Nebelovy zápisky z Baltu part.3

6. října 2010 v 14:35 | nebel |  napsáno nebel(r)em

LUTZI STRAUB: NEBELOVY ZÁPISKY Z BALTU

Den třetí - Tak trochu ponorková nemoc v přístavu (Warneműnde) 27.9.2010

Dnešek byl náročný pro změnu na psychiku a tak nějak nečekaně ponurý… Až teď navečer, zdá se, vše se vyjasnilo alespoň v rodinných vztazích a tak je tu relativní pohoda. Opět máme v nohou dobrých deset kilometrů, tentokráte ne z výšlapu, ale promenádování po celém přístavu Warneműnde.
Toto město je součástí velkého přístavního celku Rostock, ale za časů Východního Německa tomu tak prý nebylo, tvrdil Tillán. Ač bylo "teplo" jako v prosinci a déšt si k nám našel cestu už při cestě tam, směle jsme vykročili na další poznávací a pro půlku osazenstva taky nostalgickou, tůru skrze celé město a pobřeží.
Začali jsme nesměle v přístavišti všech obřích parníků i malých bárek, jejichž nejčastější náplní byla prodej mořských potvor v housce s čipsama a poskytnutí útočistě pro divoké racky a alky. Protože byl čas poledne, vyhlédli jsme si pěknou kavárnu Junge Stadtbäckerei a jako by mi ostatní četli myšlenky (měla jsem už od rána chuť na nějaký sendvič nebo bagetu), přistupilo se na strategii alternativního oběda a každý (krom Tilla, ten se vydal loudat s cigaretami na pobřeží a jít na lov jeho oblíbeného bratwurstu v housce:D) z nás si dal jiný druh sendviče. Já měla asi nejluxusnější- grilovaný kuřecí steak s rukolou, sušenými rajčaty a nějakou strašně dobrou omáčkou, prostě par excelence:D Takových luxusních kaváren bylo ve městě hned několik a patří mezi hodně kulturně vybavená jídelní místa a myslím, že kam se na ně hrabe naše Costa coffee, nedej bože Macdonaldy! Pochutnali jsme si a ještě to bylo čerstvé a zdravé. Pokud budete v Německu, doporučuju se stravovat určitě raději v takovýchto prostorech;)

Hned nato mi nabídla Ivana, jestli chci koupit smažené kalamáry, naposledy a poprvé jsem je jedla před deseti lety v Itálii, takže jsem neodolala, i když jsem si už nepamatovala, jak to vlastně chutná. Výsledek byl více než překvapující - velké chutné smažené a vůbec ne mastné kroužky se žvýkavou hmotou uvnitř - Yupka to přirovnala ke smažáku, já bych to definovala spíš jako žvýkačku v těstíčku s příchutí ryby:D Ale bylo to neskutečně šmakující (a to bych jinak chobotnici do huby nevzala!) a především zdravé no a tradiční, tak nač odmítnout…
Tamní racci byly opravdu vypasení a doslova obří a vypadali ochočení, hlavně když se kolem nich mihla jakákoliv pevná potrava:D
I přes nepřízeň větru a deště jsme putovali na konec přístavu až k mysům, kde se moře rozbíjelo o kamení a člověk si klidně na určitých místech mohl stoupnout a doslova se vykoupat v roztříštěných vlnách. Zdvořile jsem nabídku moře odmítla a málem mi upadly uši sílou větru. Fotila jsem, co mi ruce stačily, ale většina fotek bude s horší kvalitou - přes všechny mi šly ony hnusné noisové skvrny, které se přes objektiv přeháněly celý den. Nj, co čekat od opraveného foťáku- lepší než žádný…

hafran

Když bylo dost kochání se otevřeným mořem u majáku, Till a ostatní prý, že se půjde k hotelu Neptun, aby si oprášili svou nostalgickou slinu, kdy trávili u hotelu dovolenou před více než třiceti lety.
Hotel byl asi kilometr po plážové promenádě daleko a já už toho měla v tom větru a dešti dost… Půl hodiny nám to zabralo, než jsme se doploužili k hotelu, nakonec se po úporném čekání, až si V&I všechno nafotí a projdou se po pláži dosyta, rozhodlo, že se půjde konečně zpět. Prý to hodí tak hodinu cesty… Celá žhavá na návrat v tomhle počasí přímo po větru jsem si nasadila na hlavu palestýnu a kapucu a modlila se, aby to ty bolavé nohy a ošlehaný obličej větrem vydržely. Aby nebylo srandy v té zimě málo, Tillák všem koupil kafe To Go a sesedli se venku před kavárnou, protože byla obsazená invalidními důchodci do posledního místa. To už na mě bylo přece jen trochu moc… Nechápala jsem logiku toho, co tvořili. A hlavně měla všeho dost, už jsem se viděla spící v autě cestou zpátky. Hm… Ještě půl hodinky vydrž nebelečku jejich manýry a pak se snad povede. Naštěstí to bylo dřív, Ivana i Yupka proklínaly Tilla, že jim koupil zbytečně velké kafe a měly plné ruce práce, jak se toho zbavit:D Nj, myslel to dobře…Já naštěstí neměla problém, měla jsem svůj vanilkový roibos a neřešila to, co oni. S neuvěřením, já už pohroužená do té z horších nálad, jsme se dostali po nekonečném putování, větrnými ulicemi s krásnými cihlovými domy, k autu.
S křečemi v nohou z chození se
mi podařilo pěkně tvrdě usnout a probudila jsem se jako vždycky babičce na rameni, která spala taky:D
K mému potěšení se jelo na tradiční nákupy do Greifswaldského Elisen Parku, kde mají od oblečení po elektroniku, něco jako německá hypernova. Cdčko se Soporem ani Rammsteiny se nekonalo, ale jak už bývá zvykem, ukořistila jsem Sonic Seducer s dvěma plackami klipů a hudby a ke svému úžasu po dvou letech sehnala i borůvkové víno (nic lepšího neexistuje!).
Takže ta dnešní námaha byla nakonec po zásluze odměněna a ještě jsem si neodpustila rebelské triko se sprejerskou plechovkou z Gin Tonic (nemám ve zvyku plýtvat penězi pro tyhle hogo fogo značky, ale triko je vážně parádně rebelské:D). To jsem si snad ani nezasloužila…
Po hodině a půl v Elisen Parku se konečně naše cesta linula domů do Lubminu.
Zítra se balí a odjíždí, počasí je i teď v noci pekelné, vichřice u moře je extrémně strašidelná, snad neumřu v noci strachem, včera už k tomu moc nechybělo:D
A zítra to vypadá na menší prohlídku Greifswaldu a adieu domů…Škoda, že nám přálo vše, kromě počasí…

majáková
Majáková Lutzi- foceno yupkou:)

bei nebel(r)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama