Pozdě letní sonáta

22. srpna 2016 v 16:09 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Vibrace lásky tekly proudem, houby chutnaly a z gigantických mraků a prosluněných luk a strání se tajil dech…


Tak přesně takhle bez přehánění vypadal jeden magický víkend pozdního léta v místě, kde dávají lišky dobrou noc. Tradiční letní výlet do Krušných hor se vydařil na výbornou s hvězdou a asi nikomu zde nemusím dlouze vysvětlovat, jak moc pro mě znamená trávit chvíle v přírodě s těmi nejbližšími a že neexistuje pro mojí duši nic silnějšího, než trávit se naplno oddat flóře i fauně a kochat se jejími vibracemi, vůněmi a všemi vjemy, které může horská krajina druhé poloviny srpna nabídnout. Vždy a stále je to - SVOBODA, to slovo, které znamená tak moc a tak málo je v dnešní přetechnizované, mediální masírkou okrádané společnosti, dostupné i jen po doušcích. Proto je nad slunce jasné, že pro mě jakákoliv možnost vyjet si do divoké přírody, která ještě není úplně zmaštěná civilizací zabedněnců (ale paradoxně je na ní obří rozlohou fotovoltaických panelů zprzněná louka), je vítaným balzámem a vytržením ze stereotypu všech těch všedních černobílých dnů, kdy se věci nechtějí hnout novým směrem. Tentokrát byl odjezd do hor skvělým nápadem mé drahé polovičky a o to víc jsem se těšila na ty dva prosluněné dny, protože to byl spontánní čin, což nebývá u nás zvykem.
V sobotu ráno to vypadalo, že nebudeme stíhat ždímat rozmočené oblečení a boty, jak prý na horách pršelo, ale už v polovině cesty jsem jásala, protože slunce zalévalo stromy a louky a i přes chladný vzduch to vypadalo, že slejvák podle předpovědí se bude konat leda až navečer.
Taky se mi potvrdilo pravidlo, že jdeš-li na procházku s prázdnýma rukama, dočkáš se plných dlaní hub a za chvíli nevíš, kam je dávat. A tak jsme vyrazily poznávat krásy našeho okolí, které mám zmapované už od svých pěti let. S nostalgickou náladou si vychutnávaly každičké podloubí, zurčící potůček, pohled na stromy obsypané jeřabinami a zlatavá pohlazení sluncem a za necelé dvě hodinky jsme měly plné ruce klouzků a hřibů, až nebylo kam je dávat. A není nic hezčího, než si z plodů Matky přírody večer moci uvařit lahodný guláš a těšit se z úlovku, který se nabízel podél cesty i na zvláštních místech, jako třeba v pavoučí noře hlavou dolů jako netopýr :)
I druhý den, přestože se ochladilo a vál hodně studený horský vzduch a vlastně vůbec nepršelo, kromě pár odpoledních kapek a ranní spršky, kdy se vrhla na houby yupka s tillánem, takže výletům nic nebránilo. Po obědě jsme už netoužily hledat houby ani se prodírat mokrým borůvčím, takže jsme prostě zamířily tam, kam nás nohy nesly. Nahoru k silnici a mnohem dále… Sklářskou stezku s maličkým lesním ostrůvkem jsme zvolily úplně náhodně, a přestože sklářský domeček, coby mini muzeum historických fotek a povídání o středověké minulosti už odvál vítr nebo někdo zničil a zbyla z něj jen dřevěná kostra, to co jsme objevily za ním byl hotový zázrak. Rozlehlá pole těsně u německých hranic plná "kotoulů" obilí, lesní schovka, kde vál vítr chladný a neklidný, jako z jiného světa a prosvítaly jím paprsky slunce, až si člověk připadal osvícen duchem přírody. Došly jsme asi do poloviny sklářské stezky, jejíž druhá část se ukrývá za německými hranicemi v lese, jež jsme protentokrát nechaly spát, jelikož jsme kráčely nalehko a bez potřebných dokladů. I tak se nám naskytla otevřená krajina s jehličnany rozkládajícími se do nedohledna, nechyběl ani echt dojče posed a pravý "schwarzeswald" do všech světových stran rozkročený, volal mohutným tichem, abychom v něj vstoupily alespoň očima. A tak se stalo a my měly zážitek zvěčněný spoustu fotkami i když ty nikdy nenahradí tu krásu, kterou si člověk odnáší z oněch míst navždy v srdci. Následovala mini tůra mezi gigantickými obry a duchy mraků, které v roztodivných tvarech, mnohdy hrůzu nahánějících i dech tajících, okupovaly celé nebe a my si připadaly jak v říši snů. A to je to, oč moje srdce usiluje. Ruku v ruce poznávat svět, nejen napříč kontinenty, ale především tam, kde příroda má hlavní slovo a vůbec to nemusí být tisíce směry a kilometry dlážděné. Místní krajině je moje srdce věrné už navždy. A vždycky si z ní odnáším nové vjemy, tím šťastnější víc, pokud ji neobjevuji sama, ale kráčím ruku v ruce se svou věčnou polovičkou. A zde bezeslov vím, že nejen existuji, ale že se moje láska k přírodě a bližnímu rozpíná do všech stran, aby ji pohltila nebesa a vsákla všechna ta zeleň kolem. Děkuji ti přírodo, že jsi. Nechť jsou jehličnaté stromy mými věčnými svědky mystických ideí i vhledů.


ONI DÝCHAJÍ VŠECHNU MOUDROST SVĚTA!




by nebel(r)

P.S. a nyní vzhůru do kokořínských skal, kde dávají dobrou noc prozměnu vlci!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kimi | Web | 23. srpna 2016 v 11:28 | Reagovat

Jestli se tam ovšem nepotulují právě ti vlci, kteří pobývají v lesích kolem Doks...

2 zazvorek | 31. srpna 2016 v 11:32 | Reagovat

Ty naše hory, ač k(K)rušné, miluju a určitě bych se s nimi nedokázala nikdy rozloučit. Myslím, že prostě právě tady máme kořeny a i kdybychom putovaly (dovolím si mluvit i za tebe ;-)) tisíce kilometrů daleko, nejsilnější to bude vždycky tady. Viděla jsem po Evropě i po Čechách spoustu krásných míst a leckde si člověk říká, že tady by žít klidně šlo, tak tohle všechno nakonec bohatě převýší jedna "obyčejná" procházka horskými loukami na pomezí Říše a Čech. Jsem ráda, že si užíváte krásné léto, být venku v poklidu a s drahou polovičkou je opravdu to nejbáječnější, co existuje ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama