Birgitino mámení očima nebel

18. ledna 2017 v 17:40 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Letos mě paní zima velice překvapila. Konečně obestřela krajinu široko daleko nejen krutými mrazy, které zdá se, jen tak neutečou pod zem. Ale po několika letech je konečně taky všude sníh. Mraky sněhu. V mé hlavě se honí toužebné myšlenky o lyžování a dalších radovánkách, neodmyslitelně patřících k tomuto mnou jinak neoblíbeného období. Obrovské nutkání vyrazit si do zimní krajiny vygradovalo dnešním nádherně slunným počasím, blankytně modrým nebem a usmívajícími se paprsky slunce.


Už dlouho jsem se sama nevydala vstříc nejbližším zasněženým vrcholkům (bohužel ne těm horským, ale pouze těm, které se rozprostírají nad městem.) a dnešnímu azuru by odlolal jen totální zápecník. A mezi ty já rozhodně nepatřím. Sebrala jsem tedy plnou polní výbavu, včetně nové a super (přestože totálně obyčejné) termosky, do které se vejde akorád jeden velký čaj, protože nikdy nevíte, kdy se bude v mrazivém počasí hodit. Hlavně jsem však zašla koupit ptáčkům kouličky. Ne, že by je ve zdejším květinářství měli nejlevnější, ale ptáčkům se radost udělat musí a navíc, za boha si nemůžu vzpomenout, kde že je to měli tak levně...Nevadí! Ptačí mls jsem ještě ovázala předem připravenými provázky z bavlnek na dětském hřišti těsně pod začátkem kopce. Bohužel to příliš nešlo, kouličky padaly a lojová mlska v sítce nepříliš držela a smekalo se to. I tak jsem se po cestě vzhůru snažila ptáčkům co nejstrategičtěji rozvěsit těch pár lojovek. A mezitím jsem se samozřejmě kochala krajinou.

Přestože jsem zapomněla doma svůj perfektní samsung aka "mobilní foťák", řekla jsem si, že dneska zkusím fotit aspoň tou C5. Ta má sice nesrovnatelně horší kvalitu než výše jmenovaný přístroj, ale dneska jsem se přesvědčila o tom, že NENÍ DŮLEŽITÉ ČÍM FOTÍTE, ALE ZÁLEŽÍ NA TOM CO FOTÍTE.


Což dnes rozhodně bylo. Běloučká sněhová peřina, slunečné nebe, posléze i krvavé zapadající slunce, zamrzlá krajina ticha. Prostě idyla. Kromě pár běžců na mé oblíbené stezce nikdo nebyl, nikdo nerušil, naprostá bomba. Úžasně jsem si touhle středně dlouhou procházkou vyčistila hlavu, napojila se na kreativní a léčivou vibraci přírody a cítila se zase aspoň na pár okamžiků doma a svobodně.



A zase jsem se přesvědčila o tom, že mi stačí k pocitu štěstí tak málo a přece mám tak mnoho - možnost jít si kam chci (téměř) kdy chci a užívat si každý krok v potichoučku dřímající krajině. Takovou možnost zdaleka každý nemá. Buď proto, že prostě nemůže, což je hrozně smutné, já sama bych se bez občasného výšlapu do přírody zbláznila! A co je ještě horší varianta, jsou i lidé, kterým taková "obyčejná" procházka přírodou nic neříká, přijde jim jako ztráta času a dřina. A pak se divme, že je všude kolem tolik nemocných lidí. Jednoduše neví, že energii zpět načerpává člověk odjakživa hlavně z pohybu v přírodě, nikoliv ve virtuální realitě nebo na gauči. Naopak, je velice pěkné se po třeba i jen hodinové couračce venku, kdy už zajde slunce a skutečně přituhuje (simulace polární záře a tuhých nordických zim alespoň jako RPG rullez S vyplazeným jazykem), vrátit do teplého domova, dát si horký čaj a těšit se z nabyté energie díky čerstvému vzduchu a příjemným úlovkům v podobě pár memory obrázků. O tom, že taková procházka o samotě je nejlepší s kvalitní obuví (kterou jsem taky řádně otestovala - tentokráte pracovní boty Dunlop, jež tímto dostávají za 1! ve sněhu perfektně plnily svojí funkci a nepromokly a přitom pevně držely nohu/což je pro nohochromého nebela stěžejní/...)


A v neposlední řadě taky padnoucí muzikou, nejlépe nějakým norským metalem či čímkoliv spjatým s aurou zamrzlého zimního světa, asi není třeba se více rozepisovati...


Zase jsem se ujistila, že dýchám, že po vlastních nohou chodím po Matce Zemi, která dokáže být krásná za každého ročního období. A že jen tam, VENKU, se cítím skutečně ŽIVÁ. A taky, že se moc těším na jaro a budu tajně doufat, že si letos užiju toho parádního sněhu třeba i na lyžích na nedalekých kopcích. A nějakým těm alotriím na sáňkách či bobech, se rozhodně taky nebráním! (hned po tom, co si je pořídím Smějící se). A ještě něco - sněhuláků je všude kolem spousta, ale mě se tedy z toho prašanu nepodařilo udělat jakýkoliv patvar. Třeba Vy budete úspěšnějšíMrkající


SKÅL!


by nebel(r)

P.S. to be continued in přidružená galerka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Linda | Web | 19. ledna 2017 v 9:52 | Reagovat

Ta zima je nádherně vyfocená, musím hodně chválit! Dala bych si několik vrstev a opravdu skandinávský melodický doom....

2 zazvorek | Web | 24. ledna 2017 v 11:46 | Reagovat

Krásně vystiženo - venku je člověk tak krásně svobodný, tak svůj, doma! Překvapuje mě, kolik lidí dává pořád přednost virtuální realitě před světem venku...
Až zmizí ten odpornej smog, vyrazíme spolu, což? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama