Červenec 2017

Gothoom festival a Tatry - cestovní horečka vypukla!

16. července 2017 v 13:24 | nebel |  napsáno nebel(r)em
Už propuká cestovní horečka, protože zítra odjíždím vstříc novým dobrodružstvím a opět po roce se střetnout s prima partou na slovenský metalový festival s rodinnou atmosférou a skvělými zvučnými jmény extrémní scény -
GOTHOOM FESTIVAL!


Avšak, ještě než se stánkem Pařátu a zbrusunovým merchem, plným překvapení zamíříme přímo na festival, čeká nás cesta do Tater a naplánována jest trasa u jednoho z Popradských vodopádů:) Letos budou mou premiérou právě Tatry a tak to chce pořádné vybavení a hlavně prověřím svůj um s novým foto přístrojem, až budu zachycovat malebnou horskou scenérii. Do té doby, cestovní horečka vrcholí a sbalit vše potřebné, ne zbytečné a nic nezapomenout, ouch, velice neoblíbená a stresující činnost :D

Za týden již budu plná nových dojmů z cestování i obohacená o hudební zážitky a snad i setkání tváří v tvář s věhlasnými metalovými legendami, především pak ANCIENT a KRISIUN :) A ještě jedna specialitka - letos se festival koná v jiném areálu, na první pohled malebném Revištském Podzámčí - Revištské Podhradie, s výhledem přímo na tamní hradní rozvalinu Reviště a koupání, coby kamenem dohodil! V duchu už cestuji, plna očekávání a vstříc novým zážitkům. Tak hlavně nic nezapomenout a vrátit se celá domů! Ať je co vyprávět... :)


by nebel(r)

Svatojánská lesní pouť

15. července 2017 v 14:34 | nebel |  napsáno nebel(r)em
UPGRADE:
Trošku se zpožděním, ale přece... Necelý měsíc jsem podnikla svatojánskou procházku kam jinam, než na Střižovický vrch. Tehdy jsem ještě něměla na focení k dispozici nic lepšího, než i tak perfektní foťák z mobilu Samsung. I proto jsem ale nemohla vyfotit stěžejní hřeb večera - střet se srnkou. Kdyby to bylo o 3 týdny později, mohlo by to nabrat zajímavějších obrátek, protože konečně už vlastním něco pořádného na focení. Konečně budu moct fotit naplno :) Teď už se ale nenechte rušit a vraťte se v čase s mými postřehy ze svatojánské toulky přírodou.

Procházka lesem o sobotním svatojánském podvečeru byla neobyčejná a tajemná. Paprsky slunce byly tou dobou už dost nízko, příjemně chladil vánek a cesta byla cítit zeminou před nadcházející rosou, což mělo samo o sobě zvláštní kouzlo.


Louky byly zalité sluncem, které ale už nepálilo, nýbrž příjemně hřálo a v lese byla naopak tma a působilo to příjemně zneklidňujícím dojmem. Až na pitomou rodinku na čtyřkolkách, co se přímo proti mě prohnala na svých hnusně smradlavých a hlučných strojích (a nemyslím si, že by byli beznozí, aby nemohli lesem chodit po svých, jako ostatní!) v lese nikdo nebyl. Proto jsem si mohla vychutnat mysticky probleskující paprsky slunce skrze tisícero větví věrných stromů s náležitou okázalosti a všechno řádně zdokumentovat.

Cestou zpět, těsně před devátou večerní, jsem pak měla hodně zvláštní "střet" přímo na silnici, vedoucí do lesa, jen pár metrů od dětského hřiště a první vilky, kde začíná opět "civilizace". Stála tam naproti mě obrovská srnka a pásla se a když mě spatřila (to už jsem byla hodně blízko), strnula a já měla velkou radost, že zrovna o Svatojánské noci potkávám tak vznešeného lesního obyvatele. Bylo to jak setkání se samotným duchem lesa a já cítila obrovskou radost a zároveň úctu.

Chtěla jsem jít potichu ještě blíž a velkou oranžovou srnku si vyfotit. Ale najednou na mě tak zabečela či spíš zachrochtala, že jsem se neskutečně vyděsila. Byla ode mě tak 5 metrů a já se v tu chvíli bála, že mě nabere na (nevím jestli měla) rohy nebo mě kousne a pokope kopyty. Tak jsem začala pomalu couvat nahoru po cestě se srdcem až v krku. Naštěstí si mě zase přestala všímat a začala se opět pást, jakoby nic. Mě se povedlo dostat se na "nouzovku", strmý kopec dolů, který využívají bikeři a otrlí turisté. Naštěstí jsem si dnes pro výšlap zvolila super truper nové tretry, alias trekové sandále Acer a tak jsem sešup hravě zvládla a na srnu jsem schválně udělala podobný halek coby odpověď na její skřek. Zarazila se zas, dívala se na mě skrze větvě, za kterými jsem byla při sestupu schovaná a později mi řev opětovala. Ale vyrušovat se už moc nenechala. Když jsem sešplhala až dolů, snažila jsem se jí ještě vyfotit a přiblížit se k ní, ale můj automatický blesk na mobilu jí definitivně odehnal. Ne, že by běžela jak divá, ale rozhlédla se a pak teprve ladně a pomalu odhopkala nahoru do lesa. Docela jsem si oddechla, protože jsem z ní měla docela respekt. Ani ne za dvacet vteřin se tam objevil pán s velkým psem, to už ale srna byla dávno někde v hloubi lesa. Kdyby přišel dřív, myslím, že by neváhala a zmizela rychleji. Ale tohle naše setkání bylo vážně zvláštní, hezké a zneklidňující zároveň. Jako zakončení mé svatojánské lesní pouti ideální mystifikace. A je jedno, jestli šlo o něco "vyššího" nebo byla srna jen nemocná vzteklinou ;)



galerie svatojánské procházky zde:

by nebel(r)

11x SPIRAL JOKER@

7. července 2017 v 18:04 | nebel |  napsáno nebel(r)em

Od žolíka k srdcové královně...



aneb JEDENÁCTÉ NAROZENINY SPIRAL JOKERA JSOU DNES TADY!

Nejvytrvalejší a jediný stálý projekt mé duševní práce slaví dnes svůj jedenáctý zařez na ornamentální mozaice, tvořené ze střípků okamžiků pestrobarevných zážitků spirálního žolíka.

Letošní rok postupuje mílovými kroky k sebepoznání skrze hluboká duchovní uvědomění, ale i obyčejné světské zážitky a utvrzuje mě v tom, že největší radostí jsou mi tři věci - hudba, duchovno a příroda, to vše nejlépe dohromady a se svými blízkými. Ovšem hluboká duševní uvědomění se dostavují zcela nečekaně a zpravidla v úplné tichosti (vyjma rozjímavou hudbu) o samotě.

Žolíkova pomyslná maska se za těch 11 let bolestivě formovala a už zbývá jen malý krůček k tomu, aby ji odhodil úplně a stal se celistvým člověkem, nikoliv svým vlastním stínem ani éterickým přeludem, jako tomu mnohdy v minulosti bylo. Ovšem jakýkoliv takovýto přerod a transformace vědomí do ryzosti bývá zpravidla velice bolestivý a náročný. A přesně tak se vše děje. Spirální konvulze mi tepají pod kůží a utvářejí nepravidelné záchvěvy střídající se blaženosti a nejhlubší temnoty. Zkušený poutník životem toho však už snesl mnoho a měl by si udělat pořádek v tom, kam že to vlastně míří. Samosebou že do těch nejvyšších možných sfér s občasnými dopady osm stop pod povrch.

Spirála je symbolem neustálé vířících kruhů expanze, ale i donekonečna se opakujících vzorců. Spirála je vládcem času, spirála je nekonečno, konec i začátek.

Radostný je fakt, že žolík je svému přízvisku žertéře stále věrný a snaží se svůj smysl pro sarkasmus vždy přetavit ve vtipnou repliku i v těch nejtěžších chvílích. Kresleným vtipům a gagům jsem propadla už pár let zpět a jsem moc ráda, že své blízké a kamarády sem tam nějakým tím funny komiksem potěším a hlavně rozesměju. Denně mě napadají desítky parodií a mnohosmyslů (obvykle to nezůstane u dvou, ale hned tří a více variant a dumáním nad nesmrtelností brouka) či zkoumání etymologických počátků jednotlivých slov a významů. Jaká sranda je s jazykem, jako vyjadřovacím nástrojem samotným. A když už jsme u jazyka, pak ano, ten má nebel neobyčejně břitký, avšak raději ho používá k ostrým vtipům než jako mnohdy dvojsečnou zbraň.


Nemá to lehké ten žolík, v jehož rouše se snad jednou objeví i pravá tvář - srdcové královny všeobjímající vesmír, která už nebude nebezpečnou sama sobě, zazáří svým intelektuálním skalpelem a všichni padouchové se jí budou klanět a prchat do svých slizských děr.

Do té doby vás zdraví letní atmosférou pohlcený, touhou po dobrodružství a cestováním naladěný, již dekádu mystikou posedlý a v jádru stále ten stejný, nebojácný i naivní...

NEBEL(r)