, že jsem je mohla vnímat právě se svými nejbližšími.

Přestože jsem pokročila i ve velkém vnímání sebe sama a sebelásky, ještě je hodně co pilovat:) Především však je úspěch, že se pomalu, ale jistě odpoutávám od toho materiálního konzumně-komerčního a povrchního světa a vítězí duchovno. Snad bude stále víc a zároveň ho bude vyvažovat i složka ze všech štírovi nejnenahraditelnější -LÁSKA. A to ve všech možných formách i podobách.

Snad bude nebel do jubilejně dvojitých narozenin, které oslaví příští rok,( pokud bude Země stále na svém místě) SPOKOJENA a POCHOPENA  bude jen sama sebou:))

oracle
core
nebel(r), the 21st yrs old in the 21st century

Znovunabití pozitivna aka Kostra is back!

9. října 2010 v 14:48 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Po zažití velice krušných dní, v nichž panovalo kromě hnusného počasí, vůbec se nerovnajícímu tomuto ročnímu období, hlavně však myšlenky temné a nálada na bodu mrazu, hádky, nedorozumění a beznaděj, opět nastoupila pozitivní stránka věci na scénu.

Jsem nesmírně vděčná, že opět se mohu věnovat všemu naplno a s relativně čistou hlavou, plná elánu a své štíří energie. Ještě pár takových ledově chladných dní, kdy nebylo vidět slunce ani nehřála lidská srdce, už bych asi myslela na nejhorší únikovku.

Ale je blbost skládat zrána zbraně... Ještě, že jsem vydržela, že už je všechno zase tak čiré a jasné, žádný kal na hladině myšlenek, nic ostrého v duši, že nemůžeš jíst ani spát. Je krásný podzimní den, hrající všemi barvami (především ty červené a žluté odstíny stromů jsou tak kouzelné) a já cítím až v konečcích prstů tu radost, že je můžu jen tak pozorovat a nepřemýšlet urputně 24 hodin nad NIČÍM BEZCENNÝM, NEVYŘEŠITELNÝM.

Je to pěkné, být pozorovatelem usínající přírody, stále však plně ozařované teplým říjnovým sluncem:) Spousta váh včera oslavilo svou každoroční "harmoniku" a ani Kostra nebyla výjimkou. Tak jsme to vzaly zvysoka a zvostra a skvěle se včera pobavily, jak už to kostry obvykle dělají:D Tentokráte to bylo dost neobvykle, chmelově a upírsky na lavičce, s bleskem a skečemi vyřvávajíc na půlku centra města, ale sranda byla neskutečná a vybití emocí taktéž;)

Opět cítím velmi pozitivní vibrace kolem sebe, s čímž by se mělo velice rychle a hluboce začít pracovat a nachytat a sdílet, dokud jsou. Známe, že?;)

Nechám se jimi, společně s velmi mysl-otevírající a přitom relaxační hudbou unášet. Těším se, že nadcházející dny budou akční (nejen vlivem štíra právě stojícího v čele měsíční vlády:D), už jen proto, že za chvíli je tu MY OWN KLEPETOVÁ CELEBRATION, to zas budou mely;)

Jedno je jisté, určitě si v následujících dnech neodpustím kvalitní četbu -velmi doporučuji dvoupovídkový svazek HORACE MCCOYE -Koně se přece střílej+ Měl jsem zůstat doma (zde)
Je to totiž zatraceně oddychová, vizionářská a kvalitní četba, která potěší nejen při dlouhé chvilce ve vlaku, ale i jen tak a předá vám minimálně zamyšlení. Tahle knížka přispěla k mé opět se naplňující dobré náladě, která se zase vynořila v tento čtvrtek, kdy padly všechny rozsudky a rozhodnutí.

Taky mě především čeká hodně cestování, budu (ač už maturitu mám dávno v kapse) pravým "středoškolákem", studujícím ve středu:D, asi prožiju pár krutých časných rán v pozoru ve vlaku a některá pekelně smutná krásně-podzimní odpoledne ve škole, ale dva dny v týdnu, to skutečně ujde..

Pokud budu mít náladu a energii jako nyní, vše se zvládne hravě a ještě zůstane něco od cesty:D

Ať se má každý stejně fajn, jako by právě zjistil, že svět je moc krásný (myšleno svět jako takový -příroda, zvířata, roční období, krásy světa, nikoliv to, co z něj po staletí dělají lidé;))

chakras

nebel(r)

Nebelovy zápisky z Baltu part.3

6. října 2010 v 14:35 | nebel |  napsáno nebel(r)em

LUTZI STRAUB: NEBELOVY ZÁPISKY Z BALTU

Den třetí - Tak trochu ponorková nemoc v přístavu (Warneműnde) 27.9.2010

Dnešek byl náročný pro změnu na psychiku a tak nějak nečekaně ponurý… Až teď navečer, zdá se, vše se vyjasnilo alespoň v rodinných vztazích a tak je tu relativní pohoda. Opět máme v nohou dobrých deset kilometrů, tentokráte ne z výšlapu, ale promenádování po celém přístavu Warneműnde.
Toto město je součástí velkého přístavního celku Rostock, ale za časů Východního Německa tomu tak prý nebylo, tvrdil Tillán. Ač bylo "teplo" jako v prosinci a déšt si k nám našel cestu už při cestě tam, směle jsme vykročili na další poznávací a pro půlku osazenstva taky nostalgickou, tůru skrze celé město a pobřeží.
Začali jsme nesměle v přístavišti všech obřích parníků i malých bárek, jejichž nejčastější náplní byla prodej mořských potvor v housce s čipsama a poskytnutí útočistě pro divoké racky a alky. Protože byl čas poledne, vyhlédli jsme si pěknou kavárnu Junge Stadtbäckerei a jako by mi ostatní četli myšlenky (měla jsem už od rána chuť na nějaký sendvič nebo bagetu), přistupilo se na strategii alternativního oběda a každý (krom Tilla, ten se vydal loudat s cigaretami na pobřeží a jít na lov jeho oblíbeného bratwurstu v housce:D) z nás si dal jiný druh sendviče. Já měla asi nejluxusnější- grilovaný kuřecí steak s rukolou, sušenými rajčaty a nějakou strašně dobrou omáčkou, prostě par excelence:D Takových luxusních kaváren bylo ve městě hned několik a patří mezi hodně kulturně vybavená jídelní místa a myslím, že kam se na ně hrabe naše Costa coffee, nedej bože Macdonaldy! Pochutnali jsme si a ještě to bylo čerstvé a zdravé. Pokud budete v Německu, doporučuju se stravovat určitě raději v takovýchto prostorech;)

Hned nato mi nabídla Ivana, jestli chci koupit smažené kalamáry, naposledy a poprvé jsem je jedla před deseti lety v Itálii, takže jsem neodolala, i když jsem si už nepamatovala, jak to vlastně chutná. Výsledek byl více než překvapující - velké chutné smažené a vůbec ne mastné kroužky se žvýkavou hmotou uvnitř - Yupka to přirovnala ke smažáku, já bych to definovala spíš jako žvýkačku v těstíčku s příchutí ryby:D Ale bylo to neskutečně šmakující (a to bych jinak chobotnici do huby nevzala!) a především zdravé no a tradiční, tak nač odmítnout…
Tamní racci byly opravdu vypasení a doslova obří a vypadali ochočení, hlavně když se kolem nich mihla jakákoliv pevná potrava:D
I přes nepřízeň větru a deště jsme putovali na konec přístavu až k mysům, kde se moře rozbíjelo o kamení a člověk si klidně na určitých místech mohl stoupnout a doslova se vykoupat v roztříštěných vlnách. Zdvořile jsem nabídku moře odmítla a málem mi upadly uši sílou větru. Fotila jsem, co mi ruce stačily, ale většina fotek bude s horší kvalitou - přes všechny mi šly ony hnusné noisové skvrny, které se přes objektiv přeháněly celý den. Nj, co čekat od opraveného foťáku- lepší než žádný…

hafran

Když bylo dost kochání se otevřeným mořem u majáku, Till a ostatní prý, že se půjde k hotelu Neptun, aby si oprášili svou nostalgickou slinu, kdy trávili u hotelu dovolenou před více než třiceti lety.
Hotel byl asi kilometr po plážové promenádě daleko a já už toho měla v tom větru a dešti dost… Půl hodiny nám to zabralo, než jsme se doploužili k hotelu, nakonec se po úporném čekání, až si V&I všechno nafotí a projdou se po pláži dosyta, rozhodlo, že se půjde konečně zpět. Prý to hodí tak hodinu cesty… Celá žhavá na návrat v tomhle počasí přímo po větru jsem si nasadila na hlavu palestýnu a kapucu a modlila se, aby to ty bolavé nohy a ošlehaný obličej větrem vydržely. Aby nebylo srandy v té zimě málo, Tillák všem koupil kafe To Go a sesedli se venku před kavárnou, protože byla obsazená invalidními důchodci do posledního místa. To už na mě bylo přece jen trochu moc… Nechápala jsem logiku toho, co tvořili. A hlavně měla všeho dost, už jsem se viděla spící v autě cestou zpátky. Hm… Ještě půl hodinky vydrž nebelečku jejich manýry a pak se snad povede. Naštěstí to bylo dřív, Ivana i Yupka proklínaly Tilla, že jim koupil zbytečně velké kafe a měly plné ruce práce, jak se toho zbavit:D Nj, myslel to dobře…Já naštěstí neměla problém, měla jsem svůj vanilkový roibos a neřešila to, co oni. S neuvěřením, já už pohroužená do té z horších nálad, jsme se dostali po nekonečném putování, větrnými ulicemi s krásnými cihlovými domy, k autu.
S křečemi v nohou z chození se
mi podařilo pěkně tvrdě usnout a probudila jsem se jako vždycky babičce na rameni, která spala taky:D
K mému potěšení se jelo na tradiční nákupy do Greifswaldského Elisen Parku, kde mají od oblečení po elektroniku, něco jako německá hypernova. Cdčko se Soporem ani Rammsteiny se nekonalo, ale jak už bývá zvykem, ukořistila jsem Sonic Seducer s dvěma plackami klipů a hudby a ke svému úžasu po dvou letech sehnala i borůvkové víno (nic lepšího neexistuje!).
Takže ta dnešní námaha byla nakonec po zásluze odměněna a ještě jsem si neodpustila rebelské triko se sprejerskou plechovkou z Gin Tonic (nemám ve zvyku plýtvat penězi pro tyhle hogo fogo značky, ale triko je vážně parádně rebelské:D). To jsem si snad ani nezasloužila…
Po hodině a půl v Elisen Parku se konečně naše cesta linula domů do Lubminu.
Zítra se balí a odjíždí, počasí je i teď v noci pekelné, vichřice u moře je extrémně strašidelná, snad neumřu v noci strachem, včera už k tomu moc nechybělo:D
A zítra to vypadá na menší prohlídku Greifswaldu a adieu domů…Škoda, že nám přálo vše, kromě počasí…

majáková
Majáková Lutzi- foceno yupkou:)

bei nebel(r)

Nebelovy zápisky z Baltu part.2

3. října 2010 v 14:36 | nebel |  napsáno nebel(r)em

LUTZI STRAUB: NEBELOVY ZÁPISKY Z BALTU

Den druhý- Až na vrcholu sil (Ruyana) 26.10.2010

Dnešek patřil k těm nejvytíženějším, nejnáročnějším a zároveň nejakčnějším dnům. Asi deset hodin jsme strávili projížděním a hlavně procházením veškerých míst ostrova Ruyana. Všech pět je nás naprosto unavených a vymrzlých po celodenním cestováním v ne zrovna příznivé a divoké krajině tohoto ostrova, skrz naskrz ovívaném mořským severákem.

Naší cestu jsme započali hned zostra, nájezdem na převozní loď, která nás během minuty překlenula na břehy Ruyany a tak nějak tuto mořskou výpravu symbolicky započala. Vítr foukal naprosto devastující silou, ale to byl ještě slabý odvar toho, co nás později čekalo na Kapu Arkona. To byl první bod naší dnešní mise. Před výstupem na Kap jsme se posilnili obrovským bílým bratwurstem v rohlíku (jen to rammsteinovské sauerkraut k tomu jsme si odpustili:D), já ho ani nedojedla, to byla fakt hornická porce, ale Till do sebe ten zbytek dobrovolně během pár minut natlačil:D Ještě jsme si ve stánku s cukrovinkami naproti záchodům koupili čtvrt kila gumových bonbonů a šlo se na Kap.
Když opominu zastávku v menším areálu dílen se šperky, kameny (kde se mi povedlo konečně ukořistit lapis lazuli a drůzu achátu) a různými ručně dělanými hadříky, cesta na Arkonu trvala asi půl hodiny kolem roztodivných políček zahalených mlhou (nj, nebel is back:D). Všude po cestě se nacházely soukromé dílny německých sochařů, kutilů a řezbářů, kde se daly najít bizarní kousky do sbírky každého nadšence alternativního umění s dotekem mořské motivace.
V mp3 mi hrály Rammstein a bylo to jako z pohádky, spojení lyrické venkovské krajiny s tímto hudebním prvkem mi vháněly nostalgické slzy do očí. A co teprve, když jsme vystoupali až na mys Arkona, to nám zmizel úsměv ze rtů a začalo to pravé dobrodružství, spojené s vlnami, obrovskými skalisky, z kterých jsme fotili a pozorovali divokou krajinu pod námi, k tomu vítr asi 12 metrů za sekundu, to teprve vhánělo slzy do očí. Ale bylo to něco nezapomenutelného.
Nejbláznivější zážitek byl viset za dvojitou zábranou, jen opřená o provizorní dřevěné zábradlí a dychtivě fotíc, co jen šlo. Takhle jsem vydržela i několik desítek minut. Pak jsme objevili pana Námořníka ze dřeva a kolem něho se shlukující lachtany, také s dřevěným srdcem, ale roztomilé, skoro jako živé. Neodpustila jsem si to a musela jsem panu Námořníkovi zapálit jeho fajfku, alespoň symbolicky;)

kapitán morgen


Nahoře na mysu byla nejedna zajímavá dílna, spojená s prodejí krásných uměleckých artefaktů mořských umělců a taky galerie olejomaleb na dřevě. Vskutku skvosty. Ale jelikož většina stála nad 400 eur, spokojila jsem se reprodukcemi těchto fascinujících obrazů na pohledech a v objektivu svého foťáku;)

Zpátky jsem se nechala unést Tillovo nápadem a jela s ním dolů z mysu tamním vláčkem pro turisty - dole jsme byli za pět minut a já asi dvacet minut mrzla s plechovkou oranžády v ruce, zatímco Tillán futroval už druhý bratwurst a vyprávěl, jak bravurní byl na základce z dějepisu:D
Naštěstí vysvobození přišlo o dost dřív, než jsem čekala a už jako plnohodnotná osádka, jsme všichni sedli do auta, abychom hodili další zastávku na Ruyaně (nevím název?) a společně s Yupkou a Tillem jsme vlezli do anglické ponorky z 74´, která kotvila v přístavišti hned kousek od místa, kde jsme zaparkovali.

submarine Otus

Pro mě to nebyl takovej űberzážítek, přece jen jsem už před třemi lety v Penneműnde vlezla na o kus menší, sovětskou. Ale docela jsem se v téhle taky bála, hodně stísněné prostory a umělý redcode, který se každou chvíli spouštěl v reptácích ponorky, mě děsil. Nechápu, jak to ti submariňáci (pod Marínou?:D), mohli vydržet na těch útlých kanapích, které vytvářela dojem rakví pro živé a všude ty radary, hadičky, strojovny… Uf. Prohlídka celé ponorky trvala asi dvacet minut a kvalitně mě probrala z cestovní dřímoty předešlých chvil. A abych se zahřála, objednal mi Vláďa ve stánku hned vedle svařák a kvalitně mě to naložilo do krajních mezí mé mysli:D

A aby mě to jo hodilo jinam, hned jsme si to štrádovali na asi třicetimetrový most, jištěný jen několikacentimetrovými zápustky do země. Ha, ha. Tillák a Vláďa se mě a Yupce smáli a pořád dělali, jak se bojí na most vylézt. Všechno bylo tak krásné, zkrátka zase STAV a to po jednom svařáku, tak dobrou:D Asi do hodiny mě to přešlo a to už jsme se při západu slunce vezli na poslední zastávku - Göhrlitzen, kde nám rozbouřené moře teprve ukázalo, zač je ho u Baltu loket;) Jako bych měla málo ošlehaný obličej od větru a v nohou nebojím se říct i desítku kilometrů nachozeno. Ne, teprve akční focení rozbouřeného moře za přílivu, kdy mi málem nohy nestačily, při uhýbání divokým vlnám, olizujícími svými nezkrotnými jazyky písek pláže, ukázalo, jak je na Ruyaně dobrodružno za každého počasí. A my jsme zrovna vychytali to nejmíň příznivé, tedy nejdivočejší;)

Na mole jsme uhýbali s Vláďou sprše cca dvoumetrových vln a já se mermomocí snažila zachytit tříštící se hladinu a zápasy zkázonosných vln o molo, ale foťák mírně nestíhal, jelikož už byla tma. Yupka radši stála na kopci nad schodama k pláži a udělala nejlépe, ten vítr byl skutečně už brutální a vytvářel efekty, za které by se nestydělo žádné blackmetalové intro:D

Před osmou jsme vyrazili konečně na cestu zpátky sem do Lubminu. Chudák Vláďa, stejně unavený jako my ostatní, ale musel řídit a jízda po černočerné krajině, plné polí a stromů nebyla dvakrát přívětivá. Ale samozřejmě jsme to bez újmy zvládli a já tu teď v jedenáct hodin, už najedená, ťukám dnešní story do klávesnice, těžší o minimálně dvě stovky fotek, najedená všemožnými německými dobrotami a totálně vyflusaná a vymrzlá, z toho dnešně plnoakčního putování. Odvaz na druhou a skloubit tyto výsostné zážitky s nostalgickou příchutí a u toho poslouchat svou srdcovou hudbu, hm, vážně luxusní prožitek a den využitý na maximum. Snad ale zítra trochu zvolníme;) Už jenom proto, že má z nebe regenovat déšť:/ Tak uvidíme, meine lieben…
dark waves

bei nebel(r)

Nebelovy zápisky z Baltu part.1

1. října 2010 v 14:19 | nebel |  napsáno nebel(r)em

LUTZI STRAUB: NEBELOVY ZÁPISKY Z BALTU

Den první - Návrat ke starým kořenům (25.9.2010)

Do Německa jsme dorazili nečekaně brzy, ještě před polednem se
naše auto dotklo pozemku vily, která nám má být útočištěm po další čtyři dni.
Sice jsem byla zdolána únavou, ale k vlastnímu překvapení mé první
myšlenky směřovaly k projížďce městem na kole..
Nejprve ale vybalit nějaké věci, dát si na nakopnutí nějaký ten
čaj (ostatní preferovali sucharsky kafe:D), porozhlédnout se po domku, co se
změnilo a už jsme si to všichni šinuli směr pláž a moře.

Vítr tu od rána vane nesmírně studený, voda má nějakých 15 stupňů, což není vůbec málo, zato vzduch je ledový, takže jsme se všichni zachumlali do svých bund a pršiplášťů a dali
si okružní procházku, klikatící se od pobřeží Baltu několika uličkami, až do
středu města.
Všechna ta místa jsou mi tak důvěrně známá, až mi srdce
zaplesalo. Je to tu pořád stejné, jako před třemi lety. Jen už jsem se
procházela po molu a čichala ten čerstvý vzduch, nasáklý mořskou solí, o dost
klidněji a vyrovnaněji, než kdysi. Vlastně jsem v prvních okamžicích
návštěvy těchto míst byla nesmírně šťastná a okouzlená. A samozřejmě ukořistila
hned několik desítek fotek =)

Většinová část výpravy (rozuměj Ivana s Vláďou & Yupka
s Tillánem) se vydala o hodinu později na výlet na Usedom, kde je
k vidění maják a spousta mol, já jsem se rozhodla zůstat a odpočinout si
při jízdě na kole a při té příležitosti pořádně prozkoumat okolí. Zezačátku
jsem na kole umírala zimou, nohy však šlapaly do pedálů samy a tak jsem se
s chutí a elánem (kde se to ve mně jen vzalo, vždyť už jsem dva dny
pořádně nespala?!) vydala na průzkum Lubminu.
netzeplatz



Vše při starém, jen některé domy jsou v opravě nebo čerstvě
natřené sytými barvami. Je sobota a hlavně po sezóně, město bylo tedy klidné a
potkala jsem jen minimum aut. O to víc jsem se mohla kochat okouzlující
krajinou, projížděla znovu a znovu kolem pláže a lesního parčíku v centru.
Jen tu Jablečnou ulici (ApfellStrasse) jsem pro dnešek nenašla. Snad zítra.. Je
to totiž ta nejhezčí ulička v celém městě, taková pohádková, zkrátka
Jablečná ulice!
Snažila jsem se vnímat veškeré vjemy, které se mi dostaly "do
cesty", měla jsem takovou radost z toho, že opět po letech sedím na "svém"
kole, radost z pohybu i toho, že jsem se sem mohla vrátit, že se mi chtělo
štěstím zdravit všechny lidi. Ale odpustila jsem si to:D

Přece jen někdo tušil, že mám hodně dobrou náladu. Jeden německý
pán, co zrovna opravoval svůj dům se na mě pokaždé, když jsem projížděla kolem
usmál a zavolal "Tschau" :D či co a já mu jeho pozdrav a úsměv s radostí
oplácela… :D

Na kole jsem v opojení vydržela asi hodinu, když mé tělo
usoudilo, že už má všeho vážně dost a že je čas si jet odpočinout. Využila jsem
tedy své samoty, kterou tolik miluji, tak trochu si přemítala o všem,
polemizovala a nakonec mě přepadl hlad a spánek, takže jsem i v té
největší zimě, která panuje uvnitř vily a je snad horší, než zima venku
(nějakých 15 stupňů nad nulou), usnula na svém oblíbeném gauči v obýváku a
dopřála si několik desítek minut sladké nevědomosti, což mi více než pomohlo.
Ale už se těším, až se vrátí zbylí členové naší osádky, protože mám s Yupkou
domluvené, že si uděláme k večeři námi tak obdivovaný rajský salát, no a
pochopitelně se půjde na nákup do jednoho z místních diskontů. Fajn, už by
tu mohli být, umírám zimou a hlady…

Vypadá to, že dnes si kromě skvělých fotek a povznášejících
myšlenek, za které jsem mimochodem nesmírně ráda, odnesu do postele i pěkně
nepříjemné nachlazení močového ústrojí…Nohy mám už několik hodin úplně ledové a
krčím se u laptopu v dece, třech vrstvách oblečení a pořád se klepu zimou…
Oh shea, snad bude zítra lépe a méně hladověji:D
lutzi am molo


bei nebel(r)




Back from Germany and...

1. října 2010 v 0:12 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Z Německa jsem se vrátila celá a v pořádku už v úterý večer:) Bohoužel však mi hodně vyhrocené místní události směr Praha nedaly spát a dokonce ani volný čas neproběhl poslední dny tak dobře na to, abych sem s chutí přidala pečlivě dokumentované Zápisky od Baltu a hromadu fotek. Snad mi víkend i přes velmi rychle se blížící uzávěrku v mnou nově osídleném magazínu dovolí, abych sem něco málo hodila, než to rozjedu ve velkém. Držte palce:)

Heslem dnešního dne je: Nic není tak horké jak se zdá. Nech to vychladnout a nenech se zahnat do kouta. Lež má krátké nohy a brzy dojde k amputaci:D

Jako ochutnávku pro zvláště husí zejzen  a vás podobné živly, přikládám první foto:D

Hubu a počkejte si;)

rúgen

by nebel(r)