Leden 2017

Akční víkend Laponky, Japonky a čoklbáby

22. ledna 2017 v 17:56 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Tenhle víkend patřil neplánovaně k těm velice povedeným a šťastným, kdy jsme si s mou drahou polovičkou užily zábavy dosyta nejenom doma v teple, ale hlavně i venku, na sněhu a v lese. Mám z toho moc velkou radost a rozhodla jsem se o ní (i řádnou fotodokumentaci) s Vámi podělit. Hned se bude pracovnímu týdnu čelit lépe a odpočatěji.Usmívající se


Jak jsme dobo(jo)bovaly.
Zima je v plném proudu, sníh se letos drží zuby nehty a je to docela pěkné. Rozhodně lepší než snášet tuhý holomráz jako několik předchozích zim. A k zimě plné sněhu patří neodmyslitelně i sněhové radovánky a to ať je Vám deset nebo padesát. Když už je možnost si jet zalyžovat komfort, který si z určitých důvodů člověk nemůže dovolit (no jo, prostě chybí auto, abychom se mohli vydat na nejbližší kopce, a navíc polovině osazenstva chybí třeba i lyžáky…), zůstává tu pořád ještě kupa možností jak si užít trochu zimní srandy. No jasně, sjíždění kopců na saních a bobech. Když nějaké máte… A když ne, běžte si je koupit do nejbližšího supermarketu. My jsme si tuto libůstku odpíraly několik let, zcela zbytečně. Letos jsem rozhodla, že dost bylo sezení doma za pecí a že procházky bílou krajinou je zapotřebí občas vyměnit za něco s velkou měrou adrenalinu. Ten by se dal dneska krájet. Nebo spíše odlamovat. Přesně to se totiž stalo s mými fungl novými boby, které jsem měla pouhých pár hodin. Martin sněžný talíř vydržel kupodivu i přes větší zátěž a menší sjízdnou plochu. Tak to dopadá, když je nebel z něčeho příliš natěšený. Po dvou super jízdách v odlehlém lese, kde jsme měly celou dlouhou dráhu mezi stromy pro sebe, se jeden velký kámen na cestě rozhodl, že už bylo srandy dost. A tak, přestože jsem necítila ani neslyšela výrazné křupnutí, pro boby se stalo osudným. Přímo u sedačky zela asi dvaceticentimetrová prasklina a bob byl na odpis. To jsem si tedy moc nezašpásovala. Sice už padal soumrak, ale já se těšila na bobovačku s baterkou a notnou dávku večerního adrenalinu, ostatně na takové akce jsem byla zvyklá už od dětství, kdy jsme s babičkou brázdily zasněžené stezky nad chatou a v lese na saních až do černočerné tmy a vždycky to byla skvělá zábava a nezapomenutelné vzpomínky. No, aspoň jsme si to s Marťou vyzkoušely a i ona zjistila, že tento zimní sport není zdaleka jenom pro děti, ale že i dospělý skorotřicátník, se u toho báječně odreaguje a pobaví své dětské já. Ano, dítě v sobě nosíme do smrti každý, je jen na každém z nás, zda tomu svému dáme prostor a budeme ho těšit, anebo v sobě vnitřní dítě udusíme, což ještě nikomu nepřineslo nic dobrého… Boby skončily u popelnice, Martin sněžný talíř z tvrdšího plastu přežil i přejezd přes ten kámen no a my šly, alespoň částečně vyblbnuté (a já příjemně unavená) domů. Ha, stejně už si brousím zuby na další boby, tentokráte na model, typu "twister". Dobře, přiznávám, nepůjde o žádné výstřelky, prostě klasické boby, ovšem žluté a s identickým vykrojením. Jen se nám už snad nerozbijí po čvrthodině v lese a taky nenapraskneme brzdovou část už při domácí instalaci brzdové klapky Mlčící. Největším paradoxem stejně zůstává fakt, že přestože jsme porušily všechny zásady bezpečného používání a manipulace (nosnost 50 kg, správná instalace brzd (bez křupnutí) a jízda vhodného terénu...ehm) tak nebýt toho kamene v cestě, nejspíš by boby aspoň do dalšího sportovního dne, vydržely. Anebo bych si stihla přejet a zlomit ruku dřív, než bysme se vrátily domů...Úžasný


Japonky procházka s Laponkou & čoklbábou aneb Tři zimnice
Přestože(lbohu) u nás takhle akční víkend rozhodně nebývají ve zvyku a už vůbec ne dva dny po sobě, mé dobrodružné já tentokráte zaplesalo. Včerejší bobovačka se sice nevydařila podle mých představ, ale dnešní procházka oblíbenou stezkou, tentokráte i v doprovodu drahé polovičky a psí báby Aliny, mi to bohatě vynahradila. Když člověka probudí modré nebe a krásná slunečná neděle je na obzoru, jen blázen by posledního volného dne nevyužil právě venku, v přírodě. Po snídani jsme si tedy vyšláply po nejbližší lesní stezce, abychom následovaly mé středeční kroky bílou peřinou. Dneska bylo o poznání tepleji i slunečněji, takže se procházka vydařila dvojnásob. A navíc se davy lidí kumulovaly jiným směrem a tak jsme se s větší skupinkou lidí a psů setkaly až na cestě zpátky. To ještě umocnilo tu lesní pohodičku ve dvou ("Haf!" Dobře, tak ve třech…). Alina si užila v lese nejvíc, protože se po strašně dlouhé době strávené jenom na gauči, konečně protáhla ty svoje čtyři běhy a ani nemusela dělat sedy-lehy. Čmuchala, skákala a nejradši by nám hupsla do rokle, kudy vedly desítky srnčích stop, jenže my zvěřinový guláš nerady a pak, Ali-bába dala taky přednost klackům a kládám, mnohdy až dvoumetrovým, až jí z toho musely bolet zuby. Zimní pláně poseté sněhem a ozářené sluncem jsou přecijenom kouzelné. A když vás jde víc, všechno je větší zábava. A takový byl i náš víkend a já doufám, že si takhle budeme užívat i v dalších týdnech. Rozhodně se ale nebudeme tisknout s desítkou dětí a dospělých, kteří se rozhodli sjíždět přímý "vstup" na Střížák a mačkat se na poměrně malém sjezdovém plácku, kde se věčně musejí vyhýbat chodcům, psům, běžkařům i autům. Nejlepší je mít "svoje" ukryté místečko, kde snad i lišky občas dají dobrou noc.




by snowby nebel(r)

P.S. Galerka záhy!




Birgitino mámení očima nebel

18. ledna 2017 v 17:40 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Letos mě paní zima velice překvapila. Konečně obestřela krajinu široko daleko nejen krutými mrazy, které zdá se, jen tak neutečou pod zem. Ale po několika letech je konečně taky všude sníh. Mraky sněhu. V mé hlavě se honí toužebné myšlenky o lyžování a dalších radovánkách, neodmyslitelně patřících k tomuto mnou jinak neoblíbeného období. Obrovské nutkání vyrazit si do zimní krajiny vygradovalo dnešním nádherně slunným počasím, blankytně modrým nebem a usmívajícími se paprsky slunce.


Už dlouho jsem se sama nevydala vstříc nejbližším zasněženým vrcholkům (bohužel ne těm horským, ale pouze těm, které se rozprostírají nad městem.) a dnešnímu azuru by odlolal jen totální zápecník. A mezi ty já rozhodně nepatřím. Sebrala jsem tedy plnou polní výbavu, včetně nové a super (přestože totálně obyčejné) termosky, do které se vejde akorád jeden velký čaj, protože nikdy nevíte, kdy se bude v mrazivém počasí hodit. Hlavně jsem však zašla koupit ptáčkům kouličky. Ne, že by je ve zdejším květinářství měli nejlevnější, ale ptáčkům se radost udělat musí a navíc, za boha si nemůžu vzpomenout, kde že je to měli tak levně...Nevadí! Ptačí mls jsem ještě ovázala předem připravenými provázky z bavlnek na dětském hřišti těsně pod začátkem kopce. Bohužel to příliš nešlo, kouličky padaly a lojová mlska v sítce nepříliš držela a smekalo se to. I tak jsem se po cestě vzhůru snažila ptáčkům co nejstrategičtěji rozvěsit těch pár lojovek. A mezitím jsem se samozřejmě kochala krajinou.

Přestože jsem zapomněla doma svůj perfektní samsung aka "mobilní foťák", řekla jsem si, že dneska zkusím fotit aspoň tou C5. Ta má sice nesrovnatelně horší kvalitu než výše jmenovaný přístroj, ale dneska jsem se přesvědčila o tom, že NENÍ DŮLEŽITÉ ČÍM FOTÍTE, ALE ZÁLEŽÍ NA TOM CO FOTÍTE.


Což dnes rozhodně bylo. Běloučká sněhová peřina, slunečné nebe, posléze i krvavé zapadající slunce, zamrzlá krajina ticha. Prostě idyla. Kromě pár běžců na mé oblíbené stezce nikdo nebyl, nikdo nerušil, naprostá bomba. Úžasně jsem si touhle středně dlouhou procházkou vyčistila hlavu, napojila se na kreativní a léčivou vibraci přírody a cítila se zase aspoň na pár okamžiků doma a svobodně.



A zase jsem se přesvědčila o tom, že mi stačí k pocitu štěstí tak málo a přece mám tak mnoho - možnost jít si kam chci (téměř) kdy chci a užívat si každý krok v potichoučku dřímající krajině. Takovou možnost zdaleka každý nemá. Buď proto, že prostě nemůže, což je hrozně smutné, já sama bych se bez občasného výšlapu do přírody zbláznila! A co je ještě horší varianta, jsou i lidé, kterým taková "obyčejná" procházka přírodou nic neříká, přijde jim jako ztráta času a dřina. A pak se divme, že je všude kolem tolik nemocných lidí. Jednoduše neví, že energii zpět načerpává člověk odjakživa hlavně z pohybu v přírodě, nikoliv ve virtuální realitě nebo na gauči. Naopak, je velice pěkné se po třeba i jen hodinové couračce venku, kdy už zajde slunce a skutečně přituhuje (simulace polární záře a tuhých nordických zim alespoň jako RPG rullez S vyplazeným jazykem), vrátit do teplého domova, dát si horký čaj a těšit se z nabyté energie díky čerstvému vzduchu a příjemným úlovkům v podobě pár memory obrázků. O tom, že taková procházka o samotě je nejlepší s kvalitní obuví (kterou jsem taky řádně otestovala - tentokráte pracovní boty Dunlop, jež tímto dostávají za 1! ve sněhu perfektně plnily svojí funkci a nepromokly a přitom pevně držely nohu/což je pro nohochromého nebela stěžejní/...)


A v neposlední řadě taky padnoucí muzikou, nejlépe nějakým norským metalem či čímkoliv spjatým s aurou zamrzlého zimního světa, asi není třeba se více rozepisovati...


Zase jsem se ujistila, že dýchám, že po vlastních nohou chodím po Matce Zemi, která dokáže být krásná za každého ročního období. A že jen tam, VENKU, se cítím skutečně ŽIVÁ. A taky, že se moc těším na jaro a budu tajně doufat, že si letos užiju toho parádního sněhu třeba i na lyžích na nedalekých kopcích. A nějakým těm alotriím na sáňkách či bobech, se rozhodně taky nebráním! (hned po tom, co si je pořídím Smějící se). A ještě něco - sněhuláků je všude kolem spousta, ale mě se tedy z toho prašanu nepodařilo udělat jakýkoliv patvar. Třeba Vy budete úspěšnějšíMrkající


SKÅL!


by nebel(r)

P.S. to be continued in přidružená galerka