Duben 2015

Nejen sobotní zeleň

25. dubna 2015 v 18:26 | nebel |  Moje galerie
Dopřáváme si tě plnými doušky a každý den, jaro.
Takhle například v těchto dnech vypadá teplická Třešňovka, pestrobarevná stezka vedoucí k Písečnému vrchu.



Výhled na Doubravku vypadá ještě o kus poetičtěji a vyloženě láká na túru...

O víkendu tomu bylo nejinak a tradičně naše kroky vedly po snídani směrem k lesu. Tentokráte však trochu oklikou a to tak, že jsme do lesa došly až skoro o hodinu později, než bylo v plánu:) To je tak, když dokonale známou trasu trochu pozměníte a zabočíte o deset minut později.Vzhledem ke krásnému počasí a chutí být venku nám to vůbec nevadilo.

Naopak. A slečně čoklovce se splnil sen nejen o nejdelší procházce v týdnu, ale užila si i lesního ráje s nejoblíbenější zábavou - klackem tak velkým, že ho sotva utáhla. Ach, ty pitbulí sklony. No a my se kochaly vilkami směrem na Všebořice a později lesním opojením v podobě nekonečné zelené. Stromy a les, to je zkrátka největší poklad planety i mého srdce. Opět jsem si nenechala ujít příležitost si pár dojmů vzít s sebou domů v podobě fotek. Ale ty stejně nedokážou vylíčit onu krásu, atmosféru a čerstvý vzduch lesa a stromoví. Přesto jich tu pár najdete pod odkazem níže a já se focení stromů nemůžu nikdy dosyta nabažit:)



A na závěr opravdová klíšská kuriozita z naší páteční večerní couračky domů - aneb "Okno, kudy prochází víly Křupalky".



Možná slečna ofce ví, o které okno ve vilové čtvrti směrem ze Střižáku ke kolejím kráčí. A jestli ne, tak ať se tam vypraví na vlastní oči!:D

...Sobotní večer nám začíná velice epicky - nebe se zahalilo do černých mračen a já očekávám každou chvíli první jarní bouřku. Ať už přijde nebo ne, ta atmosféra, takhle navečer, před bouří, je taky k nezaplacení a vibrující napětí visí ve vzduchu. Však to víte, vítání bouří patří k mým oblíbeným koníčkům už celá léta:D

by nebel(r)




Vedro leze lidem na mozek

23. dubna 2015 v 17:11 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Aneb šílené chvilky v parku "U Ježka"

Dnešek mi zase nadzvedl žluč a pomohl o kousek hlouběji posunout mé opovrhování lidmi. Přesněji řečeno, labilita některých individuí v Ústí (ano, nejen tam, ale především tam, viz zážitky z let minulých) nezná mezí.
Z poklidného rozjímání v obou ústeckých parcích, kdy jsem se ladně s knihou ruce přesunovala pozvolna z Klíše směrem do centra města - jednak za něčím k jídlu, jednak do vědecké knihovny v rámci přípravy na státnice...a hlavně proto, že jsem chtěla být v tomhle nádherném dni venku, užívat si krásy pestrých barev a vůní všeho druhu "live". Chvilička na přímém slunci mě přesvědčila o tom, že se musím posunout nejen do stínu, ale taky někam, kde bude klidněji - protože, jak už to tak díky zákonu schválnosti bývá - vždycky když si někde na veřejnosti v parcích či lese či kdekoliv chci někam zalézt o samotě a číst si nebo rozjímat, zákonitě naschvál se tam přižene třeba parta puberťáků co hlučí a otravuje. Nebylo to tak horké, ale už se k tomu schylovalo a navíc, na sluníčku to bylo vyloženě vařící...

Ovšem za chůze, kdy sice taky bylo parno, ale občas zasáhl milosrdný vánek, to bylo mnohem lepší.. A když už jsme u toho, vlastně jsem umírala hlady. Sice jsem zjistila, že jakmile jsem pryč z té naší "kobky", kam svítí slunce jen do pravého poledne a pak je tam celý den tma, tak jakoby moje tělo opuštěl i hlad. Když mě obklopí příroda tak na chvíli úplně zapomenu na hlad, jako bych snad dokázala přijímat "pránu" z květin, stromů a paprsků slunce. To určitě (ještě) ne, ale něco na tom všem asi bude... Nicméně, hlad se předržovat v mém případě opravdu nevyplácí, protože vedlejší účinky jako návaly, závratě a bolesti žaludku nejsou nic příjemného.

