Tanec škorpiónů

23. března 2013 v 1:45 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Odstíny šedi prolínají temný purpur, zkalený a plný chuchvalců. Skrze tuto nešťastnou scenérii se snaží proniknout slunce, ale jeho paprsky po kontaktu s chladným kovem usnou a umírají.
V syntaktických rovinách by zde byl jistě agens - patiens...i verbum finitum.
Jenže držme se v jiných rovinách, nikoliv vědě, která postrádá užitečnost jinde, než na prahu Purkyňském.

Červené srdce modrého panáčka hledá. Motýl Emanuel marně se shání po své makové panence. Snad jí již neoschla víčka, snad nám Růženka nepopíchala se o trn štíří a neusne nám na věky. Co by si sám ohnivý pán s klepýtky v terárku počal.

Cítí tlumené záchvěvy srdce, zažívá vnitřní krvácení. Ale konejší se, že zlé a na operaci to ještě zdaleka není. Pojďme odhodit jako had starou kůži, pojďme veselit se jako v sezóně barev a nehažme po sobě kamení.

Haďáčku můj. Pojďme si podat ruce a otřít si kal ze zarudlých duší. Odhoďme zbraně a nebojujme. Jedovatého neotrávíš, leda tak sebe sama. Nechceš být sám. Nebuď jím ani sebou. Buď Vámi. Buďte oním universem. Dostal si vytoužený klíček ke štěstí, není to tak dávno. Chceš snad zahodit své srdce a duši supům temnoty předhodit? Ví se, že NE!

Neshodit, ale podržet nad propastí když klopýtá. Utřít slzy, do rány netít. Nehučet jako severák, ale vyslyšet a zabloumat si, než jeden vychrlí než cit své ego.

Dívám se klíčovou dirkou. Podaly si ruce, zahřály svá srdce a pak se milovaly.... A už nikdy více, když líbaly své líce, nepochybovaly...O tom, že LÁSKA JE TU.

Nadevše s pohárem kajícnosti, bdící a přeci napůl snící v krajinách (ne)snových chmur, předkládá toto svědectví. Dříve než přičichne k vůni spánku a podlehne mu, ale nikdy ne jak Tobě, Ó sladký můj nektare zapomnění. S Tebou zapomenout, že svět se točí, to není malicherné. Modrost očí a jejich jas a touha po souznění. Moudrost se mísí s dětskou radostí. Tak nač otupovat tento dar?
Nikdy nebude krásnějších mělčin, od kterých se můj koráb odráží.
Tak nechme všeho a pojďme pozorovat nebe, dejme si polibek při východu slunce. A buďme vždy tady a teď, jako tehdy.... Když v domě všech sedem nejvyšší cit na loutnu hrál. A byla zde královna a její král.

Smím prosit, madam?
ŽE ZA VÁS BYCH PADNUL, NA TO VEMTE SVŮJ jed.
nebel(r)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zazvorek | 17. dubna 2013 v 22:04 | Reagovat

Ale...copak, už je vše v pořádku? :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama