Říjen 2015

Šestadvacátý podzim

25. října 2015 v 11:42 | nebel
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM
PODZIM

PODZIM


Je jistě krásný, jako ten první, který si ale bohužel nepamatuju:)
Já si svůj dar nadělila už v pátek, v mystické datum 23.října, kdy jsem se, po úspěšném zdolání pitomého bacilu, opět po víc jak týdnu mohla radovat z čerstvého vánku a barevných odlesků přírody, bez betonu v krku a nose a dalších nemoctech.

Stačí se cca hodinku procházet u Doubravských hvozdů a po lukách s nádherným výhledem na Krušné hory a srdce jest šťastno, duše plesá a duch je povznesen do nebes (kterážto byla tentokrát opravdu jak malovaná). Silný severní vítr mě skoro odnesl a já litovala, že jenom obrazně. Není hezčího období, než-li podzimu. Barvy oblažují ducha takovým estetičnem, že NENÍ VĚTŠÍHO UMĚNÍ A UMĚLCE, NEŽ SAMOTNÉ PŘÍRODY. Takže člověk nemusí vyhodit peníze za vstupné a cestovat po uměleckých výstavách, aby se mohl kochat tím nejkrásnějším, co mohou oči spatřit - barevné listí, ještě stále zelenou louku, nekonečně modré nebe a mraky různých tvarů, které podněcují fantazii na maximum. Nejvíce mě ale v jakémkoliv ročním období lákají cestičky "někam" a tím spíše, pokud je cesta skrze ně vydlážděna zlatavým listím. Nelze jim odolat.
Má vlastní narozeninová tradice, tkví právě v pravidelném ročním absovování procházky skrze jistá místa zmiňovaného okolí, která má kořeny nejen v obsedantnosti, ale především tahle místa miluju odjakživa a tím spíš na podzim. Letos, přestože byl den nabitý k prasknutí zařizováním, rodinnou sešlostí a tak podobně, nakonec mi vyzbylo více času než obvykle na soukromé toulky lesem a nečekaně jsem stihla pozdravit své lesní přátele na vícero místech. Bohužel nebo bohudík, pouze lidské oko, či spíše vnímavá duše, dokáže zachytit tu krásu, která se právě v těchto dnech venku ukrývá, každému dle libosti nadosah. Můj starý mobilní foťák se snažil, ale zachytil jen asi polovinu nádherných odlesků a barev. Atmosféru však na výbornou. A ono je to dobře, že některé okamžiky nejdou zachytit a zvěčnit nikam jinam, než do útrob vaší duše a vzpomínek;) O to jsou vzácnější a pouze vaše. Šestadvacátý podzim pod vlajkou nebel pak patří více než jinému takové terapii, skrze vynořující se vzpomínky na minulost a poslední konfrontaci s nimi, kdy už snad konečně půjdou některé vzpomínky, točíc mě rok co rok v kruhu, spát, aby se mohlo zrodit něco naprosto nového. Silného, zdravého, jedinečného. A BAREVNÉHO...

Btw a děkuji všem přátelům, kteří se mnou strávili především roky 2005-2007, ať už osobně na výletech, dobrodružstvích, či jen po netu povídáním, právě si připomínám okamžiky, které už jsem si třeba vůbec nepamatovala a je to nesmírně hezké, vědět, kolik lidí se mnou čelilo bláznivým radostem i šíleným strastem. Děkuju :)


A tak už konec povídání a berte tuhle galerii jako takový malý dárek i pro vás:)

by nebel(r) 26x

Podzim

10. října 2015 v 11:24 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Na základě "stížnosti", že svůj blog tak trochu zanedbávám, vkládám nostalgickou lyriku, která vznikla během 
včerejší krátké cesty vlakem, sepsána na mém oldschool mobilu..:)

MILUJI PODZIM.

Je tak barev a jeho ticho je tak hlasité.
Nořit se v mlze,
ztrácet se sám v sobě a zase nalézat...střípky vzpomínek
...Které podzim vždy skládá do mé duše a formuje most mezi vzpomínkou a zapomněním.
Oranžově bije mé srdce.
Červeň uvnitř puká s každým spadlým listem.
Když nasávám chladný vzduch za východu slunce,
Cítím, že žiju.
I tehdy však někde pod tím vším,
Má duše je navždy odevzdána temnotě.
Vzývám ducha podzimu, Tlejícího krále hniloby,
jež bere si podobu neslyšného šelestu,
Když stromovím prohání se severák.
To on je mým otcem!
Matkou je mi Země,
Tam pod opadanou borovicí
Zrodila se má vůle,
Tam jednou poklekne a naposled se ukloní
Zapadajícímu slunci,
prosvítajícímu skrze smrkoví a pak...
Odejde. Však nikdy nezemře.
Připojí se k bratrům stromům a sestrám mezi laněmi.
Když zavřu oči a vdechnu nažloutlý vzduch podzimu,
Vznáším se nad tou krajinou,
Protkanou věčností.

POHLŤ MĚ, SÍLO PODZIMU, KRÁLOVNO TEMNOT A NESMRTELNOSTI!


(Následovala kratší podzimní procházka a nechybělo focení barevné krajiny, avšak ne na mém aparátu, /takže fotky budou, ale jindy/ tudíž si dovoluji připojit neméně příznačnou "ilustraci" z minulého víkendového výletu do Děčínských hvozdů, jež má na svědomí slečna M. snad mě nezabije, že jí kradu tuhle nádhernou fotku O:)

nebel(r)