Vyhrála to tedy pizza - 1 kousek za 20,- u těch vedle vyhlášeného kebabu. Tyhle ho mají taky, ale já ho nejím ani u jedněch a celou pizzu jsem si kupovat nechtěla. Ač levný a hezky vypadající kousek, moc mě nenajedl a výživové hodnoty asi taky neměl - žampiony, kečup, těsto a cosi jako smetana. Takže tam asi příště ne, max. v nejhorší nouzi hladu, jako tentokrát:D

Ale to už jsem zase trochu odběhla...

V parku U Ježka je to vždycky perfektní, protože je tam obrovský prostor, snad 30 laviček oddělených od sebe pomyslnými patry toho parku, nahoře máte na všechny a všechno výhled, dole se zase dobře schováte před nežádoucími pohledy, pro každého něco:D

Samozřejmě jsem si zvolila horní "patro", protože mít přehled a vidět odkud přichází případný nepřítel, se vždycky vyplácí. Dnes to nebyla úsměvná metafora, ale čirý fakt. O tom však za chvíli...

Na lavičce se mi konečně dostalo relaxu na nejvyšší úrovni, protože jsem si zvolila chytrou pozici napůl pod stromem a napůl na slunci. Vedle mě se ob několik laviček opalovala jedna paní, co se nebála si sundat boty. Kousek dál a níž seděla taky starší paní a v tílku se opalovala snad dvě hodiny, protože tam seděla když jsem tam přišla a pak, i když jsem se tam znovu vracela (o tom taky za chvilku). Byla to nějaká nadšená sportovkyně.

Najedla jsem se (haha) a chvíli pokračovala ve čtení perfektní knihy o lunární astrologii. Pak jsem si uvědomila, že dole, přesně u Ježka, ječí dav lidí - sotva plnoletých a že mají na sobě různé masky, dokonce s nimi byla policajtka - no taky to byl kostým a došlo mi, že jak jsem cestou do parku potkala tři lidi, co měli masky, vypadající jako kiss, křížený s adamsovou rodinou, že to asi bude mít dost společného... No jasně, po několika minutách "rozkoukávání se" mi došlo, že to jsou lidi, co mají za sebou poslední zvonění a halasně v něm pokračují i v odpoledních hodinách, dle vyřvávání, neidentifikovatelných lahví v ruce a velice častého chcaní slečen v maskách po skupinkách v blízkém křoví tak, že jim bylo vidět všechno (i když jako sofistikovaná dáma jsem jim na pozadí, popředí ani nic jiného nekoukala:D), nejspíše už i v podnapilém stavu.

Doby se mění a mravy taky, a já už jsem stará škola, však od mého "zvonění" už je to 6 let. Ale ještě jsem nezažila, že by ho měl někdo ve čtvrtek a že by se takhle chlastalo a ječelo v parku na veřejnosti ještě odpoledne. Ale jiný kraj, jiný mrav. Asi to maj v Ústí holt jinak... No dobře, to by se ještě dalo přežít a já si s úsměvem řekla, jako ty ostatní pani co tam seděly, v duchu, že to nebudu vnímat. A dobrý. Hodinu se mi krásně sedělo, rozjímalo, četlo a bylo to nesmírně fajn.

Pak mi došlo, že by to chtělo něco dalšího k jídlu, protože vtipná pizza, či co to bylo, fakt nestačila, jelikož hladem mi v břiše kručelo už od dobrých 11 dopoledne. A že si zajdu do Apliky pod parkem a tam si koupím něco dobrého a protože jsem neměla dost přírody, padajících květů, mravenců a vřeštění studentů , řekla jsem si, že se tam vrátím a dočtu si kapitolu o "léčivé moci barev".

První zvláštní úkaz - nalezených 20,- na zemi přímo při cestě z kopce. No, co, vzala jsem si jí a děkovala ani nevím komu, ale bylo to trochu divné...
V Aplice jsem si vybrala za symbolických 23,- (ano naše oblíbená 23, v ještě oblíbenější den 23.) hezký šáteček z listového těsta s pudinkem a jahodami a hroznem - za tu cenu lahůdka.

Ano, měla jsem zvláštní pocit, že se tam možná už nemám vracet, ale já prostě chtěla, přesně na tu samou lavičku a sníst si to tam. Proč ne, když je čas. Tak dobře. Sice mi vadí jíst před lidmi a zrovna jich chodila tuna do kopce okolo (maminky s dětmi do lidušky co je hned nad parkem), ale říkala jsem si, "no co". Horší bylo, když se začal okolo potulovat týpek, nevypadal ani divně, na první pohled fakt ne, ale nechtěla jsem. vzhledem k tomu, že jsem se snažila si v klidu vychutnat jídlo, aby si sedl na jednu z laviček. No a...sedl.

To by taky nevadilo. Jenže on začal vyluzovat divné zvuky, jakoby někomu nadával a nikdo s ním nebyl. Myslela jsem, že s někým telefonuje anebo že nadává na ty caparty, co dole u ježka hlučeli, pískali a prostě dělali bordel..Po pěti minutách nadávání chlapa začalo být nesnesitelné a už jsem začínala mít docela nahnáno. Agresorů se po Ústí takhle nenápadně totiž potuluje dost, už jsme měli tu čest jindy s jinými... No to víte, že jo. Ještěže jsem si odsedla, začal vyřvávat sprostě něco o chcaní a o debilech a kreténech a jeho tón zněl hodně, ale hodně nepříčetně. Takže jsem si nejen v klidu nedojedla, jak už tak nějak zařizuje po léta moje "prokletí skrze žaludek", ale v pěkných nervech rychle odešla o kus dolů do parku a toho kreténa si pro jistotu bezpečí sebe i ostatních alespoň z dálky vyfotila. Paní co šla okolo se synkem a jeho aktovkou se taky nervózně ohlížela a ptala se mě, co je to zač a litovala mě, že si ani člověk nemůže v klidu v parku sednout...No!

Chlap v žlutém triku s potiskem, světle modrých džínách, hnědýma krátkýma vlasama, s pravou rukou v sádře a věku asi 30-35 let tam seděl dál. A doufám, že nikoho nenapadnl nebo nikomu neublížil a podobně.
A o těch blbcích zvonilkách, ani nemluvě. Jenom jsem šla kousek dolů parkem a už tam začaly proudit davy dalších a dalších zvoníků, kteří taky nevypadali vůbec přívětivě, ale přiopile a kolem sebe stříkali smrady, které nespotřebovali na okolí své školy. Nechci ani vědět, která to je. Tuším, že leckterá "pomocná" by se za ně taky styděla:D

No a tak velice zklamaná z lidí, kteří člověku opravdu nedopřejí už ani dvě hodinky klidu na slunci, na vzduchu a v přírodě v městském podání, jsem vyrazila do knihovny a pak už raději autobusem domů. Dneska jakoby všechno bylo souhrou dobře řízených nenáhod... Našla jsem totiž v kapse jdrobné přesně na lístek a autobus přijel za dvě minuty, co jsem si ten lístek koupila...

Jo, měsíc v raku, to je vždycky náročný pán...

Ale na toho chlapa si budu dávat pozor navždycky. Denní horor hadr!

by nebel(r)

Jarní toulky Pohorskem

21. dubna 2015 v 16:12 | nebel |  Moje galerie
Po obrovsky dlouhé době tu máme další fotogalerii, tentokráte pár střípků poskládaných z víkendového výletu kdesi na pomezí Pohorska a Mukařova. Nádherné počasí, skvělý výhled pouhým okem i dalekohledem, čerstvý horský vzduch a ruku v ruce spolu... Co víc si přát?:) Skromnou fotogalerku si můžete prohlédnout zde:


Úvodní fotku a společný fotoportét má na svědomí slečna M., jinak je vše dílem mého univerzálního pomocníka, alias nokie (aninevímkolik) s dostačujícími dvěma megapixely B-)


by nebel(r)

p.s. skvělé je především to, že už zase funguje klasické psaní článků s možností úprav textu, formátování a všeho ostatního, třikrát hurá!

Jarní návraty ( aneb hudba je zrcadlem duševního rozpoložení)

20. dubna 2015 v 12:47 | nebel |  napsáno nebel(r)em
A kam vlastně? No přece k jarním kořenům!

Tentokráte padla volba na osvědčené náladotvůrce, kteří modelovali nejednu klopýtavou etapu mého jarního křepčení - OOMPH! Historicky první poslech a objevení téhle německé hordy se datuje do nejdivočejší etapy nebelovy éry - roku 2007. To už je dlouhých osm let zpět, nebel se stačil ve svojí spirále života dostat o tisíce mílových kroků vpřed a přesto, na oddané hudební doprovody nedává dopustit. Klíčová je atmosféra, kterou tahle hudba dokáže v období rozpuku přírody i srdcí navodit. No a když smícháte tenhle kouzelný elixír života dohromady, všechny ty nekonečné lučiny a rozkvetlé barevné keře v kombinaci s hudbou, která nedá spát mému divokému srdci a temperamentu nenapravitelného romantika, je to smrtonosně atmosferická kombinace!

Zatraceně to podněcuje fantazii, odráží to genia loci profláknutých míst (především lázeňských čtvrtí starých dobrých Teplic) na tisíc a jeden způsobů. Když k tomu přidáme nekonečně lákavou esenci ústeckých ulic, parků a luk, k nimž se pojí nejedno romantické dobrodružství utkané ze vzpomínek, není divu, že se moje duše touží toulat od rána do večera v oněch místech a prostřednictvím právě téhle hudby simulovat ony projekce, visící v čase i prostoru.

Byť se každým rokem poslech i život sám posunuje do maličko jiných sfér, klíčové indicie zůstávají, jenom nabývají více abstraktních podob. A jsou pochopitelně veselejší. Ale ono neodolatelné napětí, jež ladí tělo i ducha do maximálních možností, stále zůstává. Což je velké plus v případě, že má člověk čas a hlavně možnosti s tím nějak kreativně naložit. Bohužel, zatím všechno zůstává v abstraktních obrazech mojí mysli a duše. Nejde ani tak i (ne)omezené časové možnosti, stejně tak chuť tvořit je neobvykle žádostivá. Problém tkví v tom, že netuším, jakou zvolit formu.

Poslední dobou, jak již bylo zmíněno v článku předchozím, všechno nejde dále než k abstraktním fikčním světům v mé hlavě. Jakmile se to snažím poslat dál, myšlenka i její spirit se vytrácí. Snad jen obraz je vděčná forma, která nikdy nezklame. Fotek, těch jsou mraky, na nich jsou převážně stromy a... právě ty mraky:D Právě v nich poslední týdny spatřuji, hned po stromech a dobré náladě, tu nejvyšší inspiraci a odpovědi na mnohé. Nejspíš ze mě bude MRAKOFKA - milovník mraků!

Ale abychom to nějak zakončili;) Někdy mám pocit, že ke splynutí s přírodou a klíči k ovládnutí průchodu z přítomného okamžiku do věčnosti chybí už jenom tak málo...A jelikož je dnes tak krásně, jdu navázat na úžasně očistný víkend, strávený v přírodě. Místo mlází, kde se ukrývaly laně mi bude útočištěm snad aspoň cvrkot ptáčků a slunce, ozařující mou otřesně bolavou šíji.

CESTĚ ZDAR! nebel(r)

Lákavá příchuť jara

16. dubna 2015 v 13:51 | nebel |  napsáno nebel(r)em
A konečně ho tady zase máme v plné kráse…Jak já ho miluji…JARO!

Jeden by po posledních pár dnech řekl, že už je rovnou léto, naštěstí nás ale počasí a příroda o druhé nejkrásnější období roku (hned po podzimu) nepřipravila a dává nám možnost si ho plně vychutnat všemi smysly…Přesně tak. Kdy jindy, než na jaře, se člověk doslova probudí ze zimní letargie, ať už trvala u někoho měsíc u jiného půl roku… Úplně to na sobě vidím. Obrovská chuť do nových věcí - například i na změnu jídelníčku, k čemuž mě už dlouho dohání podivuhodné stavy permanentního hladu i jiné metabolické výkyvy (taky mě inspirovalo okolí, třebas slečna ofce a další přátelé, kteří se vrhli do očisty těla i duše:D).

Ale především je jaro obdobím děsně provokativním nejen pro chuťové pohárky, ale jak už bylo řečeno, snad pro všechny lidské smysly. Oči se nemůžou nabažit zeleně a kvetoucích stromů a květin - co na plat, že taky způsobují alergie - ty úžasně barevné rostliny za lidskou rozmazlenost nemohou…

Co je ale nejlákavější, jsou východy a západy slunce a fakt, že už je dlouho vidět a člověk může být dlouho venku a pomaličku snad už i posedávat na lavičkách a na trávě - na to se těším nejvíc, i když toho si ještě dosyta užijeme celé léto… Mohla bych třeba i hodiny civět ven, kamkoliv kde jsou stromy a zelená tráva, pozorovat ptáčky, kteří nádherně zpívají a svými vibracemi skrze zvláštní tóniny a melodie dokážou i z brzkého ranního vstávání udělat příjemné probuzení. Ale nejen příroda toužebně otevírá svou náruč a nabízí svá bohatství. I každý jarní dotyk a polibek chutná tak nějak víc, než obvykle…:)

Jarní virus mě dostává na kolena a nutí mě milovat vše okolo sebe. Příroda je nejkrásnější místo kde se dá trávit většina času a já už se nemůžu dočkat prvních výletů na kole a zatím si užívám naplno alespoň každou pěší procházku anebo meziměstské cestování. A právě takhle na cestách se přistihuji, že mne napadají ty nejzajímavější a nejzběsilejší nápady, vize, inspirace na mě sedá plnou vahou, až mě kolikrát málem zadusí:D Problém je v tom, že za chůze nebo za jízdy ty nápady a odpovědi na různé tvůrčí i netvůrčí otázky přicházejí jako záblesky oslňujícího světla. Já ale nemám u sebe žádné prostředky kromě poznámek v mobilu, kam bych si to mohla zapsat nebo naťukat. No, a když pak chci tisícero těchto poznatků a nápadů realizovat, či aspoň někam "materiálně" zaznamenat, zjistím, že během několika hodin nebo dní ona aura vyprchá a cokoliv zpětně sepsat je hotová robota…

Myslím, že to ale nebude žádný "psací blok", jenom by člověk měl chytat příležitost víc za pačesy a v mém případě mnohem víc psát, psát a psát a to kdykoliv a kdekoliv, když TO zrovna PŘIJDE. Atmosféra je kouzlem okamžiku a o tom celém je moje tvůrčí poslání. Snad se mi ho bude dařit více naplňovat a nebudu si muset nadávat za x promrhaných chvil. Být v pohybu, tvořit, nasávat atmosféru, proplouvat mezi dimenzemi času a prostoru, napojovat se na vibrace přírody a být ve spojení s tou neudolatelnou sílou, která ve mně sublimuje s každým nádechem a myšlenkou - takové ať je letošní jaro!!!

A přeju každému z Vás, kdo tenhle blog ještě pořád čtete, abyste taky měli tu možnost postupně objevit a pochopit, jaké poslání, kterým máte (např. dle Karmy, či Vesmíru) naplňovat svůj čas tady a zároveň z něho mít radost a cítit se díky němu naplnění…Já myslím, že už TOMU pomalu přicházím na kloub. Základem je více komunikovat se svým nitrem a udržovat harmonii mezi přijatými věcmi a autentickým způsobem ty nabité zkušenosti a zážitky zase ventilovat ven, každý po svém ;)

by nebel(r)

Co se (nám) to venku děje?

6. dubna 2015 v 19:20 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Aneb Velikonoce na sněhu...

Můj poslední loňský příspěvek byl o ne(vánoční) náladě, která byla tak trochu zapříčiněná právě absencí sněhu. Vlastně hodně. Bylo to jak slavit advent na podzim...No a jelikož se počasí už úplně zbláznilo, tak naopak Velikonoce, neb svátky jara se odehrávají ve všech koutech našich luhů a hájů právě naopak - na sněhu...

Dobře, to by ještě nebylo tak neobvyklé, hodněkrát jsem zažila, že ještě třeba v květnu sněžilo (na horách), ale že se už týden v kuse mění počasí 20x za den s tím, že pět minut je teplo a sluníčko, zpívají ptáčkové, zkrátka krásný jarní den... a vmžiku přijde sněhová vánice, která se během pár minut zase změní, tentokráte v dešťové provazy. Anebo vysvitne sluníčko a na nebi je duha. Pak se objeví černý mrak, začne foukat seversky chladný vichr a dorazí krupobití.

Já už ničemu nerozumím... Dubnový "apríl" je spojený se změnou počasí, ale takhle markantní záblesky všech ročních období třeba v jedné hodině, to tu ještě nikdy nebylo. Jestli se o někom lidově říká, že má proměnlivé nálady jako "aprílové počasí", tak mu opravdu nepřeju, aby byl přirovnáván k tomu letošnímu:D

Vůbec se mi nelíbí, co se poslední měsíce a nejvíce poslední týden děje s přírodou, jak se všechno mění tak rychle, že zvířata a všechny živé formy přírody z toho musí mít šokovou terapii. Určitě je to odraz toho, jak se lidi a především veškerý průmysl a nejnovější vědecké pokusy, různé technologie nejmenovaných vlád apod. chovají k přírodě a ničí ji, dezorientují a dementují klasický odvěký chod přírodních cyklů atd.

Mám takový pocit, že tyhle přenáhlé změny počasí jsou pouhým mikroodrazem toho, co má následovat. To se asi máme na co těšit...Možná je to přehnané sýčkování, ale já to cítím v kostech...A nejenom v přírodě se všechny ty nestřebatelné změny co chvíli odehrávají.

Od nedávného zatmění Slunce, jehož sledování pro mě bylo plnohodnotným mystickým zážitkem (a foťák se činil též:D) a podle různých astrologických předpovědí (ne, nejde o klasické týdenní horoskopy typu : "..Tento týden si dávejte pozor v zaměstání, bude vám hrozit více stresu..") od věrohodných zdrojů se máme na co těšit, počínaje zmíněným zatměním, pokračujíc "krvavým" úplňkem, který mohla druhá polokoule naší planety hezky sledovat tuto sobotu (4.4.) a to zdaleka není konec všem možným změnám, probuzení našich "spících myslí" a podobně. Na sobě tyhlety počínající vlivy změn, kterých se člověk stává v počátcích vlastně jen pozorovatelem, cítím už od jarní rovnodennosti (tehdy bylo i ono zatmění a další astro-libůstky) a jsem zvědavá, kam až to povede...

Cítíte-li taky nastávající změny, jste neklidní nebo zádumčiví, prožíváte hluboké reflexe sebe i okolí a vnímáte věci citlivěji než obvykle, tak to už je ONO. Co přesně to bude, to má každý z nás předurčené jinak. No a co pro mě vlastně znamenají Velikonoce, abychom se trochu vrátili k tématu, od kterého jsme odběhli do trochu jiných sfér?

To jsou pro mě svátky jara, druhá fáze probuzení přírody po zimě (ta letos ale vůbec nebyla), všude zpívají ptáčci, na loukách se to začíná hemžit barevnými kytičkami, stromy kvetou a je už dlouho vidět - takže začíná nejplodnější a nejromantičtější období v roce a hrozně mě inspiruje.
A vůbec není na škodu o takovýchto svátcích podarovat blízké něčím dobrým na zub. Tradiční hodovačka se však u mě už léta nekoná a vůbec mi to nechybí:D

Snad už nás čeká střídmější počasí, výkyvy teplot už jenom k lepšímu nad 10 stupňů výše a mě už začínají svrbět nohy na nějaké pořádné výletění a pravidelné procházky vstříc k lesu a načerpávat energii tam, KDE TO VŠECHNO ZAČALO - V PŘÍRODĚ...Doufám, že se k mé nejoblíbenější aktivní činnosti někdo přidá a bude se mnou brázdit kilometry prosluněným krajem stejně radostně:) Vždyť jedině pohyb činí člověka tak krásným a plným svobody...


TAK JARO, UŽ SE ZASE UKAŽ VE SVÉ CELÉ KRÁSE!;)




by nebel(r)