Svatojánská lesní pouť

15. července 2017 v 14:34 | nebel |  napsáno nebel(r)em
UPGRADE:
Trošku se zpožděním, ale přece... Necelý měsíc jsem podnikla svatojánskou procházku kam jinam, než na Střižovický vrch. Tehdy jsem ještě něměla na focení k dispozici nic lepšího, než i tak perfektní foťák z mobilu Samsung. I proto jsem ale nemohla vyfotit stěžejní hřeb večera - střet se srnkou. Kdyby to bylo o 3 týdny později, mohlo by to nabrat zajímavějších obrátek, protože konečně už vlastním něco pořádného na focení. Konečně budu moct fotit naplno :) Teď už se ale nenechte rušit a vraťte se v čase s mými postřehy ze svatojánské toulky přírodou.

Procházka lesem o sobotním svatojánském podvečeru byla neobyčejná a tajemná. Paprsky slunce byly tou dobou už dost nízko, příjemně chladil vánek a cesta byla cítit zeminou před nadcházející rosou, což mělo samo o sobě zvláštní kouzlo.


Louky byly zalité sluncem, které ale už nepálilo, nýbrž příjemně hřálo a v lese byla naopak tma a působilo to příjemně zneklidňujícím dojmem. Až na pitomou rodinku na čtyřkolkách, co se přímo proti mě prohnala na svých hnusně smradlavých a hlučných strojích (a nemyslím si, že by byli beznozí, aby nemohli lesem chodit po svých, jako ostatní!) v lese nikdo nebyl. Proto jsem si mohla vychutnat mysticky probleskující paprsky slunce skrze tisícero větví věrných stromů s náležitou okázalosti a všechno řádně zdokumentovat.

Cestou zpět, těsně před devátou večerní, jsem pak měla hodně zvláštní "střet" přímo na silnici, vedoucí do lesa, jen pár metrů od dětského hřiště a první vilky, kde začíná opět "civilizace". Stála tam naproti mě obrovská srnka a pásla se a když mě spatřila (to už jsem byla hodně blízko), strnula a já měla velkou radost, že zrovna o Svatojánské noci potkávám tak vznešeného lesního obyvatele. Bylo to jak setkání se samotným duchem lesa a já cítila obrovskou radost a zároveň úctu.

Chtěla jsem jít potichu ještě blíž a velkou oranžovou srnku si vyfotit. Ale najednou na mě tak zabečela či spíš zachrochtala, že jsem se neskutečně vyděsila. Byla ode mě tak 5 metrů a já se v tu chvíli bála, že mě nabere na (nevím jestli měla) rohy nebo mě kousne a pokope kopyty. Tak jsem začala pomalu couvat nahoru po cestě se srdcem až v krku. Naštěstí si mě zase přestala všímat a začala se opět pást, jakoby nic. Mě se povedlo dostat se na "nouzovku", strmý kopec dolů, který využívají bikeři a otrlí turisté. Naštěstí jsem si dnes pro výšlap zvolila super truper nové tretry, alias trekové sandále Acer a tak jsem sešup hravě zvládla a na srnu jsem schválně udělala podobný halek coby odpověď na její skřek. Zarazila se zas, dívala se na mě skrze větvě, za kterými jsem byla při sestupu schovaná a později mi řev opětovala. Ale vyrušovat se už moc nenechala. Když jsem sešplhala až dolů, snažila jsem se jí ještě vyfotit a přiblížit se k ní, ale můj automatický blesk na mobilu jí definitivně odehnal. Ne, že by běžela jak divá, ale rozhlédla se a pak teprve ladně a pomalu odhopkala nahoru do lesa. Docela jsem si oddechla, protože jsem z ní měla docela respekt. Ani ne za dvacet vteřin se tam objevil pán s velkým psem, to už ale srna byla dávno někde v hloubi lesa. Kdyby přišel dřív, myslím, že by neváhala a zmizela rychleji. Ale tohle naše setkání bylo vážně zvláštní, hezké a zneklidňující zároveň. Jako zakončení mé svatojánské lesní pouti ideální mystifikace. A je jedno, jestli šlo o něco "vyššího" nebo byla srna jen nemocná vzteklinou ;)



galerie svatojánské procházky zde:

by nebel(r)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama