Březen 2012

PUSINKY - Naivita nebo čistá krása lidské duše versus tvrdá realita?

11. března 2012 v 16:46 | nebel |  REcenze

PUSINKY (2007)

Žánr: Road movie/ drama s komediálními a psychologickými prvky
Režie: Karin Babinská
Hlavní role: Sandra Nováková, Marie Doležalová, Petra Nesvačilová, Oldřich Hajlich


Zajímavé herecké obsazení pro mě bylo první impulsem, abych se na film podívala. Obávala jsem se, aby mé oči nespočinuly na něčem ve stylu zprofanovaných teenagerských komedií v čele s Vojtou Kotkem. Nakonec pro mne byly Pusinky dokonalým překvapením a doslova mi už v první polovině děje spadla čelist. To, že jsem to zhltla jedním dechem, asi nemusím moc zdůrazňovat….

Filmů s podobnou tematikou už tu nebylo málo, ale přestože by pojem "road movie" mohl spoustu lidí odradit ještě před shlédnutím, všechno je tu jinak. Tenhle film je originalitou a ani nemůžu říct svého druhu, protože on je tím, co by mohlo být základním pilířem nového žánru, který se vlastně ani nedá pořádně uchopit. Což je myslím, jedině dobře.

Typologie postav je natolik autentická, lidská a odlišná, že se člověk po několika minutách do děje naprosto ponoří a neubrání se ztotožňování se s některou z nich, anebo v nich alespoň vidí odlesk někoho, koho kdysi dobře znal…

Hořkosladkost dospívání a spontánní únik od rodičů a nalajnovaných pravidel, není ničím výjimečným a přesto tomu Karin Babinská vtiskla cosi neopakovatelného a tak moc blízkého všem, co si dospíváním právě procházejí nebo už prošli, ale mají na to stále velmi živé vzpomínky.

Klíčovým poselstvím filmu je přátelství a soudržnost, přestože si hlavní hrdinky procházejí každá zcela jinou cestou za hledáním svého vlastního Já. Jejich postupné spřátelení se s Išky mladším bratrem Vojtou, který zezačátku má zhatit vše, co si holky na svém útěku plánovaly, se vyvíjí postupně z vzájemného pohrdání až na jakési milostně laděné přátelství, kdy si ho Vendula i Karolína nápadně i nenápadně přátelsky i sexuálně dobírají. Zkrátka mezi těmi čtyřmi putovateli vládne nepojmenovatelné pouto, které asi nikdy nebude vzájemně zapomenuto. Tenhle nezvyklý fakt člověka zahřeje až kdesi u srdce.

Film není přecpaný zbytečnými klišé a je v něm velká dávka upřímnosti. Málokomu se podaří oslovit diváka přímo, udělat z něj pozorovatele a zároveň ho vidět očima všech postav najednou a vykreslit onu naivitu, okouzlení, zatracení a procitání, křehkost, ale především touhu po svobodě a spontánnosti.

Iška, Karolína, Vendula. Každá z nich něco skrývá, jakousi otázku na sebe sama a během jejich putování vyjde najevo jejich nejniternější strach i touha, prostřednictvím lidí, které stopují a potkávají a i nutnosti soužití se mezi sebou, zatímco jdou za svým cílem . Ne vždy to dopadá dobře, ale ve většině případů nad nimi drží ruku jakýsi patron mládí a odhodlání.

Ovšem v případě Venduly to bylo dost ošklivé procitnutí a scéna u benzinové pumpy v podání Filipa Blažka pro mě asi jako jediná byla dost nestravitelná…

Většina filmu se ale nese v duchu věcí, které se vždycky dají napravit a které spějí k nějakému lepšímu konci a tisícům možností, které nabízí mládí a odhodlanost.

A tahle svěžest, navíc umocněná snově/realistickým industriálním prostředím protkaným s přírodou, je největším motorem, který pohání film Pusinky od začátku až k závěrečným titulkům.

Nejen kousek sebe sama nalezne každý v tomto příběhu. Zjemnělá syrovost a melancholický nádech, okořeněný specifickým hudebním doprovodem, zavede každého do té nejniternější komůrky vlastního já a hořkosladkost více, než-li spustí slzy, pohladí staré rány na duši.

Žádná planá poselství, ale film o tom, že víra v cokoliv dává (nejen)mladým lidem, smysl života a i ten, kdo ho stále ještě nenašel, může po shlédnutí filmu začít s pátráním po svém cíli:)



by nebel(r)