Na základě "stížnosti", že svůj blog tak trochu zanedbávám, vkládám nostalgickou lyriku, která vznikla během
včerejší krátké cesty vlakem, sepsána na mém oldschool mobilu..:)MILUJI PODZIM.
Je tak barevný a jeho ticho je tak hlasité.
Nořit se v mlze,
ztrácet se sám v sobě a zase nalézat...střípky vzpomínek
...Které podzim vždy skládá do mé duše a formuje most mezi vzpomínkou a zapomněním.
Oranžově bije mé srdce.
Červeň uvnitř puká s každým spadlým listem.
Když nasávám chladný vzduch za východu slunce,
Cítím, že žiju.
I tehdy však někde pod tím vším,
Má duše je navždy odevzdána temnotě.
Vzývám ducha podzimu, Tlejícího krále hniloby,
jež bere si podobu neslyšného šelestu,
Když stromovím prohání se severák.
To on je mým otcem!
Matkou je mi Země,
Tam pod opadanou borovicí
Zrodila se má vůle,
Tam jednou poklekne a naposled se ukloní
Zapadajícímu slunci,
prosvítajícímu skrze smrkoví a pak...
Odejde. Však nikdy nezemře.
Připojí se k bratrům stromům a sestrám mezi laněmi.
Když zavřu oči a vdechnu nažloutlý vzduch podzimu,
Vznáším se nad tou krajinou,
Protkanou věčností.
POHLŤ MĚ, SÍLO PODZIMU, KRÁLOVNO TEMNOT A NESMRTELNOSTI!
(Následovala kratší podzimní procházka a nechybělo focení barevné krajiny, avšak ne na mém aparátu, /takže fotky budou, ale jindy/ tudíž si dovoluji připojit neméně příznačnou "ilustraci" z minulého víkendového výletu do Děčínských hvozdů, jež má na svědomí slečna M. snad mě nezabije, že jí kradu tuhle nádhernou fotku O:)
nebel(r)
Moc povedená óda na podzim!
Tetelím se blahem nad těmi nejkrásnějšími týdny roku a zároveň mi je smutno z toho, jak rychle to vše krásné pomine a hned přijde podzimně-zimní šeď a nechutná předvánoční horečka. Podzime, těším se na tebe vždycky celý rok a ty pak tak rychle zmizneš!Ještě že tu jsou tací, co ti staví pomníky literární a udržují tě na živu déle...