Blýská se na...9 výročí blogu!

8. července 2015 v 0:39 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Ano, je to tak...Dnes slaví tento blog krásné skoro kulaté narozeniny - celých 9 let existence!!!


Je to až neuvěřitelné, jak rychle to utíká, kolik se toho během těch let od založení tohohle blogu stihlo odehrát a změnit. Rok od roku se dějí zajímavější a lepší věci, které mě pořád posunují blíž a blíž k vysněným cílům a mě už za ta léta došlo, že nic není nemožné. Záleží jen na úhlu pohledu.

Tenhle příspěvek jsem začala psát cca půl hodiny před dnešní (7.7.) půlnocí, ale v pouhých dvaceti minutách se stihlo odehrát něco naprosto makabrózního a dechberoucícho - během minuty se zvedl vítr a z nebeského problikávání krajiny, které bylo už takhle zlověstné (vypadalo jako obří televize, která vysílá obraz na všechny strany nebe, kopců, prostě všude!) se vyřinul déšt, hromy a blesky ostré, jako diamanty. Nic podobného s tak šílenou intenzitou a vražednou rychlostí jsem snad nikdy neviděla...Představte si prostě, že se vám blýská nad barákem, najednou se otočíte na balkoně doleva a z nebe se sunou proti oranžové obloze provazy deště...O burácení hromů ani nemluvě. Byla jsem ohromená a dostala obrovskou chuť si přečíst nebo shlédnout Mlhu..Jen tak...Knihu u sebe ale nemám a na film je dost pozdě, takže raději zůstanu u psaní tohohle narozeninového článku;)

A abychom se dostali zpět k našemu výročí... dvojitá sedma je vždycky malým letním vítězstvím a červenec je už tradičně měsícem zážitků, cestování, nečekaných událostí, nových hudebních objevů a podobně...A celé tři roky je to také (takové maličké a ne úplně oficiální) výročí něčeho moc krásného, něčeho co spojuje dva lidi nepopsatelným poutem;)

Před asi dvěma lety jsem tady místo oslavy blogu psala jakýsi epilog, že už snad blog reflektoval vše, co se mělo splnit a není kam pokračovat...Omyl! Naopak, mám v plánu se spiraljokerem oslavit nejen jeho první kulatiny příští rok, ale doufám, že mi vydrží snad celý život. Protože neexistuje lepší místo, kam zaznamenat nevšední zážitky, myšlenky, nahodit povedené i nepovedené fotky a v neposlední řadě si popřemýšlet všemi možnými směry, zkrátka se vnitřně vyřádit a to je neskutečně potřeba. Však kam jinam bych měla líčit druhé dějství dnešní olbřími noční bouře, která nebere konce a stále nabírá na obrátkách? Kde se svým věrným pár čtenářům a přátelům pochlubit, jak moc žeru bouřky a "lovím" fotky mraků, stejně jako divné suvenýry i tok podivuhodných myšlenek?

Nebýt blogu, který tu před x lety byl pro mě ve chvíli,kdy mi bylo duhově a zmijovitě či fishboyovitě a podobně vyšvihle lajánovsky nejhůř, asi bych teď nebyla na pomezí dospělosti členem redakce prestižního časopisu, nezačala s překlady (obrovské díky mým prastarým chvílím nad překlady The Cure a Rolling Stones - tak dík, Duho:D) básněním z beznaděje a x dalšími věcmi, které mi hodně často připomenou, jak velkou cestu už jsem ušla a jak moc jsem spokojená a JINÁ, LEPŠÍ A PŘITOM STÁLE STEJNÝ ŽOLÍK VE SKRYTU DUŠE. Nehledě na tuny záznamů a tajných deníků v papírové podobě, tady mám všechny vzpomínky na vypráskané oldschool undergroundové období i nejkrásnější vystoupení na nebesa z pekel, pěkně přehledně a čas od času si vzpomenu, jak těžké někdy bylo být sám sebou. Jak se člověk musel chtě nechtě podřizovat anebo podléhat názorům jiným. Dnes při přípravě výročního postu jsem přišla na krásnou věc - OPRAVDU VE SVÉM ŽIVOTĚ MÁM SNAD UŽ JEN TY LIDI, KTEŘÍ MI DOVOLUJÍ A DÁVAJÍ PROSTOR BÝT SAMA SEBOU BEZ TOHO, ABY SE ODE MNE ODVRÁTILI. A to je asi to nejhezčí a největší, v co jsem v úplných začátcích zrodu spiral jokera doufala, ale příliš nevěřila, že takový lidé kolem mne můžou být. A jsou.
A v posledních dvou letech víc než kdy jindy pociťuju, že jen já sama jsem strůjcem všeho okolo sebe, mám tu možnost a moc za sebe rozhodovat, tvořit něco krásného, něco světu dát, a i když občas marně tápu, kterým směrem, že to mám pokračovat nebo se nově vydat, vždycky to dopadne jak má, JAK SI TAM NAHOŘE UNIVERSUM PŘEJE, PROSTĚ MĚ SMĚŘUJE A POKUD CÍTÍM, ŽE MÁM NĚCO UDĚLAT NEBO ŽE JE TO SPRÁVNÉ, VŮBEC NENÍ POTŘEBA PŘEMÝŠLET. I když kdo zná žolíka, moc dobře ví, že točení ve SPIRÁLE doměnek a myšlenek a obav je často na denním pořádku, díky jedné pannovité planetce a to luně.

Ještě se zbavit posledních okovů, které mě letošní rok neskutečně hází klacky pod nohy (přesněji řečeno, já jsem této sféře dovolila, tím, že jsem určitý čas v této záležitosti povolila a nechala se odsunout tak trochu na špatnou kolej) vedoucích k úplné dospělosti a pak začne další etapa, úplně jiná než všechny předešlé. Tak moc se na ní těším, tak moc cítím, že mým posláním je dělat věci naplno a jsou to zrovna ty, co mě nejvíc baví a zrovna ony budou jistě i vyššímu celku přínosné...že předbíhám a nechce se mi dokončovat něco, na čem se pracovalo tolik let...A přes všechna ta léta vím, že to není to, ČÍM CHCI DOOPRAVDY ŽÍT. Bohužel, naposledy se podřídit systému a splnit nutné zlo. První a asi jediná věc, kterou chci 100% ukončit a mít navždycky pokoj. Nojo, ale všechny cesty někam vedou jedině, když člověk postupuje krok za krokem a nespadne do louže.

Ale vraťme se ZPĚT. 9 skvělých let, místo smutných emíček tu máme prvotřídní lajanu, milující dobré jídlo, metal a všechny zvláštní a přitom tak obyčejné věci jako je pozorování bouřek, plujících mraků, západů slunce, prostě pozorovatele světa takového, jaký je, absolutní návraty ke kořenům přírody, začátečního pojídače zeleniny a ovoce, a dalších retrográdních věcí, které mi najednou začly dělat dobře a jsou tak jednoduché, přirozené, zdravé. Musím přece nějak vyvažovat zlozvyky jako je krčení se u počítače nebo náhlá emoční vypětí, která mě mnohdy stojí nemalé chvíle a možná i roky zdraví... Prostě jsem chtěla říct, že mě začaly bavit úplně obyčejné věci a maličkosti a více jsem začala přemýšlet nad tím, jak VĚCI DOOPRAVDY JSOU a občasné návaly divných filosofických otázek, se kterými možná ještě nikdo nepřišel (to si fandím) mě baví čím dál víc.

Díky všem čtenářům, že přežili tenhle článek a díky sobě, že ač ne pravidelně, držím se své "dětské" tradice a pořád sem píšu. Není příjemnějšího zvyku. Někdy je docela příjemné mít toho žolíka v mysli a v duši nekonečnou spirálu (ne)vědění.

Tak nashle za rok!;)

BY NEBEL(R)

jeden z mnohaset zachycených okamžiků nebeských rejdů z mé mrakosbírky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M | 8. července 2015 v 11:08 | Reagovat

No gratuluji nejen k dalšímu pěknému/zamyšlenému/ovocnému článku.
Tahle bouřka byla úžasná, stála jsem na balkóně (dokud jsem neměla mokré pantofle) a skrze zdvižené ruce přijímala energii (kterou jsem vložila do dojedení sladkého popcornu a dokoukání romantického filmu, který byl jiný než předloha...). Heh. :)

2 zazvorek | Web | 13. července 2015 v 11:27 | Reagovat

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ŽOLÍKU!!! :-)
Krásný, opravdu krásný článek. Za pár dní budem taky slavit devět let, takže mě to taky přimělo k bilancování - myslím, že  tobě se to moc povedlo. Ano, ušla jsi veliký kus cesty v sebepoznání i poznání světa kolem, v tom, že nejdůležitější je stejně to, co si člověk sám v sobě umí říct, dát, nastavit, člověk do značné míry sám se rozhoduje, jaký bude jeho další život, a pokud cítí, že je něco špatně, nesmí se bát od toho dát ruce pryč a pustit se do něčeho jiného. Spoléhat se na své pocity, ne na ostatní.
Přeji ti spoustu dalších let symbiózy s žolíkem, nápady na články a rozhodně v tomhle "deníku" pokračuj, neb jak jsi sama psala - kam jinam člověk tyhle věci má psát? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